Kázání
Lukáš 22, 47–53
(47) Ještě ani nedomluvil a hle, zástup, a vpředu ten, který se jmenoval Jidáš, jeden ze Dvanácti; přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil.
(48) Ježíš mu řekl: „Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka?“
(49) Když ti, kteří byli s Ježíšem, viděli, co nastává, řekli: „Pane, máme se bít mečem?“
(50) A jeden z nich napadl sluhu veleknězova a uťal mu pravé ucho.
(51) Ježíš však řekl: „Přestaňte s tím! “ Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.
(52) Pak řekl Ježíš těm, kteří na něho přišli, kněžím, velitelům stráže a starším: „Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi.
(53) Denně jsem byl mezi vámi v chrámě, a nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina, vláda tmy.“
Milé sestry, milí bratři,
hebrejské slovo hřích doslova znamená minout cíl. V dnešním oddílu se míjení cíle objevuje hned několikrát. Není divu: podle Ježíše právě přichází vláda tmy. Za tmy nevidíme dobře, takže cíl mineme snadno. Věci nejsou takové, jaké se zdají být, barvy se smíchají do nerozlišitelné šedi, člověk může šlápnout vedle, anebo úplně sejít z cesty a zabloudit. Při Ježíšově zatčení v Getsemanské zahradě je skutečně večer, nastává tma. Ale ta temnota, o níž hovoří Ježíš, panuje nejen venku, ale především uvnitř jednajících postav.
Nejtemnější postavou je tu patrně Jidáš. Kolik různých teorií se pokoušelo odpovědět na otázku, proč vlastně Ježíše zradil. Nejčastěji se objevuje názor, že Jidáš chtěl vyvolat konflikt a Ježíše konečně vyprovokovat k ráznému činu. Potíž je, že pro tento výklad nemáme v evangeliích žádnou oporu. Biblické svědectví kupodivu na vysvětlování Jidášových motivů nemá velký zájem. Jedno francouzské přísloví říká, že vše pochopit znamená vše prominout. Když se dobereme pravých důvodů nějakého zlého jednání, máme sklon usoudit, že pachatel za to tak úplně nemohl, myslel to dobře, jen zvolil špatné prostředky, anebo byl ovlivněn toxickým okolím, anebo vyrůstal v nedobrém prostředí, v němž by se zločincem stal asi každý z nás. Všimněme si, jak blízko k sobě mají slova pochopit a mít pro někoho pochopení. Bible pro Jidáše žádné pochopení nemá, pojmenovává jeho čin jednoznačně, bez omlouvání a zlehčování.
Jidáš je představitel zla, které přichází nečekaně od těch nejbližších. Možná proto také nejvíc bolí. Proto také mluvíme o Jidášově zradě. Když nám ublíží náš nepřítel, bolí to jistě taky, ale dá se to předvídat, a hlavně to není žádné zklamání. Zradu páchá naopak člověk, který měl být naším spojencem, přítelem, souputníkem, někým, o koho jsme se doposud mohli opřít. Zradu, přinášející ohromné škody, páchají rodiče týrající svoje děti, nebo manžel dopouštějící se násilí na své manželce. Bezpečné prostředí se mění v minové pole. Stejně tak když slyším, že se někteří křesťanští politici chovají nelidsky k imigrantům, cítím se zraněný víc, než kdyby takto jednal někdo, kdo se k Ježíši Kristu nehlásí. Nebo když představitelé církve, kteří mají být mými bratry a sestrami, zneužívají své moci k páchání násilí.
Jidáši, políbením zrazuješ Syna člověka? – tato Ježíšova věta dobře vystihuje rozpor cílem a jeho míjením. Jidáš měl být Ježíšovým věrným učedníkem a ve chvíli ohrožení ho podržet a pomáhat mu. Jeho polibek měl vyjadřovat blízkost a solidaritu. Místo toho se stal poznávacím znamením a signálem pro přítomné vojáky, aby se Ježíše zmocnili. Ježíš ale Jidáše neodsuzuje. I za něj umírá na kříži, i pro něj platí Boží bezmezná láska. Rozsudek smrti nakonec Jidáš nad sebou podepíše sám.
