Dnešní bohoslužbu přenášel přímým přenosem Český rozhlas na stanici Vltava.
Kázání
Lukáš 22, 14–20
(14) Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním.
(15) Řekl jim: „Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět.
(16) Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím.“
(17) Vzal kalich, vzdal díky a řekl: „Vezměte a podávejte mezi sebou.
(18) Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží.“
(19) Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku.“
(20) A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.“
Milé sestry, milí bratři,
nastala ona hodina a Ježíš usedá se svými blízkými k velikonoční večeři. Všichni už tuší, že tato hodina bude výjimečná, však se na ni Ježíš důkladně připravoval. Ale čím bude výjimečná? Nikdo neví, co se stane. V srdcích Ježíšových učedníků stále ještě nevyhasla naděje, že Boží království je za dveřmi. V Jeruzalémě je hlava na hlavě, čas naplněný sváteční atmosférou, čas vzpomínky na slavné vysvobození z Egypta – a pro mnohé poutníky jistě také čas očekávání Božích činů budoucích. Snad vyvolený lid úplně nepohltila rezignace a pocit, že Bůh už nám nic nového nepřinese.
Když Ježíš vjížděl na oslátku do Jeruzaléma, vypadalo všechno nadějně. Zdálo se, že čas velkého Božího příchodu právě nastává. Ale ono se nic mimořádného nestalo. Ježíš ztropil menší skandál v chrámu, když odtud vyhnal obchodníky, zapletl se do pár učených disputací se svými protivníky – a znovu ohlašoval konec, blízký konec starého věku. A vyzýval k bdělosti. Nic však nenasvědčovalo tomu, že by nový věk skutečně měl nastat.
Konec ovšem skutečně přichází, jen jiný, než si učedníci představovali. Konec jejich mistra. I tento konec Ježíš už párkrát předpověděl. Málokdo to ale pochopil, a kdo pochopil, nebral to vážně. Teď, u prostřeného stolu, se k tomu znovu vrací. Neboť vám pravím, že už nebudu jísti tohoto beránka, dokud vše nedojde k naplnění v království Božím, říká. Jinými slovy: příště se najím až tam, kde hostitelem bude Bůh sám.
Ježíš se především chce rozloučit. Radostná velikonoční hostina se mění v hostinu pohřební, ve smutku nad Ježíšovým odchodem. Avšak nemá to být konec naděje. Boží království se sice zase vzdálilo. Ježíš to raději opakuje ještě jednou, aby to došlo opravdu každému – od této chvíle už nebudu pít z plodu vinné révy, teď už mě čeká jen hořký kalich věznění, mučení, potupy a smrti. Ale počkejte, ještě spolu jednou budeme jíst a pít z kalicha radosti. V Božím království je hostina připravena – pro mě i pro vás.
Jenže mezitím musí přijít ta hodina. Co má vlastně přinést? Jen další nesmyslné utrpení a smrt spravedlivého člověka, jakých bylo, a ještě v dějinách bude spousta? Když Ježíš doposud hovořil o svém blížícím se utrpení, nepřikládal mu vlastně žádný hlubší smysl. Hle, Syn člověka bude vydán pohanům, budou se mu posmívat a tupit ho a plivat na něj, zbičují ho a zabijí, opakoval. Ale co to všechno znamená?
Na tuto otázku dává Ježíš odpověď při poslední večeři. Toto je mé tělo, které se za vás vydává. Kolik teologických úvah a nekonečných sporů Ježíšovo prosté slovo vyvolalo. Kolik nedorozumění nebo škodolibých poznámek kolem něho vzniklo – třeba obvinění, že my křesťané jsme vlastně kanibalové, pojídající svého vlastního náboženského vůdce. A hlavně: kolik rozdělení mezi církvemi způsobilo. A přitom toto slovo naopak mělo spojovat, sjednocovat s naším jediným Pánem i jeho bratry a sestrami navzájem.
Ježíš u stolu se svými učedníky nedává matematické rovnítko mezi chléb a svoje tělo, ale pouze vyzývá: přijímejte. Já se pro vás vydávám. Ano, celý Ježíšův život byl příběhem sebe-vydání. Ve všem, co dělal i co říkal, znělo: jsem tu pro vás, pro vaši záchranu, pro vaše osvobození, pro vaši radost, pro váš naplněný život. To, co Ježíš pronesl při poslední večeři, nebylo vlastně nic až tak nového, nic překvapivého. Spíš to bylo shrnutí jeho životního programu.
Mé tělo, můj život se vám dává, z něj smíte přijímat plnými hrstmi, každý z vás, bez výjimky, nikdo není vyloučen, nikdo není nehoden. Dokonce i zrádce sedící v kruhu apoštolů smí zůstat a přijímat. Každý, koho Ježíš uzdravil, každý, z koho Ježíš vyhnal zlé duchy, každý, komu Ježíš odpustil, každý, koho Ježíš přivedl zpět z izolace do společenství, každý, koho Ježíš vyvedl z temnoty smrti, už z tohoto chleba spásy přece okusil a poznal, jak dobrý je Pán.
