Kázání
1. Samuelova 3, 1–10
(1) Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího. V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo časté.
(2) Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže neviděl.
(3) Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána.
(4) Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: „Tu jsem.“
(5) Běžel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, lehni si zase.“ Šel si tedy lehnout.
(6) Ale Hospodin zavolal Samuela znovu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.“
(7) Samuel ještě Hospodina neznal a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno.
(8) A znovu, potřetí, zavolal Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin.
(9) I řekl Élí Samuelovi: „Jdi si lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“ Samuel si tedy šel lehnout na své místo.
(10) A Hospodin přišel, stanul a zavolal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel odpověděl: „Mluv, tvůj služebník slyší.“
Milé sestry, milí bratři, milí konfirmandi, milé konfirmandky,
dnešní příběh se odehrál v době, kdy, jak jsme slyšeli, Hospodinovo slovo bylo vzácné a prorocké vidění nebylo časté. Co to znamená? Že se Bůh odmlčel a přestal se lidem zjevovat? To je jedna možnost výkladu. Boží mlčení je ve Starém zákoně velice často projevem soudu. Vlastně je to ten nejhorší Boží trest. Když Bůh dopouštěl, že na Izraelce útočili nepřátelé a dobývali zaslíbenou zemi, neznamenalo to, že zanevřel na svůj lid a odvrátil se od něj. Cílem Božího trestu bylo pokání a obrácení hříšníků. Když se Bůh hněvá, má ještě o svůj lid zájem, není mu lhostejný. Jednání Izraele ho zraňuje. Přeje si jeho nápravu. Jinak je tomu, když Bůh mlčí. Co se asi za tímto mlčením skrývá? Bůh zůstává obestřen temnotou, ztrácí se – a to vyvolává skutečný děs.
Boží mlčení ale můžeme vyložit ještě jinak. Může se stát, že lidé přestanou být vůči Božímu hlasu vnímaví. Už neočekávají, že do jejich situace ještě dokáže promluvit. Začínají naslouchat jiným hlasům, těm vtíravějším a líbivějším. Boží hlas je ukrytý už jen ve svatých knihách, které se sice uctivě čtou a studují, ale nikdo už nevěří, že Bůh má co říci teď a tady. Hospodinovo slovo je vzácné, protože jen málo lidí je ochotno se k Hospodinu s důvěrou obracet, naslouchat mu a doufat, že promluví.
Bůh ale náhle své mlčení prolomil. A současně našel člověka, který byl ochoten naslouchat. Překvapivě ne tam, kde bychom to očekávali. Když v bibli Bůh mluví, obrací se obvykle na dospělé a zralé muže, občas i ženy, ale děti neoslovuje. Zvláště když má někdo poselství od Hospodina zvěstovat ostatním, měl by to být ideálně stařec, vzdělaný a moudrý, kterému každý bude věřit. Jako je třeba Élí, starý kněz, u kterého je malý Samuel učedníkem. Je pravda, že v dnešní době je to spíš naopak: ke starým lidem se už nevhlíží s povinnou úctou a o jejich moudrost málokdo stojí. Obdiv, někdy až nekritický, patří mladým. V biblických dobách byly ale role jasně rozdělené: staří poučují, mladí je musejí poslouchat. A přece právě na mladíčka Samuela se nyní Hospodin obrací a cosi důležitého mu chce říct.
Je pochopitelné, že když Samuel v noci v chrámu uslyší Hospodinův hlas, nejprve ho napadne, že ho volá jeho učitel Élí. A jde ihned poslušně za ním. Když se to ale zopakuje třikrát, Élí rozpozná, že Samuela chce oslovit někdo úplně jiný. Někdo, s kým ani Samuel ani Élí nepočítali. Někdo, s kým možná už nepočítal ani celý Izraelský národ. Totiž Bůh sám. Současně se tehdy projevila Élího moudrost. Mohl to celé popřít a podezírat Samuela, že si jenom vymýšlí. V žárlivosti mohl říci, že jediný, koho je třeba poslouchat, je on sám, vždyť on je tu ta nejvyšší autorita, on je přece kněz. Nikdo jiný nemá právo mladého Samuela poučovat a ovlivňovat. Mohl dokonce tvrdit, že Samuela pokouší ďábel, a vyzvat svého žáka, aby ty hlasy od sebe odehnal.