Dalšími reprezentanty temnoty jsou velekněží a jejich služebníci, kteří si pro Ježíše přišli. Ani o jejich motivech toho bible moc nesděluje a to opět otevírá prostor pro dohady. Snad se obávali, že Ježíš svými radikálními postoji naruší křehké soužití s římskou okupační mocí. Snad Ježíše opravdu pokládali za rouhače, kterého je potřeba se ve jménu pravé víry zbavit. Snad se obávali, že Ježíš zpochybňuje chrám, a tím otřásá samotnými základy náboženství. Pravda a lež se v té temnotě promíchává, skutečné a zástupné důvody nejde od sebe rozeznat. Podstatné je, že se tito lidé postavili proti člověku, který přišel od Boha, pohrdli jeho poselstvím a obvinili ho ze zločinu – a tím se sami zločinu dopustili.
Jako na povstalce jste na mne vyšli s meči a holemi, říká Ježíš. Jeho nepřátelé vůbec nepochopili podstatu Ježíšovy zvěsti. Ježíš byl přece všechno jiné než povstalec, jeho cílem rozhodně nebyl ozbrojený útok na římské okupanty ani žádná jiná násilná akce. Jak mohli přeslechnout jeho výzvu k univerzální lásce, zahrnující dokonce i nepřátele? Ti, kteří měli sloužit Bohu modlitbami a oběťmi, se dávno proměnili v mocenské centrum židovského národa, ochotně kolaborující s římským režimem. Natolik se sžili se svým postavením, že postupně přejali manýry okupantů: násilí, zbraně, likvidace nepohodlných. Nejspíš se domnívali, že také Ježíš bude mít kolem sebe po zuby ozbrojenou osobní stráž, kterou bude potřeba zdolat. Podle sebe soudím tebe. Museli být asi překvapeni, že se jim Ježíš tak rychle a bez odporu vzdal.
A konečně ten poslední zatemněný člověk, jehož jméno neznáme. Podle jiných zpráv se jednalo o apoštola Petra. To by se na něj hodilo, ovšem jeho pravé jméno není nakonec až tak důležité, jde o jeho postoj. Je odhodlán Ježíše bránit, a tak v horlivosti usekne ucho jednomu z kněžských služebníků. Netrefil se v té tmě, nebo to byla spíš výstraha, že svého učitele jen tak nedá? Mám pro toho učedníka jisté sympatie. Chtělo to velkou odvahu postavit se proti ozbrojencům a riskovat život. Navíc je moc dobrý pocit, když se vás někdo zastane, zatímco většina jen zbaběle klopí hlavu. Jeden takový se mezi učedníky našel. Ale i tento učedník sešel z pravé cesty a minul se cílem. Ježíš ho proto ihned zastavuje a useknuté ucho uzdravuje. Ježíšova cesta je jiná. Neprosazuje svou věc násilím. Jeho posláním je uzdravení a spása.
V jiné verzi našeho příběhu Ježíš svého učedníka pokárá slovy: Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů? Všimněme si nejen toho, co Ježíš konal, ale také toho, co nevykonal. Pašijový příběh je také příběhem o tom, že ve světě je přítomno zlo jako reálná moc, že pravda a láska ne vždy vítězí nad lží a nenávistí, že diktátoři občas triumfují nad svými oběťmi. Člověk dokáže zneužít svou svobodu a také ji zneužívá, dokáže minout cíl a také se s ním míjí, někdy ho dokonce záměrně velikým obloukem obchází. A ani my křesťané nejsme temnot uchráněni – padají na nás, nebo je sami kolem sebe šíříme. Na Ježíšově cestě na kříž umírají naše představy o Božím vládě na zemi.
A přece pašijní příběh končí vítězstvím světla. Toto je vaše hodina, říká Ježíš svým protivníkům. Zlo má svou hodinu, která se nám ovšem jeví nekonečně dlouhá. Ve skutečnosti ale není zlo věčné, věčný je jen Bůh sám. S touto nadějí máme kráčet tímto potemnělým světem – jako poslové světla, jako vyslanci budoucího vítězství Božího království. Ne se zbraněmi v ruce, ale s mocí lásky. Pamatujme: Jidášova cesta končí smrtí, zadusil se vlastním zlem. Kristova cesta končí vzkříšením.
Amen.
Ondřej Kolář