Kázání
1. kniha Královská 19, 18
(18) Ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty , jejichž kolena nepoklekla před Baalem a jejichž ústa ho nepolíbila.
Milé sestry, milí bratři,
„Maličko jest těch, v nichž slovo Boží užitek nese,“ posteskl si Mistr Jan Hus ve svém kázání na Ježíšovo podobenství o rozsátém zrnu. Vystihl tím, že z hlediska statistického byla ta setba fiaskem, tři dávky osiva přišly vniveč, ujala se pouze ta čtvrtá. Tři jedna, to je neslavný výsledek, skoro debakl. V tomto případě je to skoro debakl Božího slova, Boží věci v našem světě. Bůh promlouvá a většinou bezvýsledně. Tedy ten, o němž zpíváme, že „kraluje, božskou čest maje“, se podobá spíše poraženému než vítězi. „Kdo uvěřil kázání našemu? A rámě Hospodinovo, komu jest zjeveno? Nebo před ním vyrostl jako proutek, a jako kořen ze země vyprahlé, nemaje podoby ani krásy. Viděli jsme jej, ale nic nebylo viděti toho, proč bychom ho žádostivi byli.“ Prorok Izajáš nám těmito známými slovy připomíná neúspěšnost Boží věci. Boží pravdy není nikdo žádostiv, není po ní poptávka, lidé mají jiné zábavy a starosti a pravý Hospodinův služebník, který je s tím Božím slovem přímo totožný, skončí bídně.
Ano, k Božímu jednání, jak nám ho svědectví Písem přibližuje, patří značná míra neúspěšnosti. To se nám ovšem moc nezamlouvá, my bychom rádi, aby náš Bůh byl na l00 % úspěšný kouzelník, který na co sáhne, to se mu vede. A kdo se přidá na jeho stranu, tomu se také vede. Jenže Bůh, Otec Ježíše Krista, je jiný. Ježíš kráčí k oslavě cestou kříže, přes bolest, opuštěnost, ba i smrt. A když Ježíš mluví o Božím království, které se nám lidem přiblížilo, tak to království je křehké, zranitelné a protivenství trpí.
Však i kralování Hospodinovo v Izraeli bylo křehké. Stačil na to jeden nepovedený král Achab a jeho ještě nepovedenější manželka Jezábel, aby Izraelci opustili smlouvu s Hospodinem, jeho oltáře zbořili a proroky pozabíjeli. To se v lidských dějinách stává, že se z ničeho nic objeví všelijací šejdíři slibující jednoduchá řešení, prosperitu a štěstí, chopí se moci, strhnou davy na svou stranu a nastane čas boření a mordů. Až má prorok Eliáš dojem, že zůstal docela sám a až dostanou i jeho, celá ta záležitost s Hospodinem skončí docela.
Není to ale jen despotická či totalitní moc, která dokáže dusit Boží slovo. K podobenství o málo úspěšné setbě Ježíš svým učedníkům podává výklad a tam ty nepříznivé, pro věc Boží v tomto světě smrtící okolnosti, vyjmenovává.
Zrno se nestačí ujmout, ani se v srdci to slovo Boží neusadí, neboť sotva je zaseto, zaslechnuto, ďábel, nepřítel, ho jednoduše z lidských srdcí vykrade. Ďábel, ten starý Boží nepřítel, je tu v našem světě pořád, ani Kristův kříž a vzkříšení ho nezahubily. Přežil i doby, kdy si ho lidé uložili do báchorek jako zapomenutého čerta někde v Dalskabátech na Příbramsku. Ďábel obchází a škodí kde může. Nemůže sice všechno, ale může ledacos. Vykrádá Boží slovo ze srdcí.
