Kázání
Marek 14, 3–9
(3) Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu.
(4) Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje?
(5) Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni.
(6) Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek.
(7) Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále.
(8) Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.
(9) Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“
Milé sestry, milí bratři,
pár dní před Velikonocemi se Ježíš schází se svými blízkými k večeři ve vesnici zvané Betánie. Náhle odkudsi přichází žena, nic o ní nevíme. Kdo ví, kde vlastně sehnala ten vzácný olej v hodnotě, za kterou by se dnes dalo koupit auto. Koná jen tak, beze slov, bez komentáře.
Reakce přísedících na sebe nenechaly dlouho čekat. K čemu takový bezmyšlenkovitý čin? Kdyby se drahý olej prodal, dostali bychom za něj nějakých tři sta denárů. Víte, kolika chudákům by se tím dalo pomoct, kolik rodin by se za to najedlo? A teď se před našima očima tyto peníze zbůhdarma rozkutálely.
Výčitka spolustolovníků jistě není lichá. Ježíš sám se přece chudých zastával, zvěstoval jim evangelium a také tisíce lidí sám nasytil. A nejen to: přímo své učedníky vybízel k tomu, aby pro poklad v nebi svůj pozemský majetek rozdali.
S tím luxusním olejem se opravdu dalo naložit i jinak. A snad i my řekneme: rozumněji a uvážlivěji. Jenže Ježíš se nepřidává na stranu těchto spravedlivě rozhořčených. Dává zapravdu té ženě. Nechte ji, vždyť vykonala dobrý skutek – a hned vysvětluje, proč byl tak dobrý: už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Zesnulí tehdy byli takto pomazáváni – a ta žena to udělala už teď, s předstihem, v posledních dnech Ježíšova života, protože pak už to třeba nebude možné.
No ale jak k tomu přijdou ti potřební, kterým se místo toho mohlo pomoci? Ježíšův výrok je vůči nim zdánlivě přezíravý. Chudé máte kolem sebe pořád, můžete jim kdykoli činit dobře, ale mne tu stále nemáte.
To není cynismus, ale hluboká pravda. Ježíš přece vůbec netvrdí, že chudí jsou jaksi druhořadí a nedůležití. Jsou tu a budou tu stále kolem nás. Budou ve všech režimech, v dobách úpadku i dobách prosperity. Stále budeme potkávat zadlužené, hladové a lidi bez domova. A máme si jich všimnout a pomoci. Jenže právě teď je zapotřebí něčeho jiného – a žena s olejem z nardu to správně vytušila. Ježíšův život se chýlí ke konci – a zároveň má nastat jeho nejdůležitější úsek.
Mnoho lidí už v té době uvěřilo, že Ježíš je Mesiáš, tedy Pomazaný. Je ale pozoruhodné, že o Ježíšově skutečném pomazání, tak jak jím prošli třeba izraelští králové, se v evangeliích nikde nepíše. Až teď. Ne začátku Ježíšova příběhu, kde bychom to čekali, ale až na konci, na poslední chvíli. Teď už asi máme větší pochopení pro to, co se událo: ke vzácné příležitosti vzácný olej prostě patří.
Jenže Ježíšovo pomazání má ještě druhou, odvrácenou stránku. Není to jen uvedení do síně božské slávy, ale je to současně příprava na sestup do nejhlubšího ponížení. Ježíš je Mesiáš. Ale tento Mesiáš půjde cestou utrpení a smrti. Spasitelem bude ten zbitý a umučený. Mesiášská cesta půjde přes kříž a hrob.
Žena z Betánie stačila Ježíši dát to nejvzácnější, co měla. Prorocky rozpoznala vážnost a jedinečnost chvíle. Svým pokorným i vznešeným úkonem dala najevo, že Ježíš je pro ni nyní tím nejdůležitějším a nejdrahocennějším. Rozhodla se Ježíši obětovat to nejlepší, protože věděla, že i drahý parfém je ničím ve srovnání s tím, co lidem dává Ježíš. Její marnotratné gesto jako by bylo lidským odrazem Boží marnotratné lásky – té lásky, která pro člověka obětuje i to nejdrahocennější.
Nemáte mne tu navždycky – řekl svým učedníkům Ježíš. Jeho slova se naplnila. Nemáme tu Ježíše – aspoň ne takovým způsobem, jako tu teď máme jeden druhého. Nevidíme ho. Zato chudí i jinak trpící vidět jsou, nelze je nevidět, i když před nimi uhýbáme pohledem. Té lidské bídy je na nás příliš, valí se na nás ze všech stran, různého druhu, různé míry.
A tak si možná řekneme: neznámá žena jistě učinila to, co bylo v danou chvíli to jediné potřebné. Jenže: Není naše nynější chvíle jiná, než byla ta za Ježíšova pozemského života? Nevolá nás vzkříšený Ježíš k jiným úkolům? Nenastal právě teď onen čas pro potřebné, o kterém hovořil Ježíš?
Pokud dnešní společnost církve toleruje, pak právě jako charitativní organizace. Jako ústavy pečující o seniory, lidi s postižením, o umírající, o ohroženou mládež – nikoli ovšem jako ústavy spásy. Zdá se, že pomoc lidem v nouzi je tou nejschůdnější cestou, jak církve mohou získat zpět svou pošramocenou pověst. Není právě naše podaná ruka chudým a trpícím tím nejlepším svědectvím o Kristu?
Církev ve svých dějinách dlouho vyhrazovala to nejdrahocennější Bohu, podobně jako kdysi žena pomazávající Ježíše. Stavěla velkolepé a marnotratně vyzdobené svatostánky. Neměla by tedy nyní ty nejcennější poklady naopak vložit do úsilí o proměnu světa?
Ano, to vše je také úkolem církve. Jenže církev není dobročinná organizace, jakkoli církev bez dobročinnosti není vpravdě církví. Svým bližním dlužíme především svědectví o tom, že v Ježíši Kristu je naděje světa i každého jednotlivého člověka. Tuto službu za nás nikdo jiný nevykoná. A do této služby je nutné investovat nejvíce sil a času. Ve všem našem snažení, sociálním, politickém a ekologickém i jiném musí být rozpoznatelné, proč to děláme a kdo nás k tomu povolává. Svět má poznat, kdo je pro nás tím nejdůležitějším a nejdrahocennějším.
Naději, z níž žijeme, máme tlumočit svému okolí. Tato naděje překračuje všechny diagnózy i prognózy. Tato naděje staví na nohy a dává sílu, když už člověk neví, odkud by ji bral. Je to naděje Krista umučeného, a přece vzkříšeného.
Amen.
Ondřej Kolář