Kázání
Lukáš 11, 5–13
(5) Řekl jim: „Někdo z vás bude mít přítele, půjde k němu o půlnoci a řekne mu: ‚Příteli, půjč mi tři chleby,
(6) protože právě teď ke mně přišel přítel, který je na cestách, a já mu nemám co dát.‘
(7) On mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj mne! Dveře jsou již zavřeny a děti jsou se mnou na lůžku. Nebudu přece vstávat, abych ti to dal.‘
(8) Pravím vám, i když nevstane a nevyhoví mu, ač je jeho přítel, vstane pro jeho neodbytnost a dá mu vše, co potřebuje.
(9) A tak vám pravím: Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.
(10) Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.
(11) Což je mezi vámi otec, který by dal svému synu hada, když ho prosí o rybu?
(12) Nebo by mu dal štíra, když ho prosí o vejce?
(13) Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“
Milé sestry, milí bratři,
slyšeli jsme podobenství, kterému předchází Modlitba Páně. Není tedy překvapující, že nás Ježíš volá v tomto podobenství k modlitbám. Prosebník přichází ke dveřím svého přítele v noci, protože i on byl zastihnut v tuto nezvyklou noční dobu. Pro současného člověka se tato představa může jevit bizarně, tehdejší hodnota pohostinství v orientálním světě se podstatně lišila od naší perspektivy. Ale důležitá je motivace prosebníka. Prosebník nepřichází kvůli vlastní potřebě. Přichází kvůli svému bližnímu, pro kterého chce nasycení. Můžeme si situaci představit v dnešním světě s podobnou urgencí, jako kdyby náš pocestný přítel přišel k nám a byl zraněn. Ke zraněnému příteli bychom bez váhání vzbudili sousedku lékařku.
Ježíš nás i tehdejší posluchače možná provokuje svým příběhem, když líčí neodbytného přítele. Tenhle provokativní nádech nás upozorňuje na něco podstatného – na vytrvalost v modlitbách. Ježíš přináší světlo do podobenství, když praví: “Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává a kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno.” Ježíš stupňuje své poselství gradací, když praví každý – odmítá se tu možnost, že by byly ztracené případy nebo bezvýchodné situace. Před Bohem nejsou. Znovu a znovu se však opakuje: kdo hledá, kdo žádá, kdo tluče. Nečteme vůbec: kdo si to zaslouží, a tak se stává tento příběh dalším dokladem Boží lásky a milosti.
Na závěr Lukášova textu zaznívá argument, když píše: Copak byste svému dítku dali hada namísto ryby k nasycení, anebo štíra namísto vejce. I vy nedokážete nevyhovět svým dětem, když mají hlad. A to jste jen docela obyčejní (špatní) rodičové a děti (špatných) rodičů. Tím spíš to můžete čekat od Boha, který je DOBRÝ.
Ježíš nás nabádá proste. Někdy pro nás může být těžší prosit než děkovat. Když si dovolíme prosit, znamená to, že si připustíme svoji křehkost, zranitelnost a snad i nedostatek. Naše prosby Bohu vyžadují, abychom sami k sobě dokázali být upřímní a ve své upřímnosti si přiznali, že někdy jsou dny, kdy se potýkáme se splínem, se stresem a těžkostmi. A právě tyto situace se stávají jedním z důvodů, kdy se obracet na Hospodina s pokornou prosbou. Je nám dávána možnost se svěřit, když nevidíme aktuální smysl. Nebo když nepociťujeme dostatečnou oporu a toužíme po tom, aby náš život byl v Božích rukou – toužíme po tom cítit Boží otevřenou náruč plnou bezpečí a přijetí. Možná se někdy potýkáme s tím, že procházíme obdobím, které je jakoby ve stínu – je zastíněné mohutnými skalisky hor. Procházíme údolím a nevidíme na cestu – nevidíme sluneční paprsky. Vidíme, že jsme obklopeni něčím, co nás nerozradostňuje a možná jsou to momenty, kdy provoláváme Pane Bože, proč? Proč je ta cesta trnitější, než by byla podle mých představ? Možná jsou momenty, kdy se cítíme jako v anglickém románu od Eleanor Porter, kde Pollyanna zjistí, že už nebude chodit. Možná prožíváme beznaděj a je těžké vidět důvod toho, proč se radovat a přece – přece máme naději.
