Kázání
Lukáš 17, 11–19
(11) Na cestě do Jeruzaléma procházel Samařskem a Galileou.
(12) Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál
(13) a hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“
(14) Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím!“ A když tam šli, byli očištěni.
(15) Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha;
(16) padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan.
(17) Nato Ježíš řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět?
(18) Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“
(19) Řekl mu: „Vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila.“
Stalo se to na konci Ježíšova veřejného působení, když se chystal do Jeruzaléma. Když vcházel do jedné vesnice mezi Galileou a Samařím, potkalo Ježíše deset malomocných a křičeli: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když to Ježíš uviděl, řekl: „Jděte a ukažte se kněžím.“ Malomocní se vraceli, a když šli, byli očištěni. Jeden z nich, když viděl, že je uzdraven, se vrátil, chválil Boha, vrhl se Ježíšovi k nohám a děkoval mu. Byl to Samařan. Ježíš se podivil, že bylo uzdraveno všech deset, a přece se nenašel nikdo, kdo by se vrátil a chválil Boha – kromě tohoto cizince. Dnešní text pojednává o deseti nemocných, kteří se setkali s Ježíšem a zažili uzdravení, ale nakonec se nezaměřuje na samotné uzdravení. Důraz je kladen na vděčnost víry, kterou vůči Ježíši projevil jeden z nich, pohan, který zažil uzdravení a hned se vrátil.
Stáli opodál a volali na Ježíše. Byli k tomu donuceni, možná proto, že Zákon vyžadoval, aby se malomocní vyhýbali kontaktu s lidmi, dokud nebudou vyléčeni ze své nečisté nemoci. V tehdejší židovské společnosti znamenalo malomocenství víc než jen ztrátu zdraví. Znamenalo to být vyvržen ze společenství a vyobcován z dosavadních vztahů. Skutečnost, že žili na okraji Galileje i Samaří, symbolizuje jejich odcizení. I dnes existují lidé, kteří žijí s bolestí a odcizením v důsledku vážných tělesných a duševních nemocí. Kromě toho existují lidé, kteří se ocitli v obtížné situaci v cizí zemi, opustili své rodné město a své blízké kvůli problematické realitě, kterou sami nemohou změnit. Tam, kde jsou takoví lidé, přichází Ježíš. Slyší a vidí, když hlasitě volají. A dává uzdravení a záchranu. To je důvod, proč nikdy nesmíme ztrácet naději, ať je situace jakkoli bídná a bolestná. Náš život se může otevřít novým obzorům díky setkání s Ježíšem. Těžké situace v našem životě se mohou stát spíše příležitostí k tomu, abychom Ježíše upřímně vzývali a zažili opravdovou spásu.
„Jděte a ukažte se kněžím.“ Ježíš to řekl proto, že když se malomocný uzdraví a chce se vrátit do společenství, zákon stanoví, že má jít ke knězi, aby ho vyšetřil a vykonal potřebné obřady. Když tedy Ježíš řekl tato slova, museli okamžitě vycítit, co tím myslí. Zároveň je to muselo trochu vyvést z míry. Bylo to proto, že když jeho slova slyšeli, nebyli ještě v pořádku. Aniž by si pociťovali, že byli uzdraveni, byli poučeni o dalším kroku – o činnosti, kterou má uzdravený člověk vykonat. Ježíš je mohl na místě uzdravit, potvrdit, že jsou uzdraveni, a pak je poslat dál. Proč to neudělal? Zřejmě proto, že očekával víc než jen uzdravení viditelné nemoci. Muselo to být proto, že chtěl, aby se v nich víra zrodila teprve po čase, kdy se – pohnutí Ježíšovým slovem – vydali na cestu a zakusili, jak se toto slovo naplnilo.
Vydali se na cestu ze zoufalství? Všech deset vyšlo a všech deset bylo na cestě očištěno. Poté však byl rozdíl v reakci. Jeden se vrátil a Ježíšovi poděkoval, ostatních devět ne. Možná těch devět utíkalo ke knězi, protože teprve po splnění tohoto úkolu se mohou cítit v klidu a mít pocit, že všechny problémy v jejich životě způsobené malomocenstvím jsou vyřešeny. Jak ukazuje kontrast čísla 9 a 1, možná právě takto lidé v takových situacích obvykle reagují. Ve skutečnosti jim Ježíš neřekl, aby se vrátili a poděkovali mu. Samařan to udělal dobrovolně a ze srdce. Ježíš vidí, že jeho jednání pramení z jeho víry. Nelze přesně zjistit, kdy tato víra vznikla. Když však pocítil, že byl uzdraven, jeho srdce se pohnulo směrem k tomu, kdo to způsobil. Naproti tomu těch zbylých devět nevykročilo z kruhu sebestřednosti ani poté, co zakusili uzdravení skrze Ježíše. I když zažili totéž, jeden člověk to vnímal jako milost, zatímco ostatní si mysleli, že to bylo jen štěstí.
