Kázání
Žalm 127, 1–2
(1) Poutní píseň, Šalomounova. Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.
(2) Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.
Milé sestry, milí bratři,
když Izraelci přestali být kočovnými pastevci a usadili se, začali také stavět své domy. Izrael ovšem na svou nomádskou minulost nikdy úplně nezapomněl. Kočovník je trvale na cestě, nikde není tak úplně doma, nikde plně nezapouští kořeny. Pro Izraelce kočovnictví navíc znamenalo: nespoléhat se moc na sebe a na to, co si vybuduji, na žádné vnější jistoty, ale především na Boha samotného.
Kdo se ale jednou usadí, začne uvažovat jinak. Vezme svůj úděl více do svých rukou. Nestačí, že Bůh se stará; postarat se musím hlavně já sám. Pomoz si – a Bůh ti pomůže. Už nestačí jen zplodit syna; je potřeba ještě k tomu zasadit strom a postavit dům. Všimněme si: Potomstvo – pro Izraelce to nejcennější – se v tomto přísloví ocitá až na posledním místě.
Dům – to je nejen střecha nad hlavou, ale i symbol dobrého bydla a pevných základů, které člověk dal svému životu. Je to ostrov relativní jistoty v nejistém světě. Dům je něco odolného a trvalého ve vší té vratkosti a pomíjivosti kolem. Pro leckoho je i zábleskem samotné věčnosti – vždyť dům je budován tak, aby svého stavitele o pár generací přežil a byl svědectvím o jeho schopnosti zabezpečit se. Děti tu sice také zůstanou, ale ty se rozprchnou někde po světě. Dům ale přetrvává – pokud ho ovšem nesmete povodeň nebo se na jeho místě nenaplánuje stavba dálnice či supermarketu.
Pro Izraelce proto mělo stavění příchuť dvojznačnosti. Na jedné straně je jistě užitečné a k životu nezbytné. Na druhé straně ovšem člověka svádí ke snaze „učinit si jméno“. V bytelném a dobře zařízeném domě člověk snadno zapomene na svou křehkost a odkázanost na Hospodina a o to víc si připomíná vlastní šikovnost a prozíravost. Kus babylonské věže je prostě v základech každého domu. V každém lidském budování se více či méně odráží lidská pýcha a snaha ukázat, že já jsem někdo. Stačí se jen podívat, kolik nepokorných, velikášských staveb vzniklo v dějinách – a kolik jich žel vzniká i dnes.
Proto je potřeba stále znovu slyšet: nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé. To není jen připomínka, že ani ty nejspolehlivější a nejvelkolepější stavby tu nejsou napořád, že stačí málo, aby se zhroutily jak domeček z karet nebo jako hradby Jericha. Pokud budujeme něco na vlastní pěst, bez Boha a proti Bohu, je to špatně od základu. Nic opravdu trvalého, platného a cenného nám to nepřinese. I kdyby taková stavba vydržela staletí. Není divu, že obzvlášť bombastické a obzvlášť ošklivé stavby vznikají ve státech, kde lidé nepředstavitelně trpí pod zvůlí svých vládců.
Žalm 127 se prý v Izraeli zpíval při stavbách domů. Zaposloucháme-li se do něj, zjistíme hned, že se zdaleka netýká jen cihel a malty. Týká se celého našeho života. Když se člověk spoléhá na sebe a své schopnosti a Boha vynechává, je výsledek vždy přinejmenším rozpačitý. A když se člověk svým úsilím pokouší postavit se na Boží místo, tak to skončí úplnou katastrofou.
