Kázání
První kniha Královská 3, 16–28
(16) Tehdy přišly ke králi dvě ženy nevěstky a postavily se před něj.
(17) Jedna z těch žen řekla: „Prosím, můj pane, já a tato žena bydlíme v jednom domě a já jsem u ní v domě porodila.
(18) Třetího dne po mém porodu také tato žena porodila. Byly jsme spolu a v tom domě s námi nebyl nikdo cizí, v domě nebyl nikdo kromě nás dvou.
(19) Syn této ženy však v noci zemřel, neboť ho zalehla.
(20) Proto v noci vstala, a zatímco tvá otrokyně spala, vzala mého syna od mého boku, položila si ho do klína a svého mrtvého syna položila do klína mně.
(21) Ráno jsem vstala, abych svého syna nakojila, ale on byl mrtev. Když jsem si ho však zrána pozorně prohlédla, zjistila jsem, že to není můj syn, kterého jsem porodila.“
(22) Druhá žena však prohlásila: „Nikoli. Můj syn je ten živý, a ten mrtvý je tvůj.“ Ale první trvala na svém: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“ A tak se před králem hádaly.
(23) Král řekl: „Tato tvrdí: ‚Ten živý je můj syn, a ten mrtvý je tvůj.‘ A tato tvrdí: ‚Ne, tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.‘“
(24) Král proto poručil: „Podejte mi meč.“ Přinesli tedy před krále meč.
(25) A král nařídil: „Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé.“
(26) Tu řekla králi žena, jejíž syn byl ten živý a jíž se srdce svíralo soucitem nad jejím synem: „Prosím, můj pane, dejte to živé novorozeně jí, jen je neusmrcujte!“ Ale druhá řekla: „Ať není ani moje ani tvoje. Rozetněte je!“
(27) Tu král rozhodl: „Dejte to živé novorozeně té, která řekla: ‚Neusmrcujte je,‘ to je jeho matka.“
(28) Když se celý Izrael dozvěděl o rozsudku, který král vynesl, jala je bázeň před králem. Viděli, že je nadán Boží moudrostí k vykonávání soudu.
Milí přátelé,
možná stále méně, ale přece jen můžeme i mimo prostor církve slyšet, že někdo nějakou situaci vyřešil „šalomounsky“. Nebo že něco je „šalomounské řešení“. I v obecném povědomí je jméno izraelského krále Šalomouna spojeno s moudrostí, tedy s onou schopností, on je to spíš dar, porozumět řádům světa a života, tak aby jej člověk dobře zvládal, věděl, co má smysl, a co ne, kdy mluvit, a kdy mlčet, a dokázal se rozhodovat moudře.
Ovšem – když slyšíme, že někdo něco vyřešil šalomounsky, tak to obvykle bývá řešení, se kterým jsou spokojeny obě strany. A to právě není případ dnešního příběhu. Není to tak, že by se Šalomounovi podařilo najít nějakou zlatou střední cestu, nějaké řešení, které uchlácholí obě strany, ani jednu nenadchne ani jednu neurazí, ale spor urovná. Šalomounovi se podařilo díky vnímavému srdci, srdci, které dostal od Pána Boha, spor vyřešit jednoznačně. A to tak, že odhalil pravdu.
Podstata sporu je zřejmá. Na vysvětlenou – v tehdejších společnostech v jasné většině případů nebyla oddělena moc výkonná a moc soudní. A tak byl král také soudní instance nebo nejvyšší odvolací instance. Každopádně je pozoruhodné, že král tady řeší spor dvou žen – prostitutek. I ženy ze samého dna společnosti mají ke králi přístup a král se jejich případem zabývá. Obě mají možnost promluvit a říct svůj pohled na situaci. A král jim opravdu naslouchá, protože pak jejich výpověď sám výstižně shrne.
Je možné, že je to přece jen určitý rys právě izraelského uspořádání společnosti, kde král (ve srovnání s okolními panovníky) není ztělesnění božstva, je jaksi víc „na zemi“, se svým lidem, uprostřed něj. A tudíž je představitelné, že řeší i takovýto problém. A zároveň je možné, že takový případ král Šalomoun řešil právě v začátku své vlády, který je v biblickém podání vnímán pozitivně. Postupně však Šalomounovi stoupá do hlavy sláva, věnuje se (zbytečně) velkolepým luxusním stavbám, má velký harém a šikovnou zahraniční politikou a sňatky si získává mezinárodní renomé. Ruku v ruce s tím však klesá jeho vnímavost pro Boží zákony, klesá zájem na ryzosti a čistotě – když každá z jeho nových manželek si přinesla spolu se svým bůžkem i určitý pohled na život, odlišný od pohledu Hospodinova. A tak není divu, že Šalomoun bude v závěru svého panování lidu stále více vzdálen, a dokonce se proti němu budou pořádat vzpoury. Ale tady jsme na začátku jeho vlády, kdy moudrý král nemá problém řešit spor dvou žen nevalné pověsti.
Jejich výpovědi jsou doslova stejné, a právě proto si diametrálně odporují. Jedna tvrdí: „Můj syn je ten živý, a ten mrtvý je tvůj.“ A druhá tvrdí: „Ne. Tvůj syn je ten mrtvý, a ten živý je můj.“
Asi bychom řekli: tvrzení proti tvrzení. Těžko něco vyšetřit, s tím se nedá nic dělat. Jsme v době, kdy nebyly možné nejen testy otcovství, ale ani testy mateřství. Ovšem krále Šalomouna napadne, jak test mateřství udělat. Pravda, tuhne při něm krev v žilách.
