Kázání
Matouš 11, 2–10
(2) Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících:
(3) „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“
(4) Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte:
(5) Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.
(6) A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“
(7) Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr?
(8) Nebo co jste vyšli zhlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských.
(9) Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka.
(10) To je ten, o němž je psáno: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu.‘
Milé sestry, milí bratři,
na počátku textu se setkáváme s Janem Křtitelem ve vězení. Janem – kriminálníkem? Je to právě vězeňské prostředí, kde se Jan dozvídá o Ježíši. Ježíš se dostal do řečí lidí, kteří se z nějakého důvodu ocitli za mřížemi. Pravděpodobně tam společně s Janem sedělo i pár dalších undergroundových disidentů, ale zřejmě tam byli i vězni napříč kriminálním spektrem. Vypovídá to také o Ježíšově přístupnosti, když byl středem pozornosti lidí ve věznici, kteří měli asi svých problémů dost sami se sebou, s politickým zřízením a prostředím, ve kterém se ocitli.
Ježíš tedy nebyl jen tématem horních pěti procent společnosti, ale oslovoval lidi, kteří byli na druhé straně. Lidi, kteří znali život skrz naskrz s jeho surovostí, pomíjivostí a nespravedlností. Těmhle lidem Ježíš stál za zmínku, lidem z masa a kostí, kteří věděli, co to znamená prohrát, ať už vlastním přičiněním, nebo ústrky ze strany politického zřízení. Už tento počáteční vstup představuje Ježíše v radostném světle. Ježíš přišel ne kvůli smetánce, ze které by mohl profitovat a šplhat do hvězdných výšin. Ježíš přišel za člověkem, toť vše.
Člověk bez ohledu na jeho specifika je někým, kvůli komu Ježíš přichází. Jakékoliv nálepky ho nezajímají. To, že Ježíše nezajímá konvenční přijatelnost či nepřijatelnost, dosvědčuje právě i fakt, že neohrnuje nos nad tím, že mu píše člověk z vězení, naopak si je pravděpodobně dobře vědom toho, že skutečnost Janova věznění dosvědčuje Janovu odvahu, pevnost a vytrvalost. Ježíš měl ale k Janovi zvláštní vztah a oceňoval ho už předtím, nechal se od něj pokřtít; dá se možná říci, že Ježíš byl zpočátku Janovým učedníkem. Překvapivé je, že i poté, co se Ježíš od Jana odpoutal a šel vlastní cestou, Jana nijak nezavrhl, naopak se k němu dál hlásil a před ostatními obhajoval – možná i před svými učedníky, kteří si mysleli, že Jan už je trochu „out“.
Jan se nebál mluvit od plic. Hovořil odvážně a nebral si servítky. Pochopitelně se nesnažil zavděčit politikům a jeho promluvy politickým hodnostářům nemusely být vždy po chuti. Když Jan promlouval k lidu, tak se dokázal rozohnit s revolucionářskou vášní. Navzdory tomu, že u mocných narážel, neuklidil se s poslušnou tichostí kamsi ze scény, ba naopak pokračoval v hlásání, třebaže za cenu věznění.
Když se Jan táže Ježíše, jestli je tím, který má přijít, není v jeho dotazu cítit zpochybnění nebo znevažování. Naopak jako by Jan rozpoznal, že Ježíš je tím židovským králem – jako by se chtěl dotazem ujistit, že správně porozuměl proroctvím. Nejedná se tedy o Janovo zakolísání, o zaváhání někoho, kdo přece měl mít jasno, ale vězení zviklalo jeho přesvědčení. Jan je prvním, kterého napadlo, že to, co Ježíš dělá, jsou mesiášské činy a Ježíš by mohl být ten, který má přijít. Jan Křtitel opět jako první rozeznává mesiáše. Otázkou se pouze ujišťuje, že tato odvážná interpretace je správná.
