Kázání
Matouš 5, 13–16
(13) Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.
(14) Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře.
(15) A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.
(16) Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.
Milé sestry, milí bratři,
já, tatínku, já vás mám ráda jako sůl. Kdo by neznal slavný výrok princezny Marušky z pohádky Sůl nad zlato. V Ježíšově době tato pohádka ještě známá nebyla, ale k Ježíšovu slovu má blíž, než by se zdálo. Připomeňme si, jak rozhovor krále a jeho dcery pokračoval dál. Král je rozčarován a žádá vysvětlení toho skandálního příměru. Princezna Maruška odpovídá: Ano, sůl. Protože sůl je zapotřebí. Pak se ale král už neudrží a vybouchne: Protože soli je všude habaděj. Protože soli má každý dost. Tak. Tím chceš říct, že mě máš už dost?
Tento rozhovor nám trochu pomůže v objasnění toho, co chtěl Ježíš říci. Především: sůl je zapotřebí. To nikdo nemůže zpochybnit. Sůl má hned několik úžasných vlastností. A pro vykladače se staly podnětem k hlubokomyslným úvahám o tom, čím máme jako křesťané být.
Tak například sůl konzervuje, což v době, kdy nebyla dostupná chladicí a mrazicí zařízení, mělo skutečně hodnotu zlata. Z toho prý plyne, že také my máme být strážci tradičních hodnot a chránit tak společnost před rozkladem a hnilobou, držet pevné zásady a pravidla ve zmatené době, zmítané různými krátkodechými módami a trendy. Na tom možná zrnko pravdy je, ale Ježíš nic takového nezmiňuje.
Speciální druhy soli se používají dodnes jako hnojivo. To je docela hezká myšlenka, že křesťan má být pro zemi požehnáním, podporovat růst toho dobrého a životodárného v tomto světě. Ale Ježíšovo bližší vysvětlení chybí. Sůl také bývala součástí náboženských obětí a stvrzovala dokonce smlouvu mezi Hospodinem a jeho lidem. Máme snad být takovým živoucím znamením a připomínkou, že Bůh je Pánem světa? To jistě ano, ale opět – Ježíš o takovém úkolu nic neříká.
I když ve všech těchto přirovnáních poněkud tápeme, jedno je jisté: jsme zapotřebí. Sůl je každodenní nezbytností, dokonce je někdy nad zlato. To zní nečekaně, když si uvědomíme, v jaké situaci Ježíš svůj výrok pronáší. Mluví k církvi, která se právě rodí, vlastně se ještě ani nemůže pořádně nazývat církví, protože je jen hloučkem několika učedníků, co se právě rozhodli jít za Ježíšem. Už nyní je jim ale přisouzeno důstojné postavení.
Když k tomu připojíme i to následující, co Ježíš říká, totiž že jsme světlem světa, možná se nám z toho zatočí hlava. Slunce a oheň ve všech kulturách patřily do oblasti božské a podle bible je světlem světa především Hospodin sám. Ježíšovi učedníci tedy mají nést do světa něco podstatného, přímo životně důležitého.
Tato potřebnost je ale v rozporu s tím, jak učedníky vnímalo jejich okolí – a jak také možná oni vnímali sami sebe. Sotva si mohli připadat důležití. Ostatní je pokládali spíš za pomatence chudé duchem nebo rovnou nebezpečné živly, které vede člověk vydávající se za mesiáše. Navíc se stýkají s lidmi na okraji společnosti a berou je mezi sebe. Nebude to dlouho trvat a začnou být pronásledováni, nebo dokonce zabíjeni.
My jsme na tom v něčem podobně. Pronásledování nám nehrozí, ale také občas propadáme malomyslnosti a dojmu, že jsme moc malí a nedůležití, náš hlas není slyšet a o zásadních věcech stejně rozhodují velcí hráči. Ano, malí možná jsme, ale soli také není zapotřebí velké množství, aby dochutila pokrm. Podstatné je, abychom vytrvali a zůstali tím, čím jsme a v čem nás nikdo jiný nenahradí. Právě jako Kristova církev, třeba i malá a bezmocná, jsme zapotřebí.
Tím se dostáváme k jádru Ježíšova podobenství. Vlastně to zní dost nesmyslně. Jak může sůl najednou přestat solit? A proč by se rozsvícená lampa měla přiklopit vědrem, takže plamínek nebude vidět nebo rovnou zhasne? A přece se to může stát. Věc určená k nějakému účelu se najednou zblázní a přestane být tím, čím je. K čemu se potom hodí? I když byla kdysi vzácná, stane se přebytečným haraburdím zabírajícím místo v bytě.
