Kázání
Kazatel 2, 17–24 (Studijní překlad)
(17) Tu jsem začal nenávidět život, protože je pro mě špatné to dílo, které se koná pod sluncem. Je to všechno totiž jen marnost a honba za větrem.
(18) Začal jsem nenávidět všechnu svou námahu, kterou se namáhám pod sluncem, protože ji zanechám člověku, jenž bude po mně.
(19) A kdo ví, zdali bude moudrý nebo blázen; bude však panovat nade vší mou námahou, kterou jsem se namáhal a při níž jsem pod sluncem zmoudřel. Také toto je marnost.
(20) A já jsem se odvrátil, abych si v srdci zoufal nad vší tou námahou, kterou jsem se pod sluncem namáhal.
(21) Neboť je člověk, který sám usiloval o moudrost, o poznání a o prospěch, ale odevzdá to jako svůj podíl člověku, který o to neusiloval. Také toto je marnost a velké zlo.
(22) Vždyť co člověk má ze vší své námahy a z honičky svého srdce, když se pod sluncem namáhá?
(23) Všechny jeho dny totiž přinášejí bolesti a jeho plahočení mrzutost; jeho mysl neutichne ani v noci. Také toto je marnost.
(24) Není pro člověka dobré, když bude jíst a pít a užije si ze své námahy blaho pro svou duši? I to jsem zjistil, že je z Boží ruky.
Zatažené závěsy, neoholená tvář, kruhy pod očima, zatuchlý vzduch. Tělo bezvládně pohozené na posteli. Probouzí se. Ranní frustrace. Ráno vstát – dopravit se – do práce – dopravit se – spát. A znova. Ráno vstát – dopravit se – práce – dopravit se – spát. A znova.
Frustrace. Zmučenost. Trýzeň. Bolest. Rozervanost. Vyčerpání s prázdnotou.
Možná chtěl býti básníkem, ale s přibývajícími léty zjistil, že prodáváním veršů by se cítil příliš zaprodán. Uchýlil se k práci, tak jako mnoho dalších. Jako by měl na vybranou. Nenarodil se do privilegované rodiny, ve které by mohl být vydržovaným a svobodně rozevlátým umělcem a nepřemýšlet nad placením elektřiny. Ne, ne. Zprvu mu nevadilo, že přijal úděl pracovníka. Připadal si jako mučedník kapitalismu, který obětoval svůj sen, aby mu mohla téct teplá voda a nemusel se choulit u ohně ve squatu, přece i to by bylo možností.
Čím, že se to vlastně živil? Byl úředníkem, nebo květinářem? Učitelem? Kazatelem? Anebo snad venčil psy?
A záleží na tom? Nakonec každá profese může být jak frustrující, tak naplňující – záleží na mnoha okolnostech. Biblický kazatel jako by všechny práce házel do jednoho pytle – v tom je provokující.
I když se mi osobně těžko hledá důvod k frustraci v profesi venčitelky psů. Totiž venčení psů – to by mohlo znamenat radost přítomného okamžiku. Přítomný okamžik – to je závěr – závěr, ve kterém se náš frustrovaný obrací k oslavě jídla a pití. Oslavě požitku. Z požitku se můžeme radovat a radost sdílet s bližními. Smát se, nebo jen spokojeně oddychovat. Nechávat vzkvétat tvář výrazem naplnění.
Práce. Práce, která tohoto člověka tolik zničuje – je námahou. Není radostná. Frustrovaný člověk se přemáhá, aby námahu práce dokázal vykonat. Možná mu jeho práce způsobuje i zdravotní problémy. Nemoci z přetížení, přehlcení a stresu – to jsou přece tak aktuální onemocnění 21. století. Jako ten ochlupený rozkošný křeček roztáčí kolečko, tak roztáčí kolečko své námahy frustrovaný. Kvůli čemu se musí tak přemáhat? Vybral si snad špatný obor? Nebo dělá přesčasy? Dvanáctky? Je snad hasičem a zmizí někdy i na déle než dvanáct hodin, kdy nevidí svou rodinu nebo přátele? Nebo si kvůli své profesi ani rodinu raději nezaložil? Prožívá snad šikanu v práci, která mu opakovaně udílí rány pod žebra? Připadá mu jeho práce zbytečná a nesmyslná? Má snad pocit, že mu někdo jeho snažení záměrně nebo nezáměrně kazí, a tak se stává všechno jeho pachtění marností?
Karel Čapek napsal strhující bravurní dopis vydavateli New York Sunday Times, o který bych vás nerada připravila zkratkovitým sesumírováním ideí. Dovolím si tedy odložit spěch a bezdůvodně nezkracovat: „Je potřeba jisté lenosti k plnému ocenění života. Člověk, který tuze spěchá, dojde jistě k cíli, ale jen za tu cenu, že se nepodíval na tisíceré věci, které cestou minul.
„Spěch, rychlost!“ To je nové evangelium, které se na nás pořád volá z druhé strany oceánu. „Chcete-li být bohatí, zvyšte svou rychlost a výkonnost! Nechte zbytečných řečí a odpočinků a spěchejte se svou prací! Člověk se neměří ničím jiným než číslem udávajícím jeho výkon!“ – Nevím, žije-li skutečně Amerika pod bičem tohoto hesla; ale je to heslo, které nám podávají amerikanizovaní Evropané jako program pokroku a rekonstrukce Evropy. Avšak je otázka, je-li spěch a kvantita opravdu jediným měřítkem aktivity. Jsou věci – a zrovna tahle stará Evropa jimi podnes oplývá –, které můžeme velmi těžko měřit jednotkami práce.