Ten test na celou věc nejde od počátku, od příčiny, od vyšetřování toho, co se stalo. Ale jde na to od konce, od důvodu, od cíle. A tím je život; život dítěte. A při tom hrozivém testu mateřství se ukáže, která žena chce život pro dítě; ta je jeho matka. Zatímco sousedka lhářka chce především ukojit svou závist, a tak razí rovnostářství: Když nemám já dítě, ať ho nemá ani ona.
Jsme tak jako na jiných místech Bible u dvojice slov MÍT a BÝT. Obě ženy chtěly MÍT dítě. Ovšem pravá matka dokázala ustoupit od tohoto MÍT (a asi to nebylo nějaké racionální rozhodnutí, spíš její cit a soucit jí to ukázal), ustoupila od svého MÍT a zachová se tak, aby ono dítě mohlo BÝT. Vytvoří mu cestu k životu, cestu k budoucnosti, i když tím sama strašně moc ztrácí. Jsem přesvědčen, sestry a bratři, že to není násilný myšlenkový skok, když řeknu, že to rozhodnutí, které učinila, je proces pašijový. Proces, při němž se někdo vzdává svého, něčeho velmi důležitého, závažného, a vzdává se proto, aby mohl být život. Aby někdo jiný nebo mnozí další mohli žít.
Ještě zpět k té ženě. Samozřejmě, že budoucnost jejího dítěte je nejistá, zvláště pokud by vyrůstalo u té druhé ženy, patrně všehoschopné. Ale opravdová matka se místo logiky rovnosti „jak ty mně, tak já tobě“ na celou situaci dívá pod úhlem otázky: Co poslouží životu? Co můžu udělat pro život? Pravý, opravdový člověk je v extrémním případě ochoten upozadit své nároky, touhy a přání, aby se prosadil život. A mně se čím dál tím víc zdá, že příběh této ženy je v jedné linii s příběhem Ježíše Krista. Že ten příběh je předehra, preludium, jedno z prvních ztvárnění toho, co je z Božího hlediska záchrana, spasení. Jedna z otázek, kterou si kladou teologové, zní: Jsou nějaké obrazy či předobrazy Krista ve Starém zákoně? Je totiž zajímavé přemýšlet o tom, kde má třeba příběh Davida či Josefa podobné rysy s příběhem Ježíšovým. A v úvahu připadají i další postavy. Můžeme domýšlet, že i tato žena, jejíž jméno neznáme, je součást důležité otázky: Kde potkáváme Ježíše Krista nebo rysy Ježíše Krista ve Starém zákoně?
Nemyslím si, milí přátelé, že Bůh chce, abychom neměli svá přání, zájmy a touhy, abychom popřeli svá práva a zapověděli si o něco stát. Vůbec ne. Ale může dojít k situaci, kdy člověk toto dá stranou, aby pokračoval život. Dá to svoje stranou. Škrtne svoje MÍT, aby něco, někdo mohl BÝT. Ač sám z toho nebude mít užitek. Je to nová logika dát se do služby životu. Mám za to, že právě tuto logiku Ježíš Kristus dotáhl do konce. Také on měl touhy, přání. Slyšeli jsme v prvním čtení, že prosil v Getsemane, aby ho utrpení a kalich hořkosti minuly. Pak však přijal jiné řešení, na svůj úkor, ale ve prospěch života, života nás všech.
A takové životní nastavení – této ženy, Kristovo – má budoucnost. A projevuje se pak i v událostech a sporech docela obyčejných. Všude tam, kde někdo dokáže dát stranou svůj zájem, svůj názor, svůj návrh řešení a spolupracuje dál na nějaké věci, i když se jde jinou cestou, než chtěl on. Mám za to, že to jsou malé drobné záblesky Božího království.
Překladatelé ekumenického překladu Bible dali tomuto oddílu nadpis „Šalomounův soud“. Ovšem Šalomoun hlavním hrdinou tohoto příběhu není. To ona žena, která poznala, co je dobré pro život, a která byla ochotna pro to strašně moc obětovat. Ta žena je tu hlavní postavou, hlavní hrdinkou. Asi by bylo dobře nadpis změnit. Třeba „Obětování jediného syna“ anebo „Žena a život“.
A Šalomoun? Ano, ten to poznal. A to bych přál i nám. Abychom – díky moudrosti, kterou dává Bůh (a věříme, že těm, kdo o ni prosí, moudrost dává), poznali, kdo je hrdina. Abychom poznali, kdo jsou opravdoví hrdinové. Lidé, jejichž příběh stojí za to si připomínat. Naše okolí, média, společnost, diskutující skupinka v kavárně, v hospodě či v práci o přestávce nám nabízí různá vyprávění, příběhy různý hrdinů i různých hrdinů v uvozovkách.
Prosme o srdce vnímavé, které by dokázalo rozlišovat. Prosme Boha o moudrost rozpoznat, jaké příběhy stojí za to vyprávět. A kde všude jsou příběhy těch, co dokážou obětovat svoje, aby pokračoval život. Vězme, že šalomounské řešení není to, které uspokojí všechny, neurazí a zachová klid. Šalomounské řešení je to, které odhalí a pojmenuje pravdu a najde, kudy vede cesta k životu.
Amen.
David Balcar (kázání v kostele U Jákobova žebříku četl Jan Ratiborský)