Kázání
Filipským 2, 12–13
(12) A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní – nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti – s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení.
(13) Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.
Milé sestry, milí bratři,
poslední říjnový den se v evangelických církvích slaví jako Den reformace. Připomíná se slavné vystoupení Martina Luthera, které odstartovalo jedno z největších hnutí obnovy v dějinách Evropy. Reformace měla mnoho příčin, avšak jedna z nejdůležitějších se točila kolem otázky: co mohu či mám udělat pro to, abych byl spasený? Stačí věřit v Boha – anebo je zapotřebí ještě něco přidat?
Církev v době Martina Luthera udržovala věřící záměrně v nejistotě. Tvrdila sice, že spásu nám přinesl Ježíš Kristus, ale… A právě toto „ale“ bylo zdrojem úzkosti. Zpočátku ji pociťoval také Luther sám, ještě když byl mnichem v klášteře. Bůh nás miluje, ale ne tak úplně bezpodmínečně. Také my se musíme snažit, abychom této lásky byly hodni. Také my musíme udělat něco pro svou vlastní záchranu. Jenže: Děláme pro ni dost? Modlíme se dostatečně? Litujeme opravdu hluboce svých provinění? Vyznáváme při zpovědi skutečně všechny hříchy? Milujeme dost své bližní? Zaháníme důsledně všechny zlé myšlenky? Samé otázky, ale žádné odpovědi. Člověk totiž nikdy nekoná dost dobra, vždycky se může snažit víc. Pokud spása nezávisí jen na Bohu, ale zčásti také na člověku a jeho úsilí, pak si nemůžeme být nikdy jisti, jestli nás Bůh do svého království nakonec přijme.
Proti tomu se reformátoři museli ostře ohradit. Bůh nás přece miluje bez všech „ale“, bez všech podmínek, omezení a výhrad. V Ježíši Kristu pro nás udělal vše. My k tomu nemůžeme nic přidat, ani nic ubrat, nic zpochybnit, nic znejistit. Jediné, co se po nás požaduje, je Kristovo dílo přijmout. Říci k tomu velkému Božímu ano to své malé lidské ano.
Reformace nepřišla s ničím menším než s náboženskou revolucí. Ve všech náboženstvích přece platí zásada: dej – a bůh ti dá. Aby se k tobě Bůh milostivě sklonil, musíš si ho nejprve něčím naklonit. Přinést mu oběť, usilovně se modlit, postit se, dodržovat jeho zákon a tak dále. Vstupenka do nebe se nerozdává zadarmo, je nutné za ni zaplatit. Luther a další reformátoři naopak prohlásili, že spásu dostáváme nezaslouženě, bez našeho sebemenšího přičinění.
Tato náboženská revoluce ovšem okamžitě vyvolala pohoršení a zděšení. Když je Boží přízeň zadarmo, co pak bude věřící motivovat k tomu, aby konali dobré skutky? Vždyť to je konec vší etiky a morálky! Když se do nebe dostane nakonec každý, tak si každý bude dělat, co chce, vše je dovoleno. Reformátoři samozřejmě nic takového nezamýšleli. Nezpochybnili význam dobrých skutků, ale přisoudili jim v životě víry nové místo. Dobré skutky konáme ne proto, abychom získali spásu. Je to přesně naopak: spásu jsme získali jako dar – a teď ji máme uvádět ve skutek.
S bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení, vyzývá apoštol Pavel křesťany ve Filipech. To neznamená, že se máme o svou spásu strachovat. Bázeň je na místě proto, že dar, který jsme dostali, je vzácný. Byl draze vykoupen Kristovou krví. A tak je důležité, abychom s ním nenakládali lehkomyslně, abychom si ho vážili. V našich rukou se má proměnit v lásku, v pomoc bližnímu, v milosrdenství, v úsilí o proměnu tohoto světa. Spása v Kristu nás nenechává v blaženém spočinutí, ale naopak nás nutí jednat. Už se nemusíme trápit tím, zda či za jakých podmínek se dostaneme do nebe. A tak máme v srdci dost místa na to, aby nás trápily a zaměstnávaly bolesti našich bližních.
Apoštol Pavel to vysvětluje ještě jiným způsobem: Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. Boží Duch nás zevnitř proměňuje. Nemusíme se snažit, abychom se Bohu zalíbili. Vždyť on sám v nás koná to, co se mu líbí. On sám skrze nás koná své dílo, dáme-li mu v našich životech prostor. Pokaždé, když v nás vítězí naděje nad strachem, láska nad nenávistí, pravda nad lží, děje se tento zázrak. Kus Božího království se prosazuje skrze nás.
Co mám udělat pro svou spásu? – ptal se středověký člověk. Martin Luther odpověděl: nic jiného než ve víře přijmout Ježíše Krista. Nejdůležitější otázka je tím jasně zodpovězena. Ale zůstávají další otázky, rovněž důležité. Luther prý kdysi řekl: Bůh nepotřebuje tvé skutky. Ale tvůj bližní je potřebuje. Ptejme se tedy: co potřebuje můj bližní? Co mám udělat pro to, aby na tomto světě ubylo utrpení, bídy a nespravedlnosti? Co mám udělat s tím ohromným darem, který jsem od Boha dostal? Jak mám následovat Krista?
Bůh nepotřebuje tvé skutky. Ale tvůj bližní je potřebuje. Já bych tento výrok ještě trochu upravil. Bůh jistě nepotřebuje tvé skutky k tomu, aby ti odpustil a miloval tě. Miluje tě a miloval tě ještě dříve, než jsi vůbec stačil cokoli vykonat. Avšak Bůh potřebuje naše skutky k tomu, aby se jeho dílo v tomto světě prosazovalo. Aby blahoslavenství, která Ježíš zvěstoval na hoře, nebyla jen posmrtnou odměnou, ale postupně se stávala pozemskou skutečností. Aby chudí a slabí nebyli ponižováni a vykořisťováni, ale dočkali se důstojného zacházení. Aby plačící byli skutečně potěšeni. Aby tiší nebyli dále umlčováni a jejich hlas byl slyšen. Aby ti, kdo žízní po spravedlnosti, se spravedlnosti také dočkali. Aby milosrdní nebyli pokládáni za slabochy a sami došli milosrdenství. Aby lidé čistého srdce nebyli válcováni těmi bezpáteřními, prolhanými a vypočítavými. Aby ti, kdo působí pokoj, nebyli označováni za naivky a blázny, ale bráni vážně. Aby se nespravedlivě pronásledovaní byli osvobozeni a jejich pronásledovatelé pokořeni.
Bůh nepotřebuje naše skutky, abychom si ho udobřili. Potřebuje je ale kvůli svému světu, který krvácí tolika ranami. Církve dnes stále více chápou, že ztracenou důvěru a respekt si nezískají paktováním s mocnými tohoto světa, ale jedině tak, že budou uvádět ve skutek své spasení. Boží láska uzavřená v lidských srdcích a v kostelech je jako promarněná hřivna. Co mohu a mám udělat pro to, aby spása nebyla mým privilegiem, které si sobecky střežím a užívám, ale stala se pro tento svět požehnáním? Ptejme se a taky odpovídejme – svým vlastním životem.
Amen.
Ondřej Kolář