Ježíš věří, že pro záchranu mnohých nebyl jen jeho život, ale bude také jeho smrt. Jestliže celý jeho příběh byl sebe-odevzdáním pro druhé, jak by nemohlo být činem lásky také ukončení tohoto příběhu? Ježíš neoslavuje svou vlastní smrt, tak jak to činí fanatici všech náboženství, ale je přesvědčen, že ani ona nebude bez užitku, že i ona přinese své plody, byť se na první pohled musí jevit jako naprosto absurdní, a ještě navíc strašlivě krutá. Ježíš netouží po smrti, nechce být zasloužilý mučedník, kterému se postaví pomník. Umírá, protože až tak daleko ho přivedla jeho láska k nám.
A umírá také proto, že miloval i své nepřátele. Nechtěl očistit svět od nekalých živlů, udělat pořádek, vyhnat ty neslučitelné se společenstvím slušných. Nezvolil si mocenskou cestu násilného řešení a likvidace protivníků. Ani Pilát, Herodes, velekněží, vojáci a rozběsněný dav nemají být zničeni, ale zachráněni, i pro ně přece platí: toto tělo se za vás vydává.
Během velikonoční večeře se Ježíš podruhé zastaví u kalicha. Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, doslova: smlouva v mé krvi, říká Ježíš. Ano, jeho smrt přinese rozčarování, smutek a beznaděj těch, kdo si s Ježíšem spojovali mnohé naděje. Ale to není vše. Ta smrt má ustanovit nový vztah mezi Bohem a člověkem, novou smlouvu mezi nimi.
O jaké nové smlouvě tu Ježíš mluví? Vždyť ta stará, uzavřená na hoře Sínaj s Mojžíšem, je přece svatá, nedotknutelná a věčná, nikdy ji nic nemohlo zrušit, nahradit ani novelizovat. A přece se našel jeden osamocený hlas, který právě toto prorokoval. V prvním čtení jsme slyšeli, jak prorok Jeremjáš ohlašuje novou smlouvu. Tuto smlouvu už žádný člověk nebude moci porušit, protože bude přímo zapsaná v lidských srdcích, stane se nedílnou součástí člověka. Nebude to žádný zákon nad námi, ale zákon v nás. Bůh sám promění naše nitro, nově nás stvoří. Ježíš oznamuje, že jeho smrt otevírá nový věk, obnovu člověka, jeho vztahu k Bohu i k jeho bližním. Boží království se tajemně otevírá v Ježíšově smrti, v jeho prolité krvi.
Židovské Velikonoce byly také časem obětování. Také Ježíš se svými učedníky se přece sešli, aby pojedli beránka. Oběť znázorňuje, že abych mohl žít, někdo jiný musí zemřít. Ukazuje, že všichni žijeme na dluh, na vrub druhého. Mnozí tento princip prohlašují přímo za zákon přírody: jedni pojídají druhé, silnější vytlačují slabší, schopnější porážejí méně schopné. A zdá se, že i fungování společnosti tento zákon přežití potvrzuje: aby jedni mohli žít v nadbytku, druzí musí žít v nedostatku, aby se jedni mohli radovat, druzí musejí trpět, prý se s tím nedá nic dělat, dokud svět světem stojí. Obětujeme cizí život, abychom vlastní život získali.
Ne až na kříži, ale už během své pozemské cesty Ježíš učí novému zákonu, nové smlouvě. Pravý život je tam, kde lidé dobrovolně pro druhé něco obětují a nežijí na jejich účet. Pravý život člověk nalezne jen tehdy, když jej odevzdá do služby bližnímu, a ne když se snaží urvat druhým, co může.
To čiňte na mou památku, říká Ježíš. Když si Židé o Velikonocích připomínají vyvedení z Egypta, není to pro ně jen minulá událost, ale stále platný a přítomný děj: Bůh vysvobodil naše praotce a vysvobodí také nás! Také pro nás křesťany není večeře Páně jen slavnostní vzpomínkou na Ježíšovu smrt, ale především přítomným evangeliem: Bůh je v Ježíši Kristus pro nás.
Z jeho obětovaného života smíme žít a zároveň ho přijímat jako výzvu: i ty jdi a dej sám sebe pro druhé, i ty se vzepři zákonům, které platí kolem tebe, a vezmi na sebe tu novou smlouvu, kterou Bůh s tebou uzavřel. I ty jdi proti proudu, i ty řekni svoje ne bezohlednosti a vykořisťování druhých, a vydej se na ježíšovskou cestu sebe-darování. A neboj se: tato cesta nekončí křížem, ale slavnou hostinou.
Amen.
Ondřej Kolář