Kázání
Skutky apoštolů 3, 1–10
(1) Petr a Jan šli o třetí hodině do chrámu k odpolední modlitbě.
(2) Právě tam přinášeli nějakého člověka, chromého od narození; každý den ho posadili u chrámové brány, které se říká Krásná, aby prosil o almužnu ty, kdo tam vcházeli.
(3) Když viděl přicházet do chrámu Petra a Jana, prosil také je o almužnu.
(4) Petr spolu s Janem na něj upřeli zrak a řekli: „Pohleď na nás!“
(5) Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane.
(6) Petr však řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“
(7) Vzal ho za pravou ruku a pomáhal mu vstát; a vtom se chromému zpevnily klouby,
(8) vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha.
(9) A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha.
(10) Když poznali, že je to ten, co sedal a žebral před chrámem u Krásné brány, žasli a byli u vytržení nad tím, co se stalo.
Milé sestry, milí bratři,
nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte – s těmito slovy vysílá Ježíš na cestu své učedníky. A co na to učedníci? Dnešní příběh je svědectvím o tom, že svého mistra skutečně poslechli. Vkrádá se nám do toho ale nepříjemná otázka: a co my dnes? Uzdravujeme, očišťujeme, křísíme z mrtvých? Anebo o tom všem jen mluvíme?
Tato námitka ale není úplně fér. Ještě předtím totiž Ježíš své učedníky vyzývá, aby šli a kázali, že se přiblížilo království nebeské. To je to první a nejdůležitější. A to církev také do dnešního dne dělá, nebo se o to aspoň upřímně snaží. Boží království se přiblížilo v Ježíši Kristu – tak by se dalo shrnout, co ve všech kostelích na celém světě každou neděli zaznívá z kazatelen.
Zdá se ale, že chybí ta druhá část – tedy viditelná znamení, že Boží království mocně vstupuje do našeho světa, že skutečně proměňuje, napravuje a uzdravuje. Anebo se to vše děje, ale trochu jinak, než v apoštolské době? Uvidíme, jak nám s odpovědí pomůže příběh, který jsme právě slyšeli.
Petr a Jan jdou na bohoslužbu – zatím ještě ne do kostela, ale do jeruzalémského chrámu. Nacházíme se v době, kdy roztržka mezi církví a židovstvím ještě nebyla dovršena. K chrámové bráně právě nesou chromého člověka, aby tam mohl žebrat. Typický obrázek, známe ho i z dnešních kostelů. My faráři bychom mohli přihodit ještě pár příběhů o lidech v nouzi neúnavně zvonících na dveře fary.
Biblický vypravěč hned dvakrát připomíná, že se ta brána jmenovala Krásná. Chrám zářící přepychem ale nemůže skrýt, že hned za jeho branou začíná svět už ne tak krásný, ale plný lidského utrpení. V minulosti se kostely stavěly honosné a bohatě zdobené mimo jiné proto, aby byly odrazem nebeského království a člověk, který do nich vkročí, tak mohl na chvíli zapomenout na všechnu bídu venku.
Petrovi a Janovi se bída světa před vstupem do posvátného prostoru důrazně připomene. A ta bída je zastaví, zarazí, donutí je se s ní nějak vyrovnat. Neuhnou do bezpečného prostředí plného vůně kadidla a pomazaných slov, ale zůstávají venku, odhodlaní nejprve pomoci potřebnému. Ne až za dveřmi kostela, ale už před nimi totiž potkávají Krista, který na sebe bere podobu chudých, hladových a nemocných.
Čas od času v církvi ožívají debaty na téma, co je důležitější – jestli modlit se, chválit Boha, naslouchat jeho slovu – anebo raději jít ven, do světa, a tam být nablízku trpícím. Zde vidíme, že je to falešná alternativa. Jedno bez druhého nemůže být. Také Petr s Janem poté, co uzdraví chromého, nakonec do chrámu vstoupí. Ale nejen to: vchází tam s nimi už po vlastních nohách i ten před chvílí nemocný, aby spolu s nimi skákal radostí a chválil Boha.
Cílem křesťanského putování jistě je oslava Boha – ale ta cesta k Bohu nevede přímo. Je plná zastávek, kde potkáváme lidi, kteří mají skrze naši pomoc okusit a vidět, jak dobrý je Pán. Cesta bez těchto požehnaných zdržení ve skutečnosti není ta rychlejší a přímější, ale naopak vede od Boha pryč.
Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Nazaretského vstaň a choď, říká Petr. Znamená to snad, že stříbro a zlato jsou oproti zázračnému uzdravení k ničemu? To v žádném případě! Díky Bohu za každou almužnu, za každého člověka, který se nad žebrákem slitoval a hodil mu nějakou minci. Dokud tu nebude v plnosti Boží království, peníze potřebovat budeme.
