Kázání
1. list Korintským 16, 14
(14) Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce.
Milé sestry, milí bratři,
tento kratičký verš je heslem Jednoty Bratrské pro rok 2024. Píše ho apoštol Pavel v závěru svého dopisu do neklidného a různými spory zmítaného korintského sboru. Dopis je poměrně rozsáhlý, Pavel v něm řeší mnoho problémů. Na konci pak chce zdůraznit to podstatné, co by v tom množství nemělo zaniknout. Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce. Touto výzvou Pavel neotevírá jen další z dlouhé řady témat, ale podtrhuje základní normu života, která má prostoupit veškeré dění ve sboru. Ať se bude dít ve vašem společenství cokoli, usilujte, aby vše bylo neseno a určováno láskou.
Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce. Je to vůbec uskutečnitelné, aby se vše v našich vztazích dělo v lásce? Není to až příliš vznešená a naivní představa? Mnoho věcí přece děláme nikoli z lásky, ale spíš z povinnosti, z nutnosti. Abychom vůbec mohli přežít. Anebo také jednáme ze zvyku, ze setrvačnosti, jaksi automaticky – a to přece nemusí být špatně, protože v každé situaci nemusíme přemýšlet a složitě se rozhodovat, co právě udělat. A samozřejmě se stane, že něco děláme ne proto, že druhé lidi máme rádi, ale spíš proto, že máme rádi sebe a cítíme se být druhými ohroženi. Pak se musíme vymezit a uhájit si prostor, do kterého nám někdo chce vtrhnout. Dokonce ani hněv nemusí být vždycky jen destruktivní, pokud se jím samozřejmě nenecháme ovládnout a řídit se jím. Může nás někdy ochránit.
V prvním listě do Korintu se nachází také slavný hymnus o lásce. Pavel zde píše následující: Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Když slyšíme, co je pravá láska a co všechno dokáže, nejspíš se sami sebe zeptáme, jestli jsme takové lásky vůbec schopni. Naše láska se v takovéto čisté podobě obvykle nevyskytuje. Je promíchaná se sobectvím, netrpělivostí, ukřivděností, nedůvěrou, odcizením. Naše láska není ideální. A tak se opět musíme ptát: nestaví nám Pavel před oči jen jakýsi nedostižný vzor, k němuž se ani zdaleka nepřiblížíme? Pak by nás ovšem jeho výzva k lásce nijak nepovzbudila, ale spíš v nás vyvolala pocit viny.
Do nového roku si lidé dávají různá předsevzetí. Také dnešní heslo by se dalo takto chápat: všecko nechť se mezi vámi děje v lásce. Láska ale není jen přikázání, úkol či předsevzetí. My křesťané vnímáme lásku především jako dar. Láska je něco, co jsme nejprve přijali, dříve, než jsme sami začali někoho milovat. Především platí, že každý z nás, jací jsme, ve své jedinečnosti, jsme svědectvím o lásce Boží. Bůh nás chtěl v tomto světě mít a utvořil nás do neopakovatelné podoby. Každý z nás v sobě neseme Boží obraz.
Každý z nás jsme navíc vstoupili do světa, který je obklopen a nesen Boží láskou. Pavel kdysi v Athénách před předními filozofy řekl o Bohu, že v něm žijeme, pohybujeme se, jsme. Boží láska je jako vzduch, který dýcháme, ačkoli si to ne vždycky uvědomujeme. Tuto lásku přijímáme jistě také v lidské podobě. Především nám ji darovali naši rodiče a další blízcí. Jejich láska nebyla bez chyb, ale přesto odrážela alespoň něco z té dokonalé Boží lásky. Láska darovaná bez podmínek, ať už ta Boží, nebo ta lidská, je předpokladem k tomu, abychom si vůbec mohli stát na vlastních nohou. Proto by tím nejdůležitějším křesťanským předsevzetím do nového roku nemělo být, abychom se milovali, ale abychom si Boží bezpodmínečnou lásku vždy znovu připomínali, radovali se z ní a čerpali z ní sílu na každý den. A to právě tehdy, když se nám svět nebo i naše vlastní životy zdají být temné.
Když tedy Pavel korintské křesťany volá k lásce, nechce po nich něco nemožného, na co lidské síly nestačí. Když milujeme, předáváme tím vlastně Boží lásku, která už je dávno v nás a mezi námi. Dokonale tuto Boží lásku předával Ježíš Kristus, protože byl přímo jejím ztělesněním. Ale tento úkol je uložen nám všem. Nikdy nebudeme zpřítomňovat Boží lásku tak, jak ji zpřítomnil Ježíš. Přesto se nám to může aspoň částečně podařit. A pokaždé, když se to podaří, podílíme se na budování Božího království, protože Boží láska v nás dospěje do svého cíle.
Všecko nechť se děje v lásce. To není zákon, vznášející se kdesi vysoko nad námi, před kterým vždy znovu zaostáváme. Je to výzva, abychom lásku vnášeli do všech situací, v nichž se právě ocitáme. A také do všech těžkostí, nedorozumění a sporů. Všechny vztahy, v nichž žijeme, se máme pokoušet utvářet podle vzoru Ježíše Krista. Věřím, že Boží království se zjevuje i ve zdánlivých maličkostech. Jsou to malá každodenní vítězství lásky. Třeba když se nenecháme dotlačit k zahořklosti a touze po odplatě, protože nám někdo ublížil, ale dokážeme najít sílu k odpuštění. Nebo když se dokážeme rozdělit, i když sami nemáme mnoho. Nebo když se dokážeme někoho zastat, i když si tím sami přivodíme problémy.
Jedno přísloví říká: V nezbytných věcech ať je jednota, ve sporných věcech ať je svoboda, ve všem ať je láska. Žít v lásce neznamená se ve všem shodnout. Velkým uměním je právě žít s odlišnostmi, rozdílnými názory i povahami. V lásce je možné tyto rozdíly zvládat, najít k sobě cestu, naslouchat si navzájem. Kdo miluje, ponechává druhému svobodu být tím, kým je, a nesnaží se ho vtěsnat do svých představ o tom, jaký by měl být.
Každý z nás si neseme do nového roku mnoho plánů. Pavel nám připomíná, že ať se pustíme do jakýchkoli životních projektů, obstojíme jen tehdy, bude-li v nich přítomna láska. Bez ní nemůže nic vydržet trvale. Bez ní nemůže být žádný problém skutečně vyřešen. Bez ní nemůže držet pohromadě žádné společenství. Bez ní se nedokážeme pohnout z místa. Bez ní nemůže člověk mít naději. To neznamená, že nejsou v životě i jiné hodnoty. Není nic špatného na tom, že si do nového roku přejeme třeba to, abychom byli zdraví, měli dobrou práci, dosáhli jistých úspěchů. Avšak bez lásky to vše ztrácí smysl. A proto: Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce.
Amen.
Ondřej Kolář