Kázání
Jeremjáš 31, 31–34
(31) „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu.
(32) Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův.
(33) Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.
(34) Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“
Jak, jakým způsobem nám záleží na vztahu k Bohu? Ale co vůbec znamená záležet? Záleží nám na záležení? Pokud nám vůbec na něčem záleží, obvykle nám stačí intuice. Ale pokud se nám intuice někam zatoulala, stálo by zato si o tom popřemýšlet. Na tom, na čem nám záleží, věnujeme pozornost a péči. A v bibli se přitom různými způsoby dočítáme, na čem má záležet – abychom si to uvědomili, protože jsme rozumné bytosti.
A tak v knize Jeremjáš najdeme pozoruhodnou výzvu: ‚Poznávejte Hospodina!‘ To je právě výzva, aby nám na vztahu k Bohu záleželo. A to tak, abychom v sobě vykřesali vůli Hospodina poznávat. To znamená – jednoduše řečeno – abychom měli k němu vztah v pravdě, když on sám pravdu zosobňuje a zaručuje. Ne abychom si mysleli o něm všechno možné.
Ovšem ta výzva sama je formulována tak, že předpokládá, že lidé nemají už v budoucnu Hospodina poznávat, ale že jej budou přímo znát. Budou o něm vědět to, co je pro jejich život důležité.
Jeremjáš sám jako historický prorok se nachází na samém počátku vývoje, z něhož vzešla kniha Jeremjáš. Mnohé v ní ale nepronesl sám, ale jeho pokračovatelé, jiní, bezejmenní proroci. Takže můžeme říci, že kniha vznikla pod božím vedením v průběhu dlouhého času. Sama je dokumentem božího zjevení v dějinách Izraele.
A do těchto dějin spadají i citovaná slova. Pocházejí zhruba řečeno z doby, kdy se babylonský exil chýlil ke svému konci. Byl to čas, kdy Izraelci nově přehodnocovali minulost a očekávali nadějné věci příští. Po dějinách zmatků a selhání, které se navršily ve starém Izraeli – přišel příslib nové smlouvy. Jaká ta smlouva měla být? Mojžíšův zákon měl nově zaznít. Tak, aby zavládlo obecné odpuštění a boží lid vykročil do dalších časů nanovo.
Další dějiny přinesly další dramata – ale také přišly dvě velmi důležité události: Židé rozvinuli studium Tóry, učenost, která byla zároveň velmi praktická, určená pro běžný život. A mezitím přišel na svět Kristus Pán a kolem něho se začalo shromažďovat duchovní společenství. Dvě nové smlouvy – a nový počátek dějin. To jsou ty momenty, v nichž se Bůh přiblížil lidem v dosud nevídané podobě.
Pro obojí platí příslib: „Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra“ – Písmo nyní totiž nestudovali jen kněží a učenci. Víra dostala širší a hlubší formu – ve srovnání se vztahem poučujících a poučovaných. Vždyť také na samém počátku dějin křesťanství se nachází společenství lásky, prodchnuté božím duchem. Lidé se k Bohu skutečně přiblížili. Nebo lépe řečeno – Bůh si k sobě přiblížil lidi. A tak apoštol Pavel napsal Galatským: „Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: byli jste od Boha poznáni (Galatským 4; 9).
Jenže pozdější vývoj lidského rodu, vývoj dějin křesťanství, je poněkud složitější. Vztah mezi lidmi a Bohem se stal sice větší blízkostí – ale lidé se tomuto vztahu zas a znovu odcizovali. A také onen vztah poučujících a poučovaných hrál v dějinách křesťanství znovu velkou úlohu. Alespoň že se díky tomu rozvíjelo studium a učenost. Od středověku na univerzitách. Ale jako by budování společenství bylo něčím, co jsme schopni realizovat jen nedostatečně. To spíše se rozvíjely hierarchické struktury a mocnáři začali zasahovat do věcí víry mnohem víc, než bylo zdrávo. Počínaje císařem Konstantinem. I když zároveň skončilo pronásledování křesťanů v římské říši.
Slova z knihy Jeremjáš tedy zazněla uprostřed dějin, které stále ne, a ne skončit nějakým jasným řešením. Nepřinesly definitivní vyřešení rozporů lidského světa. A tak zas a znovu dostává smysl ona výzva k poznání Boha – a současně k uvědomění jeho blízkosti. Jak si to vyložit?
