Kázání
Filipským 4, 10–13
(10) Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že již zase rozkvetla vaše péče o mne. Vím, vždycky jste na to mysleli, jen jste neměli příležitost.
(11) Ne že bych si naříkal na nedostatek; naučil jsem se být spokojen s tím, co mám.
(12) Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek.
(13) Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.
Milé sestry, milí bratři,
všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. Nedávno jsem s překvapením zjistil, že tento verš je v anglicky mluvícím prostředí oblíbeným motivačním heslem. Hojně se sdílí na sociálních sítích, sportovci jím oslavují svá vítězství, odkazuje se k němu, když se někomu podaří zvládnout náročný úkol. Má povzbudit k překonávání překážek a posouvání vlastních hranic. Zdá se, že výborně zapadá do současné společnosti zaměřené na výkon. Pro mnoho úspěšných křesťanů je Kristus jakýsi energetický nápoj probouzející v člověku téměř nadpřirozené schopnosti. S Kristem dosáhneš vše, na co pomyslíš, nic pro tebe není nemožné, stačí jen se snažit a věřit. Hlavně nenaříkej, nevymlouvej se a nepodceňuj se, to sám ďábel tě oslabuje a odvádí od vytyčeného cíle! Tak zní evangelium vítězů.
Osud, který potkal tento verš, je ukázkovým příkladem vytrhávání biblických citátů z jejich původních souvislostí. Pavlovo slovo není určeno jen úspěšným a vítězně bojujícím, ale i těm ostatním. Je tu pro lidi, kterým se daří někdy více, někdy méně. Je tu pro chvíle, kdy život zvládáme a překážky úspěšně překonáváme, ale i pro chvíle, kdy jsme na pokraji sil a neumíme si se svým životem poradit. Pavel filipské křesťany ujišťuje o tom, že Kristus je nám nablízku za všech okolností, tedy i uprostřed našich proher, bolestí a starostí. Kristus není záruka, že se mi podaří dosáhnout všeho, co si usmyslím. Není zázračný doping umožňující doskočit co nejdál nebo udělat skvělou kariéru. Kristus je v našich životech přítomen jako síla, díky níž dokážeme ustát různé životní situace, dobré i zlé.
Situace apoštola Pavla zrovna příznivá nebyla. Svůj list psal ve vězení a vůbec nebylo jisté, jestli se odtud ve zdraví dostane. Přesto si ale nestěžuje, pokorně nese svůj úděl, a ještě je schopen povzbuzovat své bratry a sestry ve víře. To je jistě obdivuhodné. V neštěstí totiž snadno podlehneme pocitu, že na nás Bůh zapomněl, a proto nemá smysl mu důvěřovat, ani se k němu modlit. Rozhodně neplatí, že co tě nezabije, to tě posílí. Různé životní rány mohou člověku přivodit trvalé následky, srazit na zem, nebo dokonce jeho víru udusit. Nouze a strádání nepřibližuje člověka automaticky k Bohu, jak si někteří asketicky ladění křesťané mysleli.
Ovšem nejen nouze a nebezpečí, ale také pravý opak, totiž dostatek a nadbytek mohou být pro víru velkou zkouškou a ohrožením. Bohatý a nasycený věřící snadno propadne dojmu, že už Boha k ničemu nepotřebuje, protože si vystačí i bez něj. Anebo se jeho život začne točit už jen kolem jeho majetku, chce mít stále víc a víc, a místo Boha tak začne sloužit mamonu. Nejhorší je, že když takový člověk v opojení sebou samotným přestane myslet na své bližní, kteří takto úspěšní nejsou.
K tomu, aby nás různé životní situace neodvedly od Boha a nerozvrátily nám život, abychom dokázali střízlivě přijímat dobré i zlé, k tomu je ovšem nutné dozrát, nejde to hned a samo od sebe. Naučil jsem se být spokojen s tím, co mám, říká Pavel. Také tento verš by se ovšem také dal snadno zneužít. Pavel tu totiž používá slovo „autarkés“, které bylo v té době v jistých intelektuálních kruzích v módě. Autarkie znamená doslova soběstačnost. To bylo heslo stoické filozofie. Označovala se tak schopnost co možná nejvíc se odpoutat od vnějších daností a okolností, nenechat se jimi nijak ovlivňovat, být na nich nezávislý. Soběstačný člověk k životu téměř nic nepotřebuje, a proto také není nešťastný, když se mu něčeho nedostává a nějaká jeho potřeba není uspokojena. Setrvává v naprostém klidu a spokojenosti, ať se děje kolem cokoli. Je otázkou, jestli se k takovéto autarkii nějakému filozofovi skutečně podařilo dopracovat. V poněkud obměněné podobě se s ideálem soběstačnosti setkáváme i dnes. Úspěšný život prý spočívá v tom, že se mi podaří se natolik finančně zajistit, že už nikoho nepotřebuji a na nikoho nejsem odkázán.
Apoštol Pavel rozhodně takto soběstačný být nechtěl. Sice dokázal žít i v nedostatku, ale přesto byl vděčný a radoval se, když ho jeho bratři a sestry z Filip hmotně podporovali. Křesťanským postojem není vypjatý individualismus, tedy přesvědčení, že každý člověk se musí postarat především sám o sebe a také nikomu nic nedlužit. Nejsme izolovanými ostrovy, ale žijeme ve společenství, k němuž patří také sdílení, pomoc a solidarita. Lidi okolo nemáme chápat jako otravnou konkurenci, kterou je nutné porazit, ale jako své bližní. Někdy potřebují moji bližní mě, někdy potřebuji jejich pomoc já. To není žádný nežádoucí stav, který je nutné překonat, ale Boží záměr s člověkem.
Nejvíce ale svou nesoběstačnost pociťujeme vůči Bohu. Všichni jsme odkázáni na Boží dobrotu a milosrdenství, i když se třeba tváříme, že žádného Boha nepotřebujeme. Také apoštol Pavel dobře ví, že jeho spokojenost s tím, co právě má, je mu darovaná. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu! To neznamená, že Kristus mi pomůže splnit každé moje přání a pokaždé dojít až na vrchol. Pavel spíš vyznává, že ať už se mu v životě podařilo dosáhnout čehokoli, nebyla to jeho zásluha, nebyl to výsledek jeho schopností a vynaloženého úsilí. Kristus sám mu dával sílu. A to nejen k úspěchům, ale ještě mnohem víc k unesení neúspěchů. V Kristu dokázal Pavel projít všelijakým vnějším protivenstvím a také vlastním selháním – nezapomeňme, že mnohem dříve, než začal být Pavel pronásledován, sám byl pronásledovatelem církve. Jedině díky Kristově milosti smíme zpracovat a překonat svá provinění a najít odvahu jít dál.
Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. To není motivační heslo silných a odvážných, ale naopak evangelium pro slabé, nejisté a selhávající. I skrze mou slabost se může projevit Boží síla, říká jinde Pavel. Současně je to však i povzbuzení – je možné se spolehnout na moc, která není ze mě. V této perspektivě se smíme dívat na svůj život, stejně jako na život církve i našeho sboru. Nejsme jen to, co sami umíme a dokážeme. To bychom si nad sebou museli spíš zoufat. Jsme to, co z nás chce učinit Bůh. Jsme Kristovi lidé a v jeho síle ho následujeme.
Amen.
Ondřej Kolář