Máme obrovský dar, že Pán Bůh s námi chce mluvit. Dává nám příležitost komunikovat. Naslouchá nám a chce náš hlas slyšet. Chce, abychom volali a hledali a měli otevřené srdce. Někdy když hovoříme s různými lidmi, kteří jsou v různých fázích své duchovní cesty, můžeme slyšet, že říkají: No já se neumím modlit, nevím, jak se mám modlit. A někdo může říct: Znám od babičky modlitbičku Andělíčku můj strážníčku, a to je všechno. nebo něco podobného a může se stát, že lidi řeknou: Vlastně nevím, co říct a jak. Jak jim odpovědět?
Domnívám se, že modlitba je tím nejupřímnějším rozhovorem, který můžeme vést. To protože hovoříme k někomu, kdo nás zná CELE. Cele nás MILUJE a PŘIJÍMÁ s našimi silnými stránkami, ale i s našimi slabostmi. Hospodin je tím, ve kterého můžeme mít naprostou důvěru. Hospodin je tím, který má s naším životem ten nejlepší možný záměr.
Naše modlitby mohou vypadat různě, tak jako vypadají různě modlitby, které nacházíme v Písmu. Jób říká Hospodinu ve 42. kapitole: Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Ve čtvrtém Žalmu volá král David: Když volám, odpověz mi, Bože mé spravedlnosti! V soužení mi zjednáš volnost. Smiluj se nade mnou, vyslyš mou modlitbu! Mohou to být někdy rozzuřené modlitby, kdy křičíme, protože potřebujeme křičet. Můžeme křičet: Bože, kde jsi? Já Tě potřebuji. Já Tě v téhle situaci potřebuji, slyšíš? Já se cítím sám a na dně a nevím kudy kam, a jestli jsou moje rozhodnutí správná Pane Bože, haló slyšíš? Potřebuji Tebe a potřebuji lidi na cestě, kteří mně budou pomáhat jít za Tebou. Haló. Pane, tady jsem. Tak jako ve třináctém Žalmu král David volá k Hospodinu ve svém soužení: Dlouho ještě Hospodine na mě ani nevzpomeneš? Dlouho ještě chceš mi svou tvář skrývat? Dlouho ještě musím sám u sebe hledat rady, strastmi se den ze dne v srdci soužit?
A jindy mohou naše modlitby vypadat úplně jinak. Mohou být velice tiché a pokojné, protože si užíváme přítomnou radost, když třeba jedeme s kamarádkou na kole a víme, že míříme na piknik na naše oblíbené místo a nepociťujeme žádné starosti. Slunečně hřejivo, vzduch voní posečenou trávou – volno a radostno, až by se chtělo zpívat a tančit. V našem životě nás zrovna nic netíží, a tak se naše modlitby mohou podobat modlitbě krále Davida v Žalmu devátém, kdy hlásá: Hospodine, celým svým srdcem ti vzdávám chválu, o všech divuplných činech tvých chci vypravovat. Budu se radovat, jásotem tě oslavovat, tvému jménu, Nejvyšší, pět žalmy.
Modlitba může být krátká, může to být jedna věta od srdce a může být dlouhá – může to být rozsáhlý vnitřní monolog, který čeká, že bude přijat s brzkou odpovědí. Někdy na odpověď čekáme déle, než bychom si přáli – ještě ani nevíme, že naše odpověď už je na cestě tím, co se děje v našem životě a až zpětně se ohlédneme a zjistíme, že ta odpověď přišla.
Proces modlitby se může lišit. Možná jsme vyrostli v církvi a modlitby, když nám bylo třináct let se liší od těch modliteb, když je nám šestadvacet nebo padesát či osmdesát. Možná jsme si ve třinácti chtěli za každou cenu vynutit něco, co jsme prostě CHTĚLI a možná, že dnes naše modlitby vypadají jinak, možná, že přicházíme někdy i s o trochu větší pokorou a říkáme: Pane Bože, děj se vůle Tvá. Možná si teď myslím, že potřebuji ve svém životě tohle nebo tamto, ale věřím, že Ty mě a celý můj život máš ve svých rukách a to, co se odehrává má svůj smysl. Tak Pane díky za to, že jsi se mnou.
Amen.
Johana Miriam Vorlová