Nečiním si nárok tuto otázku dokonale zodpovědět. Je však třeba si ji znovu klást, znovu se k ní vracet. Povzbuzuje k tomu i první významný západokřesťanský učenec Augustin. Ten po řadě svých osobních zmatků došel k závěru, že to hlavní, oč mu jde, je poznat Boha a poznat svou duši. Vždyť také v duši sídlí lidská mysl – a tu je k poznání Boha na lidské straně hlavně zapotřebí.
Ovšem moderní doba přinesla poznání zaměřené na přírodu a techniku, a takové poznání se praktikuje jinými způsoby. Do té doby se mělo zato, že poznání Boha přírody lze praktikovat vedle sebe. A také se od moderní doby začalo mnoho lidí domnívat, že ani žádnou duši nemají. Mikroskopem ji nevyzkoumáme, takže jako by slovo duše ani nemělo smysl.
Jen stručně jsme se ohlédli do dějin, abychom se soustředili na to, jak otázka poznání Hospodina musí dnes znít jinak. Ne že by přestala znít. Ale jak vůbec Hospodina poznávat? Copak je Bůh nějaká neznámá přírodnina nebo krajina? Víra se nedá jednoduše srovnávat s přírodní vědou. Na poznání Hospodina se musí jinak.
A to hned pečlivějším studiem bible. Proto si také můžeme říci, že hebrejský výraz „poznat“ neznamená jen práci intelektu. Spíše se jím míní vytvoření, navázání velmi blízkého vztahu. Vztahu nejen jako spojnice mezi bodem A a bodem B, ale jako dění, které má tah. Bůh nás přitahuje k sobě, přitahuje nás svou láskou – abychom se plavili v jejím proudu. A tak se vztah děje, je to dění. Soudě podle 1. epištoly Janovy je toto dění děním lásky. Láska a poznání v jednom: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi. Proto jsme světu cizí, že nepoznal Boha.“ (1. list Janův 3; 1)
Samozřejmě na rozum bychom neměli poté zapomínat. Vždyť i nyní o tom všem uvažujeme tou myslí, jakou každý máme. Stejně jako staří Izraelité. Proto také se naše mysl může a má se ptát, jak k Bohu vztahovat. Důležité je, aby se to dělo. Abychom sami vstupovali do dění mezi Bohem a námi. Ale tak, aby se to dělo ve vzájemnosti. Nakonec je to mysl sama, kdo si může uvědomit své směřování, své cíle, svou hodnotu, ale také své meze. To třeba ruka nedovede. A taky si může lidská mysl uvědomit, že Bůh není žádnými mezemi ohraničován. Nekonečný Bůh se vztahuje ke konečnému člověku.
Záleží na vzájemném vztahu. Vzájemnost je krásné téma samo o sobě. Jen jsou různé nesnáze. Křesťanská dogmatika svádí totiž k tomu, abychom o Bohu uvažovali jen jako o tématu. Jako o předmětu zájmu. O něčem, čím se máme zabývat. Jako bychom si postavili na stolní desku předmět a zírali na něj. Pochopitelně za takových okolností poznání Boha tuhne. Mělo by nám na vztahu k Bohu záležet – a právě to není otázka dogmatická, ale spíš otázka poznání a otázka praktická. Proto je zapotřebí věnovat se tomu, co se děje mezi Bohem a člověkem, jak je tomu se vzájemností vztahu, a prožívat tento vztah, i to, jak na něm záleží.
To platí zásadně. Nejprve totiž Bůh stvořil člověka, aby jej člověk oslavoval. To znamená, aby se z jeho přítomnosti radoval. Tím vznikla vzájemnost. Ale lidský rozum má své meze, a proto se potřebuje také ptát. Může a má být otevřený pro to, co zatím neví. A vůbec hledat Boha. Vztah k němu může být iniciativní i z lidské strany. Vzájemnost se takto může i rozvíjet.
