Kázání
Genesis 12, 1–9
(1) I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.
(2) Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!
(3) Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
(4) A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.
(5) Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam.
(6) Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci.
(7) I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal.
(8) Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno.
(9) Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.
Milé sestry, milí bratři,
jednoho dne řekl Bůh Abramovi: Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. To znamenalo opustit známou zemi, blízké lidi a pohodlné prostředí a vydat se do nové země, jejíž místo zatím neznáme. Tento pokyn přišel se zaslíbením, že když Abram tyto pokyny uposlechne, Bůh mu požehná a pak se Abram stane požehnáním pro ostatní, a nakonec v něm budou požehnány všechny národy země. Bylo to zaslíbení, že díky svému životu v poslušnosti se Abram stane zdrojem požehnání pro všechny lidi.
Co tedy znamená být požehnaný? Slovo „požehnání“ se objevuje již v 1. kapitole knihy Genesis. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal. Bůh stvořil Adama a Evu v požehnaných podmínkách. Měli harmonický vztah s Bohem a v důsledku toho i mezi sebou navzájem. Život v ráji popsaný ve 2. kapitole knihy Genesis ukazuje, jak vypadá požehnání, které má duchovní, emocionální, psychologické i materiální aspekty. Jedním slovem: je to hojnost a plnost lidského života, která pramení ze správného a živého vztahu s Bohem.
Hřích nám však toto požehnání vzal a proměnil ho v prokletí. Lidé přestali být v harmonickém vztahu s Bohem, mezi sebou navzájem a s ostatními tvory. Následující příběhy ukazují, jak se lidé snaží požehnání dosáhnout sami. Lze říci, že Genesis se točí kolem tématu požehnání, jeho ztráty a Božího vykupitelského díla, které ho má obnovit. Dnešní text ukazuje rozhodující zlom. Aby Bůh vrátil požehnání lidem a světu, který o ně přišel, vybírá si jednoho člověka, který se má stát zdrojem tohoto požehnání. Byl jím Abram.
V rámci budoucího požehnání, plynoucího z poslušnosti vůči Božímu povolání, Bůh Abramovi slibuje, že jeho jméno učiní velikým a že z něj udělá velký národ. Příběh o babylonské věži v 11. kapitole knihy Genesis popisuje, jak lidé, kteří věž postavili, usilovali o to, aby jejich jméno bylo velké. Mít velké jméno nebo dobrou pověst není samo o sobě špatné. Když se ho ale snažíme získat pro sebe, aniž bychom věděli, že je to Bůh, kdo ho uděluje, proniká do něj zlo. Příběh babylonské věže a Abramův příběh jsou v mnoha ohledech protikladné. Generace babylonské věže si chtěla vybudováním vysoké věže udělat jméno a nebýt rozptýlená. Na druhé straně Bůh říká Abramovi, aby opustil známé a pohodlné místo, a slibuje, že když tak učiní, jeho jméno se stane velkým. Bůh také Abramovi slibuje, že z něj učiní velký národ, a aby tak mohl učinit, povolává ho nejprve z jeho dosavadních vztahů a společenství, do kterého již patří.
Aby se Abram mohl stát velkým národem, musí mít mnoho potomků a zemi, kterou budou obývat. Na začátku však neměl nic. Neměl žádné děti, a jak později zjistil, země, v níž měl žít, již byla obydlena jinými národy. Přesto se Abram odvážně vydává do oné neznámé země. Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Byla to zjevně cesta víry, která se zcela spoléhala na Boží slovo. Uvádí se, že mu v té době bylo pětasedmdesát let. Podmínky pro stabilní život měl již v Cháranu. Z výroku, že vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu, vyplývá, že nešlo o pouze dočasnou cestu, ale o promyšlené vystěhování.
Jdi do země, kterou ti ukážu. Bůh předem neurčil cíl cesty. Kam má jít? Je řečeno, že Abram se vydává do země Kenaán. Byl to zřejmě výsledek putování po cestě, kterou mu Bůh ukázal. Když konečně vstoupil do kenaánské země a přišel k Šekemu, městu na severu země, zjevil se Abramovi Bůh a řekl: Tuto zemi dám tvému potomstvu. Postavil tam oltář Bohu, který se mu zjevil. Pak odtud Abram odešel a postavil svůj stan na místě mezi Bét-elem a Ajem. Tam vybudoval oltář a vzýval Boží jméno. Později se totéž stalo v Hebronu. Když Abram žil jako cizinec v místech, kde již byli usazeni místní lidé, nezbývalo mu nic jiného než se spolehnout na Boha, který ho tam povolal. Bůh Abramovi slíbil, že zemi dá jeho potomkům, ale Abramovi země nepatřila. Zanechal však po sobě v celé zemi znamení Boží přítomnosti.
Abram následoval Boží povolání a zaslíbení, ale Bůh své sliby nesplnil hned. Následující příběh se točí kolem toho, jak Abram reaguje na hrozby a překážky bránící naplnění zaslíbení. Občas jim čelí vírou, ale častěji pochybuje a reaguje strachem a sebeobranou. Navzdory mnoha chybám však Abram znovu zakouší Boha a učí se mu důvěřovat. Tak se z něj později stává muž neuvěřitelné víry, a to až do té míry, že uposlechne nepochopitelný Boží příkaz obětovat svého milovaného jediného syna Izáka. Naplňování Božího zaslíbení Abramovi jde ruku v ruce s tím, jak se Abram, který zaslíbení obdržel, stává Božím mužem v zemi, do níž byl poslán. Novozákonní list Židům popisuje tuto cestu víry, kterou Abraham prošel, takto: Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde. Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlel ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.