Mohu být vděčný, když si uvědomím, že něco dobrého, co mě potkalo, nepochází ode mě, ale od někoho jiného, kdo mi zdarma prokázal laskavost. Tato milostivá okolnost v mém srdci nevynucuje povinnost splácet to, co jsem dostal. Pociťuji spíš dluh vděčnosti: hluboce si uvědomuji a uznávám přízeň a upřímnost dárce a s tímto vědomím milosti jsem s ním nyní nerozlučně spojen. Mé srdce pociťuje vděčnost také za Kristovu milost na kříži. Vděčnost tak spojuje srdce obdarovaného i dárce. Milost uzdravení byla dána všem deseti lidem, ale jen ten, kdo dokázal spojit své srdce s Ježíšem, se vrátil a děkoval. „Tvá víra tě zachránila.“ Spása spočívá v tom, že jsme v Ježíši přijati Bohem. Znamená to být zachráněn ze světa, do kterého jsme patřili předtím, a žít v novém světě, v Božím království, které je jiné, a žít věčný život odlišný od toho předchozího. Muž, který to od Ježíše slyšel, byl Samařan, kterého Židé považovali za pohana. Ježíš však říká, že dík, který mu tento muž vzdal, byl výrazem jeho víry, a díky této víře mu přišlo spasení.
„Nebylo očištěno všech deset? Kde je zbylých devět?“ Nenašel se nikdo, kdo by se vrátil a vzdával Bohu chválu, kromě tohoto cizince? Tato Ježíšova odpověď naznačuje, že očekával, že všichni, kdo přijali jeho milost, přijdou a budou vzdávat díky. Jaký byl život oněch devíti lidí, kteří okamžitě běželi ke knězi a vrátili se do svého původního světa? Když pomine jeden problém, objeví se v našem životě jiný. Vždy znovu podléháme stejným problémům. Mohu si myslet, že se můj život zlepší, až pomine pandemie a válka, ale těžko mohu očekávat zásadní změnu v životě, pokud se nezměním skrze setkání s Pánem, který přichází do mého života. Ježíš věděl, že ti lidé potřebují dokonalejší záchranu než jen vyléčení malomocenství. Ježíš chtěl, aby toto spasení zažili, až přijdou k Ježíši s vírou a s vděčností za milost, které se jim dostalo. Víra není pouhým souhlasem s nějakým učením. Víra je směřování našeho srdce a naše pouto s tím, v něhož věříme. Víru samotnou nelze vidět pouhým okem, ale důkazem víry je život. Vděčnost a láska jsou způsoby, jimiž se víra projevuje v životě věřícího a které jsou důkazem zachráněného života.
Vděčnost je pocitem sounáležitosti i projevem víry. Člověk, který neví, komu patří jeho život, nemůže být vděčný. Když nám není jasné, komu patříme, snadno ztratíme vděčnost v životě. V prvním listu Tesalonickým Pavel vybízí svaté, aby „děkovali za všech okolností“, a říká, že je to Boží vůle pro nás v Kristu Ježíši. Důvodem, proč Boží děti, které věří v Ježíše, mohou být vděčné nejen v dobrých, ale i ve zlých chvílích, je to, že Bůh, v něhož věříme, je důvěryhodný. Izák z Ninive v 7. století řekl: „Jediné, co nám Bůh může dát, je láska.“ A v žalmech se stále opakuje: „Děkujte Hospodinu, neboť je dobrý, jeho láska trvá navěky.“ Základem naší vděčnosti nejsou viditelné okolnosti, ale Bůh, v něhož věříme. Právě na tomto základě mohl prorok Abakuk říct, že i když ovocné stromy nevydávají žádné plody, pole nevydávají žádnou úrodu a v ohradě není žádný dobytek, bude se radovat z Boha spásy.
Ve 2. listu Korintským Pavel mluví o životě, v němž převládá vděčnost. Když se dělíme o to, co nám Bůh milostivě dal, s druhými lidmi v nouzi, nejenže jim to vynahradí, co jim chybí, ale také rozhojňujeme lidskou vděčnosti vůči Bohu. Bůh nám může dát veškerou milost v hojnosti, abychom ji rozhojnili v každém dobrém skutku. Dává nám nejen pokrm k jídlu, ale také semena k setbě, abychom se o ně mohli dělit, a tak se rozmnožily plody naší spravedlnosti. Důvodem bohoslužby díkůvzdání, kterou dnes slavíme, jsou proto nejen věci nahromaděné v naší spíži. Můžeme být vděční nejen za vše, co nám Bůh v uplynulém roce dal k užívání, ale můžeme být vděční i za to, co jsme od Boha dostali a pak se o to podělili s druhými. Stejně jako děkuji Bohu za člověka, který ke mně byl milostivý, může někdo děkovat Bohu za to, že ode mě něco dostal jako dar. Můžeme děkovat Bohu za nová setkání a hlubší vztahy, které jsme při sdílení zažili. S ohledem na to všechno máme nyní Bohu děkovat. V žalmu 50. se píše: „Kdo přináší oběti díkůvzdání, oslavuje Boha.“ Deset lidí prosilo, deset zažilo zázrak, ale jen jeden přišel Ježíši poděkovat. Tohoto muže Ježíš označuje jako „toho, který se vrátil, aby vzdával slávu Bohu“. Modlím se ve jménu Páně, abychom všichni oslavovali Boha vděčnou vírou a zakoušeli Boží spasení.
Amen.
Kwanghyun Ryu