Kázání
Jan 1, 29
(29) Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.
Milé sestry, milí bratři,
Jan Křtitel byl nejspíš první, kdo v Ježíši rozpoznal očekávaného a již přicházejícího mesiáše. Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa, řekl o něm. Tato slova jsou nám důvěrně známá. Zaznívají při bohoslužbách před večeří Páně a také v různých písních. Beránek je pradávným a v našem povědomí hluboce zakořeněným obrazem Krista.
Nicméně: co tím vlastně Jan chtěl vyjádřit? Na to není úplně snadná odpověď. Jan nepřipojuje žádný výklad. Ani Ježíš sám se tak nikdy neoznačoval a můžeme se jen dohadovat, co si o tomto označení myslel. To, jak mě vnímají druzí, se může od mého vlastního pohledu na sebe sama značně lišit. Dobře to lze ukázat na jiném titulu, který se ve spojení s Ježíšem objevuje zdaleka nejčastěji – je jím Kristus, čili Pomazaný, hebrejsky Mesiáš. Ježíš sám byl vůči tomuto titulu opatrný, protože si do něj lidé promítali své mocensko-politické představy.
Beránci byli denně obětováni v jeruzalémském chrámu za hříchy jednotlivců i celého společenství. Dobře známe také příběh Abrahama a jeho syna Izáka. Na hranici k zápalné oběti je nakonec obětován místo Izáka beran chycený v houští za rohy. Nelze samozřejmě opominout beránka velikonočního, odkazujícího k vysvobození Izraelců z egyptského otroctví. Krev tohoto beránka označovala domy Božího lidu, a tak je chránila, aby v nich nezahynuli prvorození. Všem těmto beránkům je společné, že umírají, aby člověk mohl žít. Umírají zástupně za někoho jiného.
Tedy: Ježíš jako obětní beránek? Proč hned na začátku Ježíšovy cesty mluví Jan Křtitel o jejím konci? Snad aby bylo ihned jasné, že v Ježíšově příběhu jde hlavně o jeho tragický závěr? Platí skutečně takto jednoduché poselství – Ježíš přišel jen proto, aby byl obětován? Pak bychom mohli celý jeho život, jeho činy a slova vlastně přeskočit, protože by byly jen takovou v zásadě postradatelnou předehrou k tomu nejdůležitějšímu.
Ve Starém zákoně je ovšem beránek zmíněn ještě v jedné, pozoruhodné souvislosti. V době, kdy jeruzalémský chrám nestál, protože byl zbořen, a už se v něm tedy nemohlo obětovat, vystupuje prorok Izajáš. A zvěstuje jakéhosi Hospodinova služebníka. Dodnes není jasné, o kom vlastně prorok mluvil. Říká o něm: jako beránek vedený na porážku … byl raněn pro nevěrnost mého lidu…jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Slyšeli jsme to v dnešním prvním čtení.
Ať už měl Izajáš na mysli kohokoli, nápadné je, jak se tato postava odlišuje od běžného pojetí mesiáše. Nebude svou vládu prosazovat násilím, ale naopak se stane předmětem násilného zacházení. Nenastolí Boží království, ale na vlastní kůži si prožije úděl těch, kdo se Bohu vzdálili. Není soudcem nad lidským hříchem, ale tento hřích naopak nese.
Tajemná postava služebníka nám pomáhá porozumět tomu, co chtěl Jan Křtitel vyjádřit. Beránek Boží, který snímá hřích světa. Dalo by se také přeložit – a často se to tak překládá: nese hřích světa. Anebo ještě jinak: odstraňuje hřích. Odnáší ho pryč. Vezme ho na sebe a sprovodí ho ze světa. Tím se nám smysl nejen Ježíšovy smrti, ale také jeho života otevírá víc, než když řekneme, že Ježíš byl prostě něco jako chrámová oběť.
Nést vinu druhého, přijmout spoluzodpovědnost za to, co napáchal můj bližní. To je postoj přinejmenším neobvyklý – tehdy i nyní. Pravidlem je spíš opak. Nejen děti rády svádějí průšvihy na ostatní, ale také my dospělí často obviňujeme druhé, místo abychom přiznali vlastní pochybení a pokusili se o nápravu. Je snadnější se z odpovědnosti vyvléct.
Velké oblibě se těší svádění všech hříchů světa na tamty nahoře, politiky a úředníky. A tamti nahoře, alespoň někteří z nich, jsou zas přímo mistři v odvádění pozornosti od vlastních neřešených problémů směrem k nějakému nepříteli, obvykle pouze vymyšlenému nebo alespoň vykreslenému v nejtemnějších barvách. Za všechno prý mohou předchozí vlády, uprchlíci, bruselská byrokracie, homosexuálové, islám, neziskovky… vždycky se nějaký vhodný terč najde.