Boží zaslíbení, že z Abrama udělá velký národ a jeho potomkům dá zemi, se naplnilo v dějinách Izraelitů, kteří se po exodu usadili v kenaanské zemi. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele. Z těchto Božích slov pronesených při uzavírání smlouvy s izraelským lidem, potomstvem Abrahamovým, můžeme vidět, že záměrem Božího vyvolení a požehnání Izraelců nejsou jen oni sami, ale že skrze ně nakonec Bůh žehná všem lidem na světě. Mnohokrát se však stalo, že Izraelci nebyli věrní svému povolání a místo aby byli světlem pro ostatní národy, dostali se před Boží soud, pro který si Bůh národy použil. V novozákonní epištole Galaťanům však apoštol Pavel říká, že Boží zaslíbení dané Abrahamovi nebylo zrušeno, ale plně naplněno v Ježíši Kristu: Slib byl dán Abrahamovi a jeho potomku; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus.
Pavel zde vztahuje slovo potomek, vyjádřené v kolektivním jednotném čísle, na Ježíše Krista a říká, že on je konečným naplněním zaslíbení daného Abrahamovi. Je Abrahamovým potomkem, ustanoveným jako zdroj požehnání pro všechny lidi na světě. Ježíš byl pravým Abrahamem. Opustil dům svého Otce a vstoupil na tento svět podle Boží vůle, aby světu požehnal a zachránil ho. Ježíš byl pravým Izákem: nebyl jen obětován, ale skutečně v lásce vydal svůj život za nás všechny. Ježíš byl také pravým Josefem. Přestože byl odmítnut a zemřel, byl vzkříšen a zachránil ty, kdo ho odmítli a zradili. Boží zaslíbení zaznamenané v knize Genesis tak přesahuje rámec této knihy a příslib, že v tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země, se v hlubším smyslu naplňuje v Ježíši Kristu, Božím Synu, který přišel na tento svět jako Abrahamův potomek.
Ale tím to nekončí. Jen o několik veršů později se Pavel obrací také na galatské křesťany: Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. Co to znamená? Společenství křesťanů, kteří se spojením s Ježíšem Kristem stali Božími dětmi, tedy církev, je také Abrahamovým potomstvem. Stejně jako Kristus jsou křesťané naplněním Božího zaslíbení daného Abrahamovi. Církev je prostředníkem Božího požehnání, které od Boha přijímá a rozdává světu, a je svatým národem, který bude pokračovat v Abrahamově dědictví, jak bylo zaslíbeno. Apoštol Petr proto církvi říká: Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
Zaslíbení dané Abrahamovi platí i pro nás dnes, ale aby se toto zaslíbení v našem životě skutečně naplnilo, budeme muset i my následovat cestu víry, po níž kráčel Abraham. Jak se můžeme plně těšit z Božího požehnání a žít životem jako prostředníci jeho požehnání, kteří ho roznášejí do světa? Důvodem, proč Bůh řekl Abramovi, aby opustil svou zemi, svůj lid a dům svého otce, bylo to, aby mu umožnil vymanit se z úzkého a nedokonalého rámce, v němž se dosud nacházel, znovu se setkat s Nejvyšším Bohem na neznámém místě, kde nic není samozřejmostí, a nechat se formovat v celého Božího člověka. Slova vyjdi a jdi připomínají Ježíšova slova: Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.
Ježíš nám zde neříká, abychom nenáviděli své rodiny. Říká nám, kde by měly být naše priority, pokud chceme skutečně žít jako Ježíšovi následovníci podle Božího povolání a jako prostředníci jeho požehnání pro svět. Prioritou by neměla být moje rodina a moje země. Může se zdát, že je to pro mou rodinu a mou zemi prospěšné, ale ve skutečnosti tomu tak není. Možná mě Bůh povolá ze společenství, do kterého jsem patřil, a z předchozích vztahů, kterých jsem si vážil, aby požehnal mně a skrze mě i lidem kolem. Když opouštíme známé místo a znovu se setkáváme s Bohem a zakoušíme ho v neznámé zemi a na novém místě, uvědomujeme si, co je skutečné požehnání pro nás a pro lidi kolem nás, a stáváme se zdrojem skutečného požehnání mezi těmi, s nimiž jsme ve vztahu. Ježíš svým následovníkům říká, že právě to bude jejich odměnou: A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě.
Stejně jako Abraham žil v Kenaánu, zaslíbené zemi, v naději na město se základy, které postaví Bůh, uctíval Boha a svědčil o Božích cestách, i my křesťané a církve dnes uctíváme Boha v tomto světě a svědčíme o Kristově evangeliu. Církev je společenství, které bylo nejprve povoláno ze světa a posláno zpět do světa, aby se stalo zdrojem požehnání pro svět. Jak pronikavě řekl jeden teolog, požehnání je „hluboké naplnění“. Požehnání plánované od počátku, zaslíbené Abramovi a otevřené všem skrze Ježíše stále čeká na naplnění v hlubším smyslu v našich dnešních individuálních i komunitních životech. Požehnání nakonec plně poznáme a zakusíme skrze zkušenost nového setkání s Bohem na místě, kde následujeme Boží slovo, a na této cestě budeme nově formováni jako Boží lidé a prostředníci jeho požehnání. Co po nás Bůh chce, nemusí být pouze změna světa. Není to něco, co bychom mohli sami zaručit, že dokážeme. Když přemýšlím o cestě, kterou šel Abram, a o cestě, kterou šel Ježíš, to, co po nás Bůh chce, může být vytvoření prostoru v nás, kde může dojít ke změně. Když v sobě vytvoříme prostor pro Boha a pro druhé v poslušnosti jeho slovu, Bůh právě v tomto prostoru vykoná zázraky.
Amen.
Kwanghyun Ryu