Élí ale místo toho pokorně doznává, že jeho vlastní hlas už teď není pro Samuela tím nejdůležitějším. Nad autoritou kněze stojí ještě vyšší autorita. Když Bůh mluví, musí se před ním sklonit nejen Samuel, ale také kněz Élí. I když je mu to asi nepříjemné, protože to narušuje jeho doposud nezpochybněné postavení. Élí ví, že odteď už nebude pro Samuela tím nejvyšším učitelem, protože do hry vstupuje Bůh a on teď bude Samuela vyučovat. Élí ale dokáže v sobě najít sílu tuto skutečnost uznat a dovolit svému žákovi, aby Bohu svobodně naslouchal, ať už mu bude sdělovat cokoliv.
Milí konfirmandi, příběh o Élím a Samuelovi se v něčem podobá chvíli, kterou právě teď prožíváte. Ona to tedy není jen jedna chvíle, spíš to je dlouhý přerod, náročný, ale nesmírně důležitý. Co se týká víry, byli jste doposud hlavně žáky svých učitelů. Těmi byli především vaši rodiče. Pod vedením svých rodičů i jiných dospělých lidí jste naslouchali biblickým příběhům, přemýšleli o nich, odkrývali jejich významy. Během konfirmační přípravy jste pronikali k základům křesťanské víry ještě hlouběji. Učili jste se sami klást otázky a odpovídat na ně. Ne, nedá se říci, že už teď přestáváte být žáky. Celý život se totiž ve víře učíme, nasloucháme bibli a osvojujeme si, co obnáší být křesťanem. Rozdíl je v tom, že teď už stále méně budete žáky svých rodičů. Ve víře se stavíte na vlastní nohy. Stáváte se žáky Kristovými. Nastupujete jako učedníci a učednice na cestu s Kristem. Dnes to máte před všemi dosvědčit. My dospělí vás na vaší cestě budeme dále doprovázet, především se za vás budeme modlit, také při dnešních bohoslužbách. Pokud o to budete stát, můžeme vám v mnohém poradit. Ale po té cestě už jdete sami s Kristem, my na ni místo vás vykročit nemůžeme.
Od nás, rodičů a dospělých, to vyžaduje především velikou dávku moudrosti a pokory – podobné, jakou měl kněz Élí. Musíme uznat, že nemáme vaši cestu s Kristem ve svých rukou a ve své režii. Může se vyvinout a dopadnout různě. To v nás vyvolává úzkost. Avšak nevzdáváme se odpovědnosti za vás, jen se náš úkol mění. Pečujeme o to, aby byl tento sbor místem, kde jasně zní evangelium. Přispíváme každý svým dílem k tomu, aby sbor zůstal vaším duchovním domovem, kde budete přijímáni. Budeme se snažit, abychom vás od Krista přinejmenším neodradili. Když na našich životech bude patrné, že Boha bereme opravdu vážně a dáváme v sobě prostor jeho Duchu, může se to podařit.
Nakonec bych vás, milí konfirmandi, rád pozval k naslouchání Božímu slovu. Nebojte se, nemusí zaznívat jako tajemný hlas uprostřed noci, jak se to přihodilo Samuelovi. Nemusíte kvůli němu přespávat v kostele. Naslouchat Božímu slovu znamená být otevřený pro to, co pro vás Bůh připravil. Není to vždycky snadné. Někdy vás Bůh povede nepohodlnými cestami, někdy budete muset jít proti proudu dnešní doby a jejím pravidlům. K následování Krista patří také schopnost odmítnout ty hlasy, které vás zvou na cestu jednoduchých, ale zrádných řešení. Možná taky někdy šlápnete vedle. To se stává. Ale vždycky se můžete k Bohu znovu vrátit a říci, stejně jako Samuel: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.
Amen.
Ondřej Kolář