Přitom víme, že cesta z průšvihů a problémů nevede skrz výmluvy, ale tam, kde se nezříkám své odpovědnosti. Tradiční křesťanská hodnota, o které ovšem současní obhájci křesťanských hodnot nechtějí nic slyšet, je pokání. Začíná vyznáním, že taky já jsem do bídy tohoto světa zapletený. Na počátku každé obnovy v církvi i ve společnosti stálo pokání, prosba o odpuštění a odvaha překročit svůj vlastní stín.
Za co všechno ale mám nést odpovědnost – a co už přenechat druhým? To je jedna z nejtěžších životních otázek. Když vychovávám dítě, odpovídám za ně v plné míře. Když se řízne nožem, je to moje vina, protože jsem ho dostatečně nechránil. Když už ale začne dospívat, moje odpovědnost se postupně umenšuje spolu s tím, jak ji dospívající dítě přebírá. V tu chvíli si začnu klást otázku: o čem mohou mé děti rozhodovat už samy? Do jaké míry dál odpovídám za jejich chyby a nedostatky?
A co třeba moje partnerka či partner? Jdeme životem spolu, vše máme společné – a přece ten druhý i v manželství dál zůstává samostatnou, svobodnou a tím také odpovědnou bytostí. A co další moji bližní? Můj soused, spolupracovník, člen sboru? Jedni druhých břemena neste, nabádá apoštol Pavel – ale co když to přeženu a ponesu něco, co by opravdu měl nést ten druhý? Co když si nechám vnutit roli toho, kdo za vše může? Nejsem povinen sníst to, co nadrobil někdo jiný. Může se stát, že mu svým spolu-nesením spíš ublížím, místo abych mu pomohl se postavit na vlastní nohy. Nebo prostě někomu až příliš mluvím do jeho života a pletu se do věcí, do kterých mi nic není.
A přece se ukazuje, jak důležitá je ochota odklidit ze světa následky činů, které jsem nespáchal já sám, ale někdo jiný, třeba moji předkové. Odklízením cizího nepořádku si nepřivlastňuji vinu druhých. Nesvaluji ji na sebe. Jen vím, že když se do úklidu pustím, bude se mi pak lépe žít.
Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. Hle – byl tu jeden člověk, který se dobrovolně umazal cizí špínou. Nesl odpovědnost za něco, co sám nespáchal. Snímal břemena druhých, ačkoli byl sám bez viny. A to ne až na kříži, ale dávno předtím.
Když se Ježíš setkal s někým nemocným, a tím i sociálně vyčleněným, mohl se připojit k tehdy běžnému názoru a říci: sám sis to zavinil, Bůh tě za něco potrestal, případně něco zlého provedli tvoji předkové a ty teď pykáš. S tímto názorem se ostatně setkáme i dnes, jen v mírně pozměněné podobě: jsi nemocný, protože sis tu nemoc přivodil sám. Ježíš ale místo kárání a moralizování nemocné uzdravoval.
Stejně tak to bylo s různými posedlostmi, dnes bychom řekli s duševními nemocemi. Posedlí lidé si nesli nejen těžké břemeno své nemoci, ale nadto ještě byli předmětem mnoha předsudků. Tak je tomu ostatně i dnes: kolikrát si jen lidé trpící depresemi musejí vyslechnout odsudek, že jsou jen do sebe zahledění a měli by se prostě vzchopit. Ježíš nespekuloval o příčinách různých démonů. On démony vyháněl.
A konečně musíme zmínit všechny ty, kdo si pohrdání druhých opravdu do jisté míry zasloužili. Celníci, nevěstky, zločinci. Také z nich snímal břemena viny a zval je k novému životu, také je vracel zpátky do společenství. Dokonce ještě i při cestě na Golgotu má Ježíš pro asistující vojáky slovo odpuštění.
Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. Ježíš odnáší pryč to, co nás tíží a dusí, co nám ničí vztahy a dělá ze života peklo. V Ježíši Bůh sám vstupuje mezi nás a odnímá to, co nám brání důvěřovat mu a být mu blízko. Ale nedělá to z bezpečného odstupu, z nebeské výše, aby mu to neublížilo. Bůh v Ježíši na sebe nechává dopadnout hřích světa, cizí hřích, a právě tak ho odstraňuje.
Kristova smrt byla vyústěním jeho dosavadní cesty. Cesty k nám lidem na pomoc. Ježíš vrazil klín do koloběhu zla. Zastavil to zhoubné bujení, které my lidé umíme vždy jen lokálně utlumit, jen trochu zpomalit, ale zbavit se ho nedokážeme. A mocí Ducha svatého i dnes odnáší pryč tu starou, usazenou špínu, která se přichytila v našich srdcích.
Amen.
Ondřej Kolář