Kázání
Marek 12, 28–34
(28) Přistoupil k němu jeden ze zákoníků, který slyšel jejich rozhovor a shledal, že jim dobře odpověděl. Zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“
(29) Ježíš odpověděl: „První je toto: ‚Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán;
(30) miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly!‘
(31) Druhé je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe!‘ Většího přikázání nad tato dvě není.“
(32) I řekl mu ten zákoník: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že jest jediný Bůh a že není jiného kromě něho;
(33) a milovat jej z celého srdce, z celého rozumu i z celé síly a milovat bližního jako sám sebe je víc než přinášet Bohu oběti a dary.“
(34) Když Ježíš viděl, že moudře odpověděl, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ Potom se ho již nikdo otázat neodvážil.
Milé sestry, milí bratři,
konečně jedno setkání, které neskončilo sporem a hořkostí. Konečně jednou shoda. Ježíš nachází s jedním z předních představitelů svého lidu společnou řeč. Tento znalec zákona patrně nechtěl Ježíše chytat za slovo, zkoušet ho, nebo nad ním zvítězit v učené přestřelce. Chtěl Ježíši skutečně naslouchat – bez všech postranních úmyslů.
Přitom jeho otázka mohla znít jako zase nějaká provokace. Které přikázání je první ze všech? Proč by se vlastně zbožný člověk měl takto ptát? Všechna přikázání jsou přece důležitá a potřebná, když je nám Hospodin zjevil! Všechna nám slouží ke spravedlivému a požehnanému životu. Dobrá, je jich tedy opravdu hodně. Podle tradičního židovského pojetí celých 613, z toho 365 zákazů a 248 příkazů. Kdo má ale právo nad některým z nich ohrnovat nos a jiné naopak stavět vysoko?
Ani nám křesťanům není tato otázka až tak vzdálená. Dnes křesťanství mnozí lidé chápou jako veliký balík dogmat, pouček a nařízení, které je prostě potřeba na sebe vzít. A my se snažíme vysvětlovat, že mezi pravdami víry je určité pořadí. Nelze vše stavět na stejnou úroveň. I stará Jednota bratrská přece rozlišovala mezi věcmi podstatnými, služebnými a případnými. Těmi nejdůležitějšími jsou podle Lukáše Pražského milost Boží, zásluha Kristova a dary Ducha svatého, který v nás lidech působí víru, naději a lásku.
Když se podíváme, kolem čeho se točí dnešní spory v církvi, zjistíme, že to nikdy nejsou věci nezbytné ke spasení, ale spíš druhotné záležitosti, povýšené ovšem často na cosi podstatného. Církev by měla umět lépe rozlišovat a některé rozdílné názory brát jako součást vnitřní pestrosti. Kdyby někdo vážně tvrdil, že Kristus není náš spasitel, pak by se opravdu těžko mohl považovat za křesťana. Naproti tomu třeba takový postoj vůči stejnopohlavnímu manželství by neměl být důvodem k vzájemným odsudkům a rozkolu, jak se to někdy děje.
Otázku, co je v křesťanství nejdůležitější, si žádá také dnešní uspěchaná doba. Toužíme po jednoduchosti, stručnosti a heslovitosti – nejlépe, aby se definice víry dala vytisknout na tričko nebo sdílet jako instantní moudro na sociálních sítích. Nechceme se zdržovat dlouhým přemýšlením, a to ani v oblasti náboženství.
Co je to jediné potřebné? Ježíšova odpověď nebyla nijak překvapivá. To první a nejdůležitější se přece každý žid denně modlil: Slyš Izraeli, Hospodin, Bůh náš, jest jediný pán. A je potřeba ho milovat – celou bytostí, ze všech sil. Není žádná oblast lidského života, které by se víra netýkala, kterou bychom neměli Bohu odevzdat. Bůh vládne nejen nad celým světem, hvězdami, pevninami a moři, ale také nad každým zákoutím naší duše, nad vším, co cítíme, jak přemýšlíme, co děláme, nad všemi našimi vztahy. Když prosíme „přijď království tvé“, toužíme, aby se Boží vláda prosadila nejen ve velkém světě, ale také v nás.
To druhé přikázání k tomu prvnímu neodmyslitelně patří: miluj bližního jako sám sebe. Láska k Bohu bez lásky k člověku je podezřelá. Kdo se nestará o svého bližního, kdo ho přehlíží, nebo mu dokonce ubližuje, zpochybňuje tím také svůj vztah k Bohu. Selhání věřících vrhají špatné světlo na víru samotnou: asi s ní není vše v pořádku. Jsme toho svědky prakticky neustále, nejvíce v souvislosti s případy zneužívání v církvi – a příliš nesejde na tom, v jaké z církví k nim dochází, protože většina lidí mezi nimi stejně nerozlišuje. Stejně tak platí, že člověk projevující lásku ke svým bližním už takto nejlépe svědčí o svém vztahu k Bohu – i bez velkých slov.