Takže nezlobme se na lidi, že nevěří nebo že málo věří, jsou sobečtí, bezohlední, amorální. Zlobme se na ďábla. Ten za to může, on jim slovo Boží ze srdcí vykrádá. Lidé s vykradeným srdcem nemohou být lepší, než jsou. Nebuďme zklamáni ze světa, třeba z toho našeho v českém kousku světa, že není lepší, než je. Je to přece svět, který Bůh miloval, až syna svého dal, ale ďábel v tom Božím světě obchází a krade. V Novém Jeruzalémě ten zloděj a lhář krást a lhát nebude, ale Nový Jeruzalém ještě od Boha nesestoupil. V tom našem kousku starého světa je ta ďáblova kriminalita opravdu vysoká. Proto vzepřeme se ďáblu, nesmiřujme se s ním, hněvejme se na něj, prosme Pána vytrvale, ať nám dá sílu mu vzdorovat.
Vůči lidem kolem nás buďme spíš shovívaví. Kromě toho přímého zlodějství jsou tu ještě další rušivé faktory, které znemožňují Božímu slovu, aby v našem srdci rostlo a přineslo úrodu.
Jedním z nich je nedostatek kořenů. Ekumenický překlad mluví o slovu, které nezakořenilo, ale doslovnější překlad zní, že „ti, kdo nemají kořeny, jen na chvíli uvěří, a v čas pokušení odpadnou“. Ti, kdo nemají kořeny, s radostí přijmou slovo Boží, ale je to jen chvilkové nadšení. Když dojde na lámání chleba, když přijde první zkouška, kdy je třeba za věrnost Božímu slovu také platit, něco si odříct nebo si nějakou nepříjemnost vykoledovat, tak to nadšení, jak rychle se probudilo, tak zase rychle usne. Je to zvláštní myšlenka: aby se v nás Boží slovo udrželo, musíme mít kořeny. Co jsou ty kořeny? To už blíže Ježíš nevysvětluje, a tak se můžeme jen dohadovat. Že by to byly jakési rodové kořeny, tomu protiřečí časté Ježíšovo varování před spoléháním se na zásluhy předků. Takže je to něco, co člověk má či nemá ještě dřív, než k němu slovo Boží promluví. Možná je to jakási charakterová pevnost, solidnost, vytrvalost, schopnost stát na svém, stát za tím, co uznám za správné. Kde slovo Boží potkává vykořeněné mátohy nebo třtiny, co se klátí v každém poryvu větru, tam může na chvíli prudce vyrašit, ale právě jen na chvíli. Snad je to tak, že slovo Boží potřebuje lidi pevné, pevně zapuštěné osobnosti. Tak jakýž jsem, ač nemám nic, Beránku Boží, k tobě jdu – to je krásné vyznání vlastní nehodnosti a Beránek Boží vskutku přijímá hříšníky. Ovšem nebudu-li mít kořeny, dostatečně silnou vůli, sebekázeň a nebudu-li tyto základy vší solidnosti posilovat, budu pořád jen ten nebožák, co nic nemá, než ty své viny a hříchy, a snad si i k zřídlu milosti chodí pro odpuštění, ale je to jen takový kmitavý pohyb tam a zpátky, někam to nesměřuje, nezraje to, nikde žádné ovoce, nikde žádný růst. Slovo Boží někdy provádí převeliké divy, lidi bázlivé proměňuje ve statečné, lakomce v lidi štědré, sobce v altruisty. Tentokrát v podobenství o zrnu zapadlém na skálu se nám připomíná něco jiného, totiž že slovo Boží, aby mohlo působit, potřebuje lidi ukotvené, zakořeněné a v těch nezakořeněných nezmůže nic. Takže posilujme svůj duchovní kořenový systém, pěstujme odolnost vůči všelijakým poryvům, hleďme být věrní a stálí, aby v nás slovo Boží nalezlo půdu vhodnou k vyklíčení a k růstu.