Myšlenky filozofa nezměříme tím, kolik se jich nadělá za hodinu. Umění se nepočítá časem, jehož je třeba k udělání sochy nebo básně. Naopak, bylo nutno mít velmi málo naspěch, aby člověk vůbec začal produkovat takovéto věci. Evropa měla velmi málo naspěch, než udělala své katedrály nebo své filozofické systémy. Člověk, který chce něco vymyslet, nepospíchá s hodinkami v ruce, nýbrž podobá se člověku, který zahálí a maří svůj čas.
Některé největší aktivity lidského ducha se vyvinuly jenom za neslýchaného mrhání časem. Evropa mrhala časem po mnoho tisíc let; v tom je její nevyčerpatelnost a plodnost.
Druhé heslo, jež nová Amerika vyváží do ubohé Evropy, je veliké slovo Úspěch.: „Začni jako liftboy a staň se ocelovým nebo bavlněným králem! Mysli každý den na to, abys to přivedl dál! Úspěch je cíl a smysl života!“ – Je opravdu povážlivé, jak toto heslo počíná demoralizovat Evropu. Tenhle starý díl světa má totiž jistou heroickou tradici; lidé tu žili a umírali pro víru nebo pro pravdu nebo pro jiné poněkud iracionální věci, ale nikoliv pro úspěch. Světci, hrdinky a hrdinové nejsou lidé, kteří to chtějí „přivést dál“; jsou některé činy a úkoly, kterým je nutno předem obětovat úspěch.
Ta pošetilá Evropa se dovedla starat o tisíce jiných věcí než o úspěchy; tyto věci pak zůstaly, zatímco všechny úspěchy, co jich v dějinách bylo, vzal čert. Jak mnoho věcí by zůstalo nevykonáno, kdyby ti, kdo je vykonali, byli mysleli na úspěch!“
Tak pravil Karel Čapek až s fascinujícím prorockým náhledem roku 1926. Komenský by Čapkovi přitakal už roku 1631 výrokem z Labyrintu světa a ráj srdce: „Kvaltování hovadům více než lidem připadající.“
Pánům autorům, těm se to psalo. Možná neměli na starosti po ránu buzení třech rozkošných a jindy poněkud ukřičených ratolestí, venčení ještě rozespale rozvláčného psího přítele, balení výživných svačinek, podepisování úkolů ve vchodových dveřích, snahu zkulturnit nepoddajnou přeleželou kštici, problikávající deadliny ze všech možných propojených online kalendářů, několik whatsappových skupin se stále nabobtnávajícím počtem nepřečtených zpráv, přibývající nenadálé připomínky a události, na které se těžko hledá chvíle, péči o stárnoucí prarodiče či rodiče a ještě starost o estetický výzor domovské rezidence společně s rezidencí tělesnou, jak velí společenský diktát.
Jak lze tedy nalézt rovnováhu a čas zpomalit? Zpomalit ve světě, který se řítí nepolapitelnou rychlostí střemhlav? Se všemi nároky na tolik jednotlivých sfér, jež lze schovat pod slovem práce? Kde se v tom zrychleném běsu najde čas k zastavení? Mohl by to být snad prostor chrámu? Místo ztišení a odložení obrazovek s modrým světlem? Místo s prostorem k vlastnímu niternému přemítání?
Druhé největším přikázáním je: Miluj svého bližního jako sám sebe, v němž je řečeno mimo jiné, že lásku bychom měli chovat také k sobě samým. Pakliže bychom neměli lásku k sobě, jak bychom mohli milovat druhého – bližní a bližního? Cožpak je na tom špatného pečovat o sebe samu či samého? Nejsme snad stvořením Božím? Nejsme i my darem pro ostatní? Jak bychom asi chtěli pečovat o dar Boží? Možná bychom si přáli mu dopřát péči tak náležitou, aby se dlouho udržel v zachovalosti. Neměli bychom tak přistupovat tedy i k sobě samým?
Možná se nám stává, že v pracovním shonu na schránku, ze které konáme, a nakonec i myslíme a cítíme, tak trochu pozapomínáme. Snažíme se v práci odbavit co nejvíce věcí – kmitáme a uniká nám jakási podstatná věc. Nemělo by přece být záměrem našeho snažení zběsile běhat, aby bylo všechno za každou cenu odděláno. Aby v naší práci a celém našem bytí byla zachována rovnováha a mír, je asi třeba dopřát si času. Abychom mohli vzkvétat v radosti, anebo smutku, ale v pravdě spolubýt s druhými i se sebou samými. Abychom pro pracovní výkon nutně nepotlačovali sami sebe a nepřekračovali tak vlastní hranice pod bičem záludného porovnávání s někým, kdo má docela jiná obdarování i slabiny než my. Není to snadné. Možná v naší práci hledáme možnost ocenění – poplácání po zádech za to, jak jsme schopné a schopní, precizní, obětavé a obětaví, nápadité a nápadití – ale PRYČ s tím. Naši hodnotu neurčují lidská ocenění – tím, že jsme dětmi Božími – získáváme tu největší hodnotu, jsme milované a milovaní samým Bohem, jeho bezpodmínečnou láskou. A co je víc?
Amen.
Johana Miriam Vorlová