Kázání
Lukáš 5, 1–11
(1) Jednou se na něj lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo, a on stál u břehu jezera Genezaretského;
(2) tu uviděl, že u břehu jsou dvě lodi. Rybáři z nich vystoupili a vypírali sítě.
(3) Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
(4) Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“
(5) Šimon mu odpověděl: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“
(6) Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly.
(7) Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly.
(8) Když to Šimon Petr uviděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“
(9) Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb;
(10) stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“
(11) Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.
Milé sestry, milí bratři,
vzpomínáte si, kdy naposledy jste se tísnili v davu, abyste slyšeli něčí slovo? Kdy jste někomu viseli na rtech, s ohromením hltali každou jeho větu? To se dnes zas tak moc nevidí. Kdysi se lidé shlukovali u rozhlasových přijímačů, když vysílal třeba Hlas Ameriky. Zdá se, že slova schopná nadchnout, osvobodit a měnit lidské životy jsou stále větší vzácností. Přitom čelíme přívalu slov – často ovšem prázdných, nicneříkajících, zbytečných, anebo zase cíleně manipulativních, vyvolávajících strach a nenávist.
O Ježíšově slovu se říká, že bylo Boží. Bylo plné svobody, odpuštění a lásky. Nebylo to jen slovo o svobodě, o odpuštění a o lásce. Boha přímo zpřítomňovalo, takže lidé vnímali, že Bůh je v tom slovu mezi nimi a s nimi, teď a tady uzdravuje lidská srdce, rozdává radost a probouzí naději. Nebylo to jen Boží slovo uvězněné ve svatých knihách, odkud je nutné ho pracně vydolovat. Skutečně působilo. Proto chtěl každý být u toho.
Aby mohl Ježíš v klidu hovořit, rozhodne se sednout na jednu z lodí, která stojí u břehu. A požádá majitele lodi, aby trochu odrazil od břehu. Jako by tím chtěl podtrhnout jakýsi odstup. To, co říká, si my sami říci nedokážeme. Toto slovo se nerodí v našich moudrých a učených hlavách. Na toto slovo bychom sami nepřišli. To slovo samotné přišlo k nám – jakoby z druhého břehu, z jiného světa, z místa, kde platí jiné souřadnice, jiná pravidla, jiné vztahy.
Dnešní oddíl mívá v biblích název Zázračný rybolov. Tímto označením se ovšem tak trochu zakrývá ten ještě důležitější, zásadní zázrak, který se tehdy udál. Boží slovo se mezi lidmi prosazuje a tvoří všechno nové. Dokáže vytrhnout z beznaděje, rozbít svazující stereotypy, plodně vykolejit ze zaběhaných zvyklostí, prolomit naši okoralost, otřást naší lhostejností.
Šimon a jeho druhové mají před sebou prázdné sítě a v sobě neúspěch, zklamání a únavu. Ježíš jim to vidí na očích, a přece je zve, aby to zkusili ještě jednou. A Šimon to zkusí. Na tvé slovo spustím sítě. Tvé slovo je teď silnější než moje nedůvěra, silnější než pradávná rybářská zkušenost, že ve dne toho člověk moc nechytí. Tvé slovo, kterému jsem před chvílí naslouchal, mě přesvědčilo, a tak mě nyní přesvědčuje i tvůj příkaz, i když se na první pohled jeví jako nesmyslný. Ježíšovo slovo začíná nést první plody: rodí se víra uprostřed lidské bezvýchodnosti.
Ježíš Šimonovi navíc přikazuje, aby zajel na hlubinu. Jako by nestačilo, že má Šimon učinit ještě jeden pokus. Ten pokus má být navíc dost neobvyklý, nečekaný a riskantní. Hlubiny přece neslibují nic dobrého, spíš nahánějí strach. Anebo je to právě naopak? Vždyť víra je právě ochota nechat se Bohem vést po nevyšlapaných cestách, opustit bezpečný prostor, kde mám vše zvládnuté a pod kontrolou, překonat v síle Ducha svatého strach a vrhnout se do něčeho nezajištěného. Tam dopředu, do netušené, možná nebezpečné, a přece Bohem zaslíbené budoucnosti nás zve Ježíš. A Šimon jde a vrhá sítě.
Situace se náhle mění. Rybolov je úspěšný. Šimon Petr se setkává s Bohem nejen v mocném slovu, ale také v neméně mocném činu. Dostalo se mu potvrzení, že spolehnout se na Boha má smysl. Boží možnosti přesahují ty lidské. A nejen to: Boží nekonečné možnosti dokáží uschopnit, posílit a dovést ke zdaru i to málo, co my sami jsme schopni Bohu nabídnout.
Najednou se cosi velkého, přímo božského rodí v Šimonových rukou. Je to Boží čin – a přitom je to Šimon, kdo konal. Takový zázrak vyvolává nejen úžas, ale také úděs. Jak je možné, že se něco takového přihodilo právě mně? Odejdi ode mne, říká Šimon Petr, vždyť já jsem člověk hříšný. Vyslovil to i za ostatní učedníky. I za nás všechny. Copak já jsem něčeho takového hoden? Jak to, že právě já mám být zapojen do Božího díla? Co je na mě až tak použitelného a užitečného?
Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi, slyší Šimon. Tento obraz v nás nejspíš vyvolává odpor. Nic netušící ryba skočí na nastraženou návnadu nebo je lapena do sítě, aniž může protestovat, diskutovat, či se jakkoli bránit – a už je tam, kde jsme ji chtěli mít. Je v našem vlastnictví, a můžeme si s ní dělat, co chceme. Opravdu se po nás žádá něco takového? To přece není zvěstování evangelia, ale loupežné přepadení. Někteří náboženští vůdcové něco podobného sice provádějí, ale těžko si představit, že by to po svých učednících chtěl Ježíš.
Z příběhů o Ježíšovi naštěstí víme, že Ježíš nikoho lstivě nelapal; nikoho nestrašil peklem; nikomu svou pomoc násilím nevnucoval; nezneužíval ničí slabosti či momentální zlé situace, aby ho přetáhl na svou stranu. Ostatně: vůbec nechtěl nikoho přetahovat na svou stranu, když už tak na stranu svého nebeského Otce, do jeho království. Ale on tam právě nikoho netlačil, pouze zval a čekal na svobodnou odpověď.
Navíc je potřeba mít na paměti, že rybolov nemusel být tehdy vnímán jen jako kořistění, ale také jako záchranná akce. Ryby se sice v moři cítí jako ryby ve vodě, ale s lidmi je to jinak. Spousty vod tehdy vyvolávaly strach, jak jsme viděli právě na příkladu galilejských rybářů. Moře přestavovalo temnotu, chaos a ohrožení. A když někoho, kdo se v této vodní temnotě topí, zachráníme, není to žádné přepadení, ale čin lásky. Ostatně: Ježíš sám se nejednou vydával na temná místa tohoto světa, za lidmi v zajetí nemocí a posedlostí, za vyloučenými a opovrhovanými, a zachraňoval je.
Vraťme se ale k Ježíšově neslýchané výzvě. My v tom máme Ježíše napodobovat. Jak to můžeme dokázat? Jak se naše mluvení může proměnit v Boží slovo? Jistěže lidská slova nejsou jen ubohé žvatlání a komolení. Nechci odsuzovat vše závažné, co kdy bylo v dějinách lidstva vyřčeno či napsáno. Ale přece jen: proč si Bůh vybral k oslovování lidí právě naše slova? Slova, která mohou být velká a hluboká, ale stejně tak plytká a trapná. Slova, která jsou často dobře míněna, ale zcela nesprávně pochopena. Slova, která uzdravují, ale také mohou zranit a ublížit. Slova, která dokážou skvěle formulovat a vystihnout, ale která se stejně tak často zcela míjí cílem. Slova, která mají sloužit k dohodě a porozumění, ale místo toho vedou k neshodám a roztržkám.
Už apoštol Pavel si posteskl, že neseme Boží poklad v hliněných nádobách. Co dobrého můžeme Bohu nabídnout? Pokud už máte na jazyku slovo „nic“, rád bych vás ještě chvíli přibrzdil. Řekneme-li, že před Bohem nemáme nic, nemusí to být jen projev pokory, ale také hezky zbožná výmluva. Naše slovo se z Boží milosti stává skutečnou pomocí. Zapůsobí a zafunguje. Druhý skrze naši blízkost pocítí blízkost Boží, skrze naše mluvení Boží oslovení. V takových chvílích víme, že jsme to nebyli jenom my, kdo jsme mluvili a jednali. Někdo z druhého břehu jednal naším prostřednictvím.
Byl to Šimon a jeho druzi, kdo vylezli na loď, vydali se na jezero, zajeli na hlubinu, spustili sítě, vytáhli ryby. Bez jejich rukou, bez jejich úsilí a hlavně: bez jejich víry v Ježíšovo zaslíbení by nebylo nic. Ježíš by jistě býval mohl udělat nějaký bombastický zázrak, například že by ryby začaly samy dobrovolně vyskakovat z rybníka do připravené kádě. Podobné báječné zkazky Ježíšovi připisovali pozdější tvůrcové různých legend.
Tento zázrak byl ale jiný. Byl to zázrak Ježíšův – a přece to byl zároveň zázrak jeho učedníků. Ne, že by ho sami způsobili, ale proto, že se stali jeho účastníky. Boží rybolov je proto i naší věcí. My všichni, bez výjimky, jsme byli Ježíšem povoláni. Ne kvůli svým mimořádným schopnostem. Když Ježíš povolával své učedníky, nebylo to žádné výběrové řízení, kde projdou jen ti nejlepší. A tak máme mluvit a jednat. S tím málem, co máme a co umíme. Pro Boha to málo není. Na jeho slovo máme lovit lidi. A čekat na zázraky.
Amen.
Ondřej Kolář