Jak se ale do toho přímo pustit? S touto otázkou jsme u další nesnáze. O Pánu Bohu se toho mnoho dočteme v bibli – to je jednoduchá rada. I když dá pořádnou práci se tím zabývat. Ale pokud se chceme přímo na Boha zaměřit, dostaneme se do nesnází, protože se Bůh vymyká všem lidským představám a vší lidské představivosti. O tom se ví už od starověku, takže si stačí nashromáždit charakteristiky, které odedávna vystihují to, jak je Bůh vlastně nevystižitelný:
- není složený z částí, takže ho nemůžeme rozebírat na kousky,
- je nesmíšený, není směsicí prvků,
- je nedělitelný,
- je nehmotný,
- je neviditelný,
- je neměnný, neproměnný,
- je nepomíjející,
- je nestvořený,
- nic nepotřebuje,
- je zcela nezávislý,
- nemá žádnou podobu,
- není s ničím rovnatelný,
- nikomu nenáleží,
- není podroben času,
- není prostorový,
- je nevyslovitelný,
- je nevyjádřitelný,
- je neznámý,
- je nemyslitelný,
- je nepředstavitelný,
- je nepochopitelný.
Tento výčet charakteristik může v člověku vzbudit pocit, jako by byl zahnán do kouta. Není ale možné se s vyjmenovanými charakteristikami vyrovnávat chytráckými kličkami. Nicméně i lidská mysl potřebuje, aby byla povzbuzena k respektu před boží nezměrností a nekonečností. Jak ale vůbec poznávat nepochopitelného Boha? Jak Boha vůbec poznávat, když přímo o něm nelze říci nic určitého? Anebo jak v něm hledat určitý cíl svého života?
Vezměme si, že zmiňované charakteristiky říkají, že Bůh není takový jako něco ve světě. Neříkají, jaký je, ale v jakém smyslu je nepředstavitelný, zcela jiný než svět. Jenže právě takový je zároveň přítomný a blízký. Není závislý na tom, co si kdo o něm myslí, není závislý na podmínkách, které mu někdo nachystá. Když o něm mluvíme, tak vlastně dosti nepřímo. A když třeba řekneme, že je „milostivý“, je to také řečeno dosti nepřímo. Mnohokrát vzkazují proroci lidem od Hospodina: „Poznáte, že já jsem Hospodin“. Tím se myslí – poznáte a uznáte boží laskavou autoritu.
Nicméně také můžeme uvážit, že Bůh stvořil člověka jako bytost poznávající. A také k lidskému poznání obecně zavdal podnět už tím, že vymyslel svět, v němž je možné něco poznávat. Tak vymyslel největší vynález na světě. Svět jako největší vynález na světě. Svět, v němž můžeme rozpoznávat stopy božího rozumu. A proto také se odedávna říká, že Boha poznáváme podle jeho díla. Bůh není ani prostě nad světem, ani se nerozplývá ve světě, ale je ve světě přítomen. Přítomen ne jako nějaká věc. Ale jako by svět objímal. A přitom zevnitř, ne pouze z nějakého nadsvětna.
Kromě toho dal světu svého Syna – zosobnění přítomnosti a blízkosti. Skrze něho Boha poznáváme. A protože ho dal ze své lásky, je o to víc zřejmé, PROČ má na vztahu k Bohu záležet. Jde o to naprosto žít z boží lásky. Proto také evangelista Jan zachytil tato slova: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17; 3). Poznání Krista znamená najít podíl na jeho životě, a tedy poznat a uznat jediného pravého Boha, a tak také v tomto časném životě najít věčný život.
Co všechno souhrnně odvodit z dosavadní úvahy: představme si svůj život prostě jako neustálý rozhovor mezi člověkem a Bohem. To je základní představa. Poznání Boha nespočívá v získávání poznatků, ale ve vstoupení do vzájemnosti a v zaměření mysli, které vede k užitku. (K tomuto užitku patří zmíněné odpuštění – k čemu by nám bylo, kdybychom ho nepoznali?)
A protože jsou za námi Vánoce, můžeme si z nich vzít připomínku, že v duši křesťanské se rodí Kristus. Ne že se jen kdysi dávno narodil. Ale jeho živá přítomnost se pro nás odvíjí v naší duši. Záleží pak na nás, jak si to uvědomíme. Dále ve svém lidském údělu křesťan získává účast na jeho krvi a těle. Celý život nového Adama, od narození po vzkříšení, se vtiskává do křesťanské duše. S tím pak můžeme pozorovat svět – a vděčně přijímat, co v něm od Pána Boha dostáváme, a také si všímat bolestí, jichž je svět plný. A proto se máme modlitbou podílet na boží pomoci, která lidskému světu dovoluje, aby nezahynul na svou zlobu. Modlitba je pro nás vrcholným momentem našeho rozhovoru s Bohem, který nás do tohoto rozhovoru vtáhl. Taková je struktura poznání Boha jako Boha nám blízkého.
Amen.
Jiří Hoblík