Potřebují je lidé s postižením, aby si mohli koupit třeba kompenzační pomůcku nebo drahý lék. Potřebuje je ke své službě samozřejmě také církev, protože se nevznáší v duchovních výšinách, ale stojí a působí na zemi. Kdyby neměla peníze, nemohla by postavit třeba nemocnice v Africe nebo střediska Diakonie u nás. Mnoha nemocným církev prostřednictvím peněz dopomohla k lepšímu a důstojnějšímu životu.
Tím nechci zpochybnit různá zázračná uzdravení silou pouhé modlitby – ale většinou církev pomáhá nemocným přece jen spíš díky lékům, lékařům, ošetřovatelům, sociálním pracovníkům. A bez peněz to opravdu nejde. Na tom není nic špatného.
Nicméně tento příběh nám připomíná, že peníze opravdu nejsou všechno a nejsou na prvním místě. Nejen proto, že zdraví se za ně stejně stoprocentně koupit nedá. Také chudá církev může a má být církví sloužící. Nepotřebujeme silné materiální zázemí k tomu, abychom nesli lidem Boží království. Církev se v krajním případě může obejít i bez kostelů. A už vůbec neplatí pravidlo, že čím víc peněz církev má, tím lépe plní své poslání.
Na světě jsou církve neporovnatelně bohatší než ta naše, třeba v Jižní Koreji může mít jeden sbor přibližně stejný rozpočet jako celý pražský seniorát nebo možná i jako celá naše církev. Jsou však i církve chudší. Co se týká jejich služby potřebným, žádná přímá ani nepřímá úměrnost z toho nevyplývá. Bohaté církve své prostředky často vkládají do velkých charitativních projektů a pomáhají tisícům lidí. Jiné si ale zase raději postaví honosná, megalomanská sídla, která mají především reprezentovat a oslňovat. Některé chudé sbory jsou velice živé a vyzařují navenek svými aktivitami, jiné se zas utápějí v zápase o sebeuchování, nebo už úplně rezignovaly.
Naše církev se nejspíš může připojit k Petrovu a Janovu přiznání: stříbro ani zlato nemáme – a nejspíš v dohledné době ani mít nebudeme, i když si naše okolí často myslí opak. A přece máme mnoho. Máme evangelium o Boží lásce v Ježíši Kristu, v jehož síle smíme, jako ti dva apoštolové, jít, vzít lidi za ruku a pomoci jim vstát. Jsem rád, že to také děláme – ve smyslu doslovném i přeneseném. Zvedat lidi ze země, ať už na ni padli z jakéhokoli důvodu, a vracet jim důstojnost a radost ze života. Ale nedělat z nich jen ty opečovávané, ale naopak je povzbuzovat k tomu, aby se opravdu napřímili a šli dál už sami. A také se postarat o to, aby tito lidé měli kam přijít, budou-li chtít, aby pro ně bylo připraveno společenství, kde budou přijati, kde najdou své místo a zázemí. To je misijní cíl, který se obejde bez velkého finančního zázemí, ale neobejde se bez našeho velkého nasazení.
Stříbro a zlato nemáme. Obvykle ani neumíme pouhým slovem ve jménu Ježíše Nazaretského uzdravovat nemocné, vymítat démony či dokonce křísit mrtvé. Možná tyto schopnosti byly výlučným Božím darem rané církví, která je potřebovala k tomu, aby se mohla v tehdejším nábožensky pestrém světě vůbec prosadit. Později, když se církev rozšířila po všech končinách, už takových zvláštních darů nebylo zapotřebí. Je tedy na čase – místo nostalgie nad tím, co tehdy křesťané dokázali – objevovat, jaké dary nám Bůh dává dnes a jak tyto dary máme rozvíjet.
Snad nám v tom přemýšlení pomůže i jeden zdánlivý detail. Petr a Jan chromého nejprve vyzývají, aby na ně pohlédl. Sami se na něj přitom dívají. To je důležité také v dnešní době, kdy se člověk stává položkou, součástkou, statistickým údajem, daňovým poplatníkem, příjemcem sociálních dávek, pracovní silou, voličem, konzumentem a já nevím, čím ještě – a víc a víc přestává být nezaměnitelným, nenahraditelným a cenným právě ve své jedinečnosti. Vracet lidem jejich jedinečnou hodnotu před Bohem i před sebou samým – je to málo? Myslím, že je to alespoň dobrý začátek.
Stříbro a zlato nemáme. Máme ale zvěst o Božím milosrdenství se všemi lidmi. A to nás nutí nenechat si ho jen pro sebe a svou spásu, ale šířit ho všude kolem sebe – slovem a činem. Na konci našeho příběhu lidé žasli a byli u vytržení z toho, co se událo. Můžeme se ptát: jakou stopu kolem sebe zanechává církev? A jakou náš sbor?
Amen.
Ondřej Kolář