Nu a máme tu ještě semeno padlé do trní: trní jsou ti, kdo uslyší Boží slovo, ale starosti o majetek a požitkářství v nich slovo Boží udusí. Má-li s námi a v nás slovo Boží něco dělat, k tomu je třeba, abychom si osvojili i určitý životní styl. Možná, že to slovo starost či pečování bychom dnes mohli přeložit slovem stres. Život v trvalém stresu nás uzavírá působnosti Božího slova. Vyhýbejme se škodlivému stresu, nenakládejme na sebe víc, než bez přetížení uneseme, což se ovšem snadněji radí, než příkladem předvádí, jak sám vím a jak jsem zažil v dobách pracovní aktivity. Víme ale, a moje zkušenosti to potvrzují, že stres, kterému nejsme schopni čelit, nás před působením Boží milosti uzavírá.
Nu a pak je tu nenáležité zacházení s hmotným bohatstvím a nevázané konzumování požitků a slastí. Ve svém účinku jsou stejně dusivé a rdousící jako stres. Všechno mít, všude být, všeho si dopřát, tato touha nabuzovaná dnes reklamou a obchodními mechanismy současného světa, dusí působení Božího slova v nás. Jen mějme odvahu k odlišnosti, k životu prostému a oproštěnému, který se umí také dobrovolně zříci konzumu požitků, které se nabízejí a na které i máme. Slovo Boží se těžko usadí v srdci, které je neustále rozptylováno, baveno, vystavováno přívalu vjemů a prožitků.
Chtěl bych ale ukončit tím nejdůležitějším, totiž účinností Božího slova. Tu a tam se to dobré zrno ujme a pak to stojí za to, užitek je až stonásobný. Přece jen jsou tu lidé, kteří uslyší, co Bůh žádá a co zaslibuje, a to ve svém srdci drží, v srdci dobrém a upřímném, či v srdci noblesním a velkorysém, jak uvádí jeden pěkný překlad katolický. To nachystané, připravené srdce tu je dřív než promluvení Božího slova a je to jistě výzva, abychom si dobrotu, noblesu a velkorysost srdce pěstovali a trénovali se v ní. A především je to naděje, že i v těch našich pořád málo noblesních, málo upřímných srdcích, v podezřelých hlubinách naší bytosti, se slovo Boží chce a může ujmout, chce v nás pracovat, chce nás proměňovat, abychom byli plodní a ovoce nesli. Ne jednou, ale pořád, vytrvale, stále. Aby celý náš život přinášel dobré ovoce ducha, tedy lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání. A lidé viděli skutky naše dobré a mohli z toho chválit Otce v nebesích.
A nemějme obavy, že když Boží věc ve světě viditelně nevítězí, tak je ztracena. Boží moc, která se v bezmoci dokonává, je mocí a ne bezmocí, Bůh Otec zůstává Bohem všemohoucím, je ovšem jinak mohoucí, než my bychom si přáli. I v našem nynějším světě kvas Božího království tiše pracuje a zrno Božího slova, když padne na půdu úrodnou, tak skvělý užitek přinese. Právě když se proroku Eliášovi zdálo, že zůstal docela sám, tedy v absolutní menšině, dostane se mu naprosto nečekaného, až neuvěřitelného povzbuzení. Vzchop se ze své deprese Eliáši, vůbec nejsi sám. Je vás 7000, jejichž kolena neklekla před Bálem a jejichž ústa ho nepolíbila. Sedm tisíc zůstalo věrných Hospodinu. Sedmi tisícům Hospodin kraluje. A to přece stačí, sedmička je číslo plnosti. Kdyby tehdy Achabovi komisaři chodili dům od domu a zapisovali si počet věrných Hospodinu do svých dotazníků, možná by jich byla jen hrstička. Ale v očích Hospodinových jich je sedm tisíc. Je jich dost na to, aby Hospodin mezi nimi kraloval, aby věc Boží v tomto světě nezanikla, aby slovo Boží přinášelo užitek stonásobný a jednou docela proměnilo tvář země.
Amen.
Miloš Rejchrt