Znalec zákona byl s Ježíšovými odpověďmi zjevně spokojen, dokonce Ježíše pochválil. A trochu si ještě jeho slovo upřesnil: toto dvojpřikázání lásky je jistě důležitější než oběti v chrámu. Ježíš s tímto doplňkem souhlasil – sám přece zdůrazňoval, že milosrdenství má větší váhu než oběť. Bez lásky k Bohu se bohoslužba změní v mechanickou, bezduchou povinnost. Bez lásky k bližnímu se pak stane náboženským alibi pro naše sobectví a tvrdost srdce. Zákoník je na správné cestě a Ježíš mu výslovně přiznává, že není daleko od Božího království.
Miluj – a dělej, co chceš, řekl kdysi svatý Augustin. To je velice krásný i nebezpečný opis toho, co měl Ježíš na mysli. Dělej, co chceš – ano, ale za podmínky, že předtím a v tom všem miluješ, že každý tvůj čin proniká a formuje láska k Bohu a láska k bližnímu. Pak můžeš opravdu dělat, co chceš – dokonce musíš dělat, co chceš a co pokládáš v dané situaci za správné. Každá chvíle tvého života volá k novému rozhodnutí, protože každá je jiná. Desatero, pravidla, normy jsou užitečnou pomůckou, ale nemohou tě zbavit odpovědnosti za toto rozhodnutí. Život se vzpírá předpisům a tabulkám, stále znovu nás překvapuje a nutí přemýšlet, zvažovat, posuzovat, co je právě teď to nejlepší. Jsme v tom ponecháni sami sobě. Ale když je náš život prostoupený láskou k Bohu a člověku, smíme věřit, že nejsme daleko od Božího království a můžeme se odvážit konat.
Možná nás ale zaráží jiná věc – spojení lásky a přikázání. Dá se vůbec láska nařídit? Kdyby si lidé mohli přikázat, že se do toho či onoho člověka zamilují (nebo naopak nezamilují), asi by na světě odpadla celá řada bolestí a neštěstí. Nikoho přece nelze milovat se zaťatými zuby. Nemohu milovat tak, že při tom sám sebe vnitřně lámu a přesvědčuji o něčem, co neplatí.
Dá se přikázat láska k Hospodinu? Dá se vztah k Bohu brát jako lidská povinnost? Občas se setkávám s názorem, že ano. Víra je v takovém chápání především poslušnost. Bůh přece člověka stvořil pro sebe a má na něj tedy právo. Vyžaduje, aby ho ctil, poslouchal, chválil.
Láska není jen cit, musí přerůst a dozrát v něco vyššího a trvalejšího. O tom by mohli vyprávět třeba dlouholetí manželé. Je to také závazek, je také přikázání. Ale zároveň má být láska k Bohu mnohem širší a hlubší. Máme přece milovat Boha z celého srdce, z celé síly, z celé mysli. Do toho je zapojena celá naše bytost.
Ježíš ale lásku pouze nepřikazuje, ale sám miluje. A ujišťuje nás, že Bůh nás miloval ještě dříve, než jsme sami začali milovat, ba dokonce ještě dříve, než jsme se vůbec narodili. Boží bezpodmínečná láska to naše chabé a kolísavé milování vždy předchází a umožňuje.
Složitější je to s láskou k bližnímu. Bližního nemáme milovat celou duší, srdcem a silou. Stačí milovat ho tak, jak milujeme sebe – nic míň, ale taky nic víc. Nemáme se druhým bezvýhradně odevzdat. Nemáme zbožňovat svého bližního, dokonce ani svého životního partnera. Bližní není Bůh. Když nám Ježíš přikazuje milovat dokonce své nepřátele, neznamená to, že k nim máme hořet láskou. Nemáme uměle vykřesávat city, které jednoduše nemáme. To by bylo nelidské. Stačí jen uznat, že každý člověk, i můj nepřítel, je Boží tvor. A připustit, že nejen já, ale každý člověk má tu výsadu být Bohem milován.
Miluj svého bližního jako sám sebe. Ještě jeden otazník se nám tu vkrádá. Jak je to s naší láskou k sobě samotným? Ta se tu vlastně jen tiše předpokládá. Každý přece miluje sám sebe. To je nám všem vlastní, to nám nikdo nemusí přikazovat.
V některých evangelijních příbězích ovšem slyšíme o lidech, kteří sebe samotné nemilovali. O jednom z nich, posedlém v Gerase, se dokonce praví, že sám sobě ubližoval – žil mezi hroby a bil do sebe kamením. Navenek se to nemusí projevovat až tak drasticky, ale mnozí lidé sami sebe neumí přijmout, neumí si sami sebe vážit, a tvrdí o sobě, že jsou méně než ostatní. Dalo by se říci, že milují druhé více než sami sebe.
Takovým lidem nepomůže, když jim někdo lásku k sobě samotnému prostě přikáže. To nefunguje. Ježíš jim ale dal zakusit lásku, kterou třeba nikdy předtím ani nezažili, a proto se ani nenaučili sebe milovat. Svým milováním v nich lásku zapálil – a ta se pak mohla dál rozhořet.
Láska k Bohu, láska k bližnímu a dodejme: láska k sobě. Ježíš neřekl nic nového pod sluncem. Zní to tak prostě – ale je to obrovský úkol na celý život; práce, se kterou nikdy nemůžeme být hotovi.
Amen.
Ondřej Kolář