V Ježíšově odpovědi není pak žádná hořkost nebo výčitka. Ježíš přednáší fakticky výčet dění – slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťování, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. Ježíš tím výčtem odkazuje na ovoce, které plodí. Jeho ovoce je dobré, zdravé a obohacující. Sám Ježíš varoval již dříve před falešnými proroky a jeho varování spočívalo právě v tom, jaké ovoce případní proroci a prorokyně plodí. Falešní proroci, kteří se budou vynořovat zahalení do roucha beránčího, totiž budou mít vlčí dravost a jejich ovoce nebude dobré. Ježíšovo konání je samo o sobě vypovídající, a tak není třeba žádných titulů či doporučení, jeho skutky promlouvají.
V Ježíšově poslední větě, kterou praví Janovým učedníkům: „A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží“, je skryto, že Ježíš si byl vědom toho, že nenaplňuje představy mnohých, a to možná ani Jana Křtitele. Že se nevejde do jejich utkvělé kolonky Spasitel – Mesiáš. Blahoslavený jsi, člověče, který přijímáš Ježíše i s jeho skandálností.
Nejen že Ježíš nezapadá do typicky mocenské představy vladaře panovníka se vší parádou a noblesou císařského dvoru. Ježíš je popuzující i svým poselstvím, když si například tolik nevšímá spravedlivých, ale spíše těch, kteří potřebují pomoc, protože opravdu žili podivně. Nevšímá si přednostně lidí s pevným charakterem, ale spíše těch, kteří mají charakter pochroumaný a potřebují ho poléčit (a ono se pak ukáže, že ti s hodně pevným charakterem ho mají i hodně nemilosrdný). Ani obsahově tedy Ježíš nezapadá do očekávaného schématu, podle kterého Pán přijde, aby pochválil „hodné“ a potrestal „zlé“. Blaze tomu, kdo Ježíše přijme, jaký je, a přijme to, co dělá, jako Boží království.
Jan se k Ježíši svým tázáním z vězení přiznává. Ježíš se k Janovi pak přiznává před zástupem. Ježíš s Janem počítá a svou řečí k zástupu Jana obhájí. Jako by dobře věděl, jakým povrchním a hloupým výtkám musí Jan čelit. Plytkost a malichernost kritiků a kritiček směřuje k Janovu ošacení, sebeprezentaci a stravování, jako by zástup nechtěl prohlédnout hlouběji pod povrch. Jako by zástup nepřicházel prvotně za duchovní stravou a zastavil se u toho viditelného, toho nezásadního.
Ježíš na toto úzkoprsé hodnocení osobně a ironicky reaguje se vší vervou. Přišli jste se podívat na vlnění rákosu na poušti? Nebo jste čekali někoho z královského dvoru? Jestli ano, tak to jste tady špatně. Přišli jste shlédnout a zhodnotit proroka? Ježíš poukazuje svými řečnickými otázkami na to, zdali přichází lid jen za senzací. Mají snad o mesiáše a jeho posla jen bulvární zájem? Přicházejí snad, aby mohli mít možnost odsuzovat a kritizovat?!
Ježíš byl pomlouvači nazýván pijanem a gurmánem přátelícím se s živly podsvětí. Zatímco Jan se oddával půstům a odříkání, jeho stravovací návyky nebyly tedy konformní, jeho volba šatstva byla výstřední. Jan Křtitel tedy nebyl jezerním odrazem Krista. Dalo by se říci, že Jan byl svéráznou postavou – Jan Křtitel, ten, který byl poslán před příchodem Ježíše Krista, aby mu připravil cestu. Byl podle všeho velice osobitý, ničemu nevadilo, že nebyl ve všem stejný jako Ježíš.
Jan měl své významné poslání na cestě Ježíše, navzdory svým specifikům. Je někým, kdo prošlapává cestu. Jako posel Hospodinův ukazuje směr k Božímu království. Jan je tím, který s bdělostí ducha rozpoznává Boží jednání a rozpoznává ho, i když zcela neodpovídá našim představám. Duchovním zrakem spatřuje Boží činy v přicházejícím Ježíši. I když tomu okolnosti moc nenasvědčují. Svým neochvějným očekáváním příchodu mesiáše tak inspiruje i nás.
Amen.
Johana Miriam Vorlová