Přelom roku je dobou, kdy se chtě nechtě zastavujeme a hodnotíme to, co bylo, a plánujeme to, co bude. A právě v této chvíli jsou slova žalmisty obzvlášť zapotřebí. Jsou tu zapotřebí pro ty, kteří s uspokojením pohlížejí na uplynulý rok, v duchu či nahlas si vypočítávají, co se jim podařilo zvládnout a vybudovat, a očekávají, že v tomto úspěšném trendu budou pokračovat i v nadcházejícím roce. Žalmistova slova jsou tu ovšem i pro ty ostatní. Pro ty, co s trpkostí zjišťují, o co či o koho v minulém roce přišli, že víc pokazili, než vybudovali, a s úzkostí hledí do nejisté či přímo temné budoucnosti.
Ty první mohou probrat ze samolibosti a otřást jejich sebevědomím. Kladou totiž nepříjemné otázky. K čemu je ti to, co jsi v životě vlastními silami vybudoval? K čemu je ti brzo ráno vstát a jít vydělávat slušné peníze, pracovat dlouho do noci, opečovávat svůj příbytek, vybavovat ho vším možným pro maximální pohodlí? Co dobrého z toho má svět? Koho jsi tím – kromě sebe a svých dětí – obdaroval a potěšil? Jak to třeba prospělo těm, co v životě neměli tolik štěstí a nejsou tak schopní a zdatní? Je to, co je dobré v tvých očích, dobré i v očích Hospodinových? Není tvé úsilí z hlediska věčnosti nakonec marností? Není jen způsobem, jak si hladit vlastní já a předvést se před ostatními? Není takovou tvou soukromou babylonskou věží, kterou chceš Bohu ukázat, že si v pohodě vystačíš i bez něj?
Občas se tyto otázky těm úspěšně bilancujícím samy vynoří. Když už člověk vrchovatě zabezpečil sebe a rodinu, začne pochybovat o smyslu toho všeho. Kdo ví, snad jsou takové pochybnosti odrazem Božího soudu, o kterém mluvili izraelští proroci. Před Hospodinovým soudem neobstojí nic. Vždyť i samotný Jeruzalém s Šalomounovým chrámem se může zhroutit, když je Boží lid neposlušný. Žádná z jistot, kterou si člověk zde na zemi buduje, není skutečně spolehlivá, když jí Bůh nepožehná. „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ – říká Bůh boháčovi v jednom Ježíšově podobenství.
Všechno pachtění je pomíjivost a honba za větrem, říká kazatel. Těm, co se příliš nedaří, ovšem toto netřeba dvakrát připomínat. Marnost a nesmyslnost života je jejich každodenní realitou. Obzvlášť pak na ně doléhá právě na konci roku – a nepřehluší ji ani bouchající petardy, ani chvilkové umrtvení alkoholem.
Pro ty žalmistova slova nejsou soudem, ale naopak dobrou zprávou: Hospodin se o své milované stará. Má je ve své péči, i když v životě neuspěli, i když ve svých bojích utrpěli velké šrámy nebo v nich úplně prohráli. Bůh sám je dárcem všeho dobrého. On pro nás všechny pracuje bez přestání, takže se nemusíme spoléhat na to, co se nám vlastní prací zdaří. Dává nám radost, kterou si sami neumíme obstarat. Dává pokoj, který si neumíme zajistit a pojistit.
Že nás Bůh nenechává napospas vlastní lopotě, jsme si mohli připomenout minulý týden. Navzdory všemu našemu lepšímu či horšímu budování – on v tomto světě položit základ něčeho nového. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným. Stal se základním kamenem naší naděje, že i když se nám vše hroutí, Bůh s námi přece chce učinit veliké věci.
Pokud se k této Boží stavbě připojíme, získává náhle i naše úsilí hodnotu a smysl. Je-li naše práce v Pánu, není zbytečná a může obstát i před Bohem. Přestává být totiž budováním naší velikosti a nesmrtelnosti a stává se budováním Božího království. Beze mne nemůžete nic učinit, připomíná Ježíš. Ale s ním se nám občas něco skutečně dobrého podaří. Jsem si jistý, že tomu tak bude i v novém roce.
Amen.
Ondřej Kolář