Když v únoru minulého roku přišla zpráva o tom, že Rusko napadlo Ukrajinu a chystá se ji obsadit, první reakcí bylo zděšení. Téměř v přímém přenosu jsme sledovali postup ruských vojáků i všechny hrůzy, které při svém pustošivém tažení napáchali. Obdivovali jsme hrdinství ukrajinských mužů a žen, pevně odhodlaných bránit svou zemi i za cenu nemalých obětí. V mnohých z nás také narůstal hněv. Pár set kilometrů od nás umírají tisíce nevinných lidí a my tomu jen bezmocně přihlížíme. Co můžeme pro Ukrajinu udělat?
Tuto otázku si záhy položil také náš sbor. V prvních týdnech po vypuknutí konfliktu jsme pracně hledali odpověď. Zvažovali jsme, jaké možnosti máme a co můžeme nabídnout. Od začátku ovšem bylo jasné, že nejlepším lékem na pocity bezmocnosti, strachu a hněvu je pomoc těm, kdo k nám začali z Ukrajiny přicházet. Politickou situaci přímo zvrátit nedokážeme, avšak můžeme ovlivnit, jak budou v naší zemi žít rodiny, kterým válka vzala často úplně vše – kromě holého života. Poskytovali jsme ubytování, pořádali sbírky, nabídli sborové prostory ukrajinským školákům. Později jsme začali organizovat výuku češtiny a letní tábory. A přibyly mnohé další aktivity, jejichž cílem bylo, aby ukrajinští uprchlíci u nás snáze našli nový domov. I když spolu s nimi stále ještě doufáme, že se do toho starého jednou budou moci vrátit, pokud budou chtít.
Pomáhali jsme lidem postiženým válkou, ale pomáhali jsme tím do jisté míry také sami sobě. Posilovali jsme v sobě vědomí, že nejsme jen bezmocné šroubky v soukolí velkých dějin. Že každá naše podaná ruka je malou, ale důležitou hrstkou písku hozenou do válečné mašinerie bohorovného diktátora. Také dnes to tak vnímáme, ale současně je stále více zřejmé, že jen pro dobrý pocit se pomáhat nedá. V posledních měsících se navíc v souvislosti s Ukrajinou stále více skloňuje slovo únava. Unavení jsou ukrajinští vojáci v první linii, bojující o každý kilometr své země. Unavená je celá Ukrajina. Unavené je ale také veřejné mínění, které po téměř dvou letech konfliktu otupělo a přestalo se válečnými událostmi rozrušovat. Unavení jsou politici, kteří musejí řešit inflaci a další dopady války a do toho všeho si musejí vyslechnout výtku, že prý strkají nos do cizích záležitostí a kvůli Ukrajině zanedbávají „naše lidi“. Tento posun je zřejmě zčásti nevyhnutelný: různé katastrofy vždycky vzbudí ohromnou vlnu solidarity, ta ale postupně opadá a po čase si na lidi, kteří jimi byli postiženi a stále strádají, už téměř nikdo nevzpomene.
Co to znamená pro nás křesťany, pro členy kobyliského sboru? Máme se také my vrátit k dennímu pořádku a přestat řešit věci, které stejně nemáme ve své moci? Pomoc lidem z Ukrajiny žijícím v České republice nemůže být pouhou terapií našeho hněvu. Musí stát na hlubších a trvalejších základech. Křesťanská láska není nesena jen emocemi, i když ty jsou jistě naprosto přirozené. Osvědčuje se právě tehdy, když všeobecná nadšená obětavost ustupuje a dostaví se běžná každodennost. Milovat svého bližního jako sebe sama máme i poté, co tento bližní přestal plnit novinové titulky a stal se „jen“ naším sousedem. Ženy a muži z Ukrajiny totiž nadále zápasí s nástrahami života v cizině, těžko si vydělávají na živobytí, protože velmi často nemohou uplatnit svou odbornost a jsou odkázáni na nekvalifikované práce, jsou odloučeni od svých rodin a žijí ve strachu o své blízké. Především si ale v sobě nesou mnohá zranění a bolesti. Tato trápení jsou možná neviditelná, nemluví se o nich tolik, ale kvůli tomu nejsou méně tíživá.
Velkým obdarováním kobyliského sboru je ochota přijímat do svého společenství cizince, pozorně jim naslouchat, porozumět jejich situaci a společně žít pod jednou střechou. Přes některé obtíže a třeba i různé názory ve sboru jsme otevřeli dveře našeho kostela také ukrajinským uprchlíkům a přivítali je mezi námi. Zčásti s finanční podporou ústředí naší církve, ale především díky obětavosti a velikému nasazení několika členů našeho sboru se nám podařilo vůči nim prokázat pohostinnost. Ta ale nekončí poskytnutím první pomoci. Stejně tak je důležité je i to, co následuje poté. Smyslem naší pomoci není udržovat ty, kteří nám leží na srdci, ve stavu trvalé závislosti na naší péči, ale naopak přispět k tomu, aby v naší zemi mohli samostatně a dobře žít. Možná jen nakrátko, možná už po celý svůj život. Tímto směrem nyní chceme napřít svoje úsilí. Ano, i my býváme unaveni, a proto musíme dobře rozložit síly a pečovat také sami o sebe, chceme-li tu být pro druhé. Není to ale jen na nás a našich schopnostech. „Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu (Fp 4, 13).“
Ondřej Kolář