Kázání
Žalm 24, 3–10
(3) Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě?
(4) Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí, ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě.
(5) Ten dojde požehnání od Hospodina, spravedlnosti od Boha, své spásy.
(6) To je pokolení těch, kdo se na jeho vůli dotazují. Ti, kdo hledají tvou tvář – toť Jákob.
(7) Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.
(8) Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji.
(9) Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy.
(10) Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy!
Milé sestry, milí bratři,
tento žalm zazníval při poutích do jeruzalémského chrámu. Kdo vystoupí na horu Hospodinovu? – ptali se přicházející poutníci. A kněží v chrámu na to odpovídali: Ten, kdo má nevinné ruce a čisté srdce, kdo se neoddává marnostem a nepřísahá falešně. Kdo se chce Bohu sídlícímu v chrámu přiblížit, musí být tedy zcela bezúhonný.
Poutník má mít především nevinné ruce. Ruce neposkvrněné žádným proviněním, ruce, které nikomu neublížily, nikoho nezranily, do ničeho nekalého se nezapletly. Ruce, které pomáhají, tiší bolest, žehnají. To ale nestačí. Ještě důležitější je to, co se nachází uvnitř člověka. Srdce v bibli není sídlem emocí, jak to vnímáme dnes. Srdce je jakési řídicí centrum, místo, odkud vycházejí všechna rozhodnutí, postoje a myšlenky. Také tam, a právě tam má mít člověk čisto a uklizeno, protože právě tam se rodí každý lidský čin. Takové srdce se neoddává žádným marnostem. Pod tím si můžeme představit cokoli, co člověka odvádí od Boha. A nakonec: člověk čistý zvenčí i uvnitř musí také mít čistá ústa: nepřísahá falešně, nezraňuje ani slovem.
Nepochybně nás napadne: Kdo vůbec dokáže takto náročné předpoklady splnit? Kdo může před Bohem obstát a obdržet od něj požehnání? Bibličtí autoři si kladli otázku ještě zásadnější: Kdo se může vůbec před Boha postavit? Kdo se s ním smí setkat? Setkání člověka s Bohem je totiž jako střet dvou nesrovnatelných, nekompatibilních veličin: Na jedné straně Stvořitel, vznešený a nade vše vyvýšený, plný slávy a důstojnosti, na druhé straně člověk, prach ze země, všelijak omezený, bídný, hříšný. Takové setkání nemůže pro člověka dobře dopadnout.
Lidí, jimž bylo dopřáno se před Boha postavit, proto nebylo mnoho. Mezi ony výjimky patřil Mojžíš, který se s Bohem setkal několikrát. Poprvé, když uviděl hořící keř, si raději zakryl tvář, protože se bál na Boha pohledět. Na hoře Sínaj sice Hospodin mluvil s Mojžíšem dokonce tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem. Nicméně na téže hoře Bůh Mojžíše důrazně upozornil, že nemůže spatřit jeho tvář, má-li zůstat naživu. Evangelista Jan proto může shrnout: Boha nikdy nikdo neviděl. Bůh sice k lidem promlouvá, posílá k nim své posly, všelijak zasahuje do běhu dějin i lidských životů, ale vidění – to je výsada, která je pozemskému člověku zapovězena.
V našem žalmu nejde o setkání s Bohem tváří v tvář, ale pouze o setkání zprostředkované, v chrámu, kde je Bůh přítomen skrze svou schránu úmluvy. Přesto i tam jsou podmínky přísné. Kdo z nás si může říci, že je skutečně čistý, zvnějšku i zevnitř? Je jasné, že člověk se sám takto důkladně očistit nedokáže, neumí proměnit své srdce. Jistě se někteří lidé umí vyvarovat aspoň těch největších špinavostí. Dokážou z duše odklidit ten nejhorší nepořádek. Možná jejich ruce vykonají mnoho dobrého a také jejich slova hladí. To rozhodně není málo a je potřeba to ocenit. Ale být tak čistý, aby se to Bohu líbilo, to sami udělat nezvládneme.
Poutníci přesto do jeruzalémského chrámu vstupovali, ať už byla jejich srdce jakákoli, a z Boží přítomnosti se tam nepochybně těšili. Jak je to možné? Odpověď nám dává závěrečná část žalmu. Je překvapivá. Píseň poutníka vstupujícího do chrámu se mění v chvalozpěv. Do chrámu přicházejí totiž nejen poutníci, ale nakonec i Bůh sám. Jako by byl v tom zástupu mezi nimi. A to je důvod k oslavě.
Máme tak před sebou dva obrazy. V tom prvním je Bůh nedostupný a navzdory svému spočinutí v chrámu vlastně stále velice vzdálený, protože přiblížit se k němu smí jen ten, kdo je na to dokonale připraven. K tomuto Bohu je nutné putovat, a to doslova i v přeneseném významu. Musím k němu stoupat vzhůru na náboženském a mravním žebříku – a doufat, že budu nakonec hoden před něj předstoupit.
Druhý obraz je jiný. Vykresluje Boha, který sám přichází a přibližuje se k člověku. Sám umožňuje setkání – a neklade si žádné podmínky, aby k němu mohlo dojít. Ano, sice zůstává majestátný a vyvýšený nad všechno ostatní. Přichází jako král, je popisován jako udatný a silný bojovník. Nejspíš se vrací z nějaké vyhrané války. Ale to vítězství nese všem, celé zemi, všichni na něm mají mít podíl. Proto ho také všichni mají uvítat. Jediné, co se po nás žádá, je otevřít brány, aby mohl Král vejít.
V adventním čase vyznáváme Boha přicházejícího a sestupujícího mezi nás. A oslavujeme ho. Pro setkání s tímto Bohem nemusíme plnit žádné podmínky. Nemusíme se trápit tím, jestli jsme dostatečně očištěni a hodni předstoupit před jeho majestát. Setkání s Bohem v Ježíši Kristu totiž přineslo lidem nikoli ohrožení a smrt, ale naopak uzdravení a nový život. Kdo stanul před Kristovou tváří, nemusel se třást strachem před Božím trestem, ale naopak se směl radovat z Božího milosrdenství. Bůh nás v Kristu našel ještě dříve, než jsme se vůbec rozhodli ho hledat. V Kristu se Bůh zjevil jako poutník – a cílem jeho putování jsme my, každý z nás.
Bůh se rozhodl vstoupit do naší nečistoty. Vytáhnout nás z bahna, v němž se topíme a neumíme ven. Přišel náš zbavit všeho zla a proměnit naše srdce. A my mu máme otevřít brány. Co to vlastně znamená? V našem žalmu kráčí Bůh jako triumfující bojovník a suverénní vládce do svého města. My ale víme, že v Ježíši Bůh takto mezi nás nesestoupil. Přišel v podobě služebníka – a stejně tak vstupuje i do našich životů. Chce v nich vládnout, ale svou vládu si nijak nevynucuje a čeká, až se před ním dobrovolně skloníme. I to je ovšem pro nás nepříjemné, chceme si přece vládnout sami. Máme vlastní cesty ke spáse. Nestojíme o to, aby nám někdo mluvil do života. Přece ale Kristus praví každému z nás: Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. K té slavnostní večeři jsme pozváni také dnes.
Amen.
Ondřej Kolář