Podléhá-li církev pocitu méněcennosti a zneuznání, může dospět k přesvědčení, že jí nezbývá nic jiného než tak trochu přestat být sama sebou. Aby si jí někdo všiml a bral vážně, musí se co nejvíc přizpůsobit světu. Nepotřebnou a k zahození je prý naopak tehdy, když lpí na svých tradicích a nedokáže udělat vstřícný krok k současnému člověku a jeho myšlení.
Heslem druhého vatikánského koncilu, který změnil tvář katolické církve, bylo aggiornamento, tedy „zdnešnění“. Budeme-li dostatečně dnešní, dokážeme opět oslovit své současníky, kteří se nám postupně ztrácejí v nedohlednu. Když se naopak světu nepřipodobníme, budeme jako krásná starožitná lampa, jejíhož světla si ale nikdo nevšimne, protože leží zastrčená někde v depozitáři.
Proti tomuto názoru se zákonitě zvedli ti, kdo naopak nechtěli nic měnit, vše by rádi nechali při starém, staré zpěvníky, agendy, harmonia, a s nimi i staré způsoby myšlení, které byly dobré pro naše prarodiče, tak proč by nemohly být dost dobré i pro nás. Církev se prý musí proti současnému světu důkladně opevnit, aby se jím náhodou nenakazila. Ostatně, co nás zajímá zkažený svět, ten ať se klidně zřítí do záhuby, hlavně my si musíme dávat pozor, aby nás do těch pekel taky nestáhl.
Asi všichni cítíme, že žádná jednoduchá řešení nám nepomohou. Ježíš říká: vy jste sůl země, světlo světa. Důležité je to spojení: nejen být solí, ale také prosolit zemi. Nejen být světlem, ale také svítit světu. To, čím jsme, čím žijeme, co vyznáváme – to vše tu není jen pro nás, ale také pro svět kolem.
Žádá se tedy po nás obojí: na jedné straně být odlišní, nesplývat, vědomě jít proti proudu. Neseme přece evangelium, a to nikdy nebude úplně pasovat do zvyklostí a hodnot našeho okolí. Naše sůl – či přesněji: Kristova sůl – bude občas štípat. Nemůžeme se lacině podbízet, ani zabalit sůl do vkusné krabičky, která každému hned padne do oka. Naším úkolem je občas provokovat, klást nepříjemné otázky, odhalovat nepohodlnou pravdu. Věrnost našemu Pánu nás od našich současníků může také odcizit.
Na druhé straně nemáme mezi církev a svět klást nepravé, zbytečné bariéry. A už vůbec ne se uzavírat do ghetta těch dokonalých. Evangelium má být srozumitelné a znít opravdu jako dobrá zpráva o Božím milosrdenství. To se ale nikdy nepovede, pokud nebudeme pečlivě naslouchat nejen bibli, ale také lidem kolem nás. Pak teprve dokážeme tlumočit evangelium jako odpověď na otázky, které si lidé skutečně kladou. Pak i naše bohoslužby budou zvát k oslavě Boha, a ne odrazovat archaičností.
Jinými slovy: Máme zůstat tím, čím jsme, a tuto svou zvláštnost ničím neoslabovat a nezakrývat. A právě jako takoví tu být pro druhé. A ti druzí třeba zjistí – jako nakonec ten král z pohádky –, že jsme pro ně ve své odlišnosti nepostradatelní – tak jako je sůl nezbytná pro dobrou chuť jídla, nebo rozsvícená lampa nezbytná k tomu, aby člověk doma potmě viděl. A nakonec možná dospějí až tak daleko, že sami budou chtít poznat ten zdroj světla, z něhož my žijeme.
Kristovo světlo nemá osvětlovat jen naše modlitebny, ale má svítit všem, kdo se topí v temnotách. Kristova sůl nemá být pietně uchovaná, ale má se rozdávat všude tam, kde se život stává ubíjejícím, plochým a bez chuti. Kristova obec stojící na hoře nemá být nedobytnou pevností, ale má své brány doširoka otevřít pro každého, kdo v ní bude hledat útočiště.
Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích, uzavírá Ježíš svou minisérii podobenství. Slyším v tom dvojí upozornění. To první: pod svícnem není největší tma. Ve světle evangelia, které neseme, se vyjeví také naše vlastní skutky. Pozor na to: když na nás nebude patrné, že Boží království skutečně bereme vážně, že je normou našeho života, i když za ní často zaostáváme, moc věrohodně působit nebudeme.
A to druhé: nezapomeňme, že cílem našeho solení a svícení není náš úspěch a sláva, ale sláva našeho nebeského Otce. Nám zůstává radost – třeba nad tím, že světlo posvítilo lidem, co už před sebou neviděli žádnou dobrou cestu, nebo že sůl vrátila někomu chuť žít.
Amen.
Ondřej Kolář