Kázání
Marek 4, 35–41
(35) Téhož dne večer jim řekl: „Přeplavme se na druhou stranu!“
(36) Opustili zástup a odvezli ho lodí, na které byl. A jiné lodi ho doprovázely.
(37) Tu se strhla velká bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná.
(38) On však na zádi lodi na podušce spal. Učedníci ho probudí a řeknou mu: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“
(39) Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni, utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho.
(40) Ježíš jim řekl: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“
(41) Zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“
Milé sestry, milí bratři,
biblický příběh nás přenáší na břeh Genezaretského moře. Davy, které Ježíš celý den učil, se pomalu rozcházejí. My sledujeme, jak učedníci nastupují na loď a chystají se cestovat na Ježíšův pokyn na druhou stranu moře. Jsou zvyklí, že se jejich Mistr vyzná, tak kdo by řešil teplotu, tlak a rosný bod.
Chodí s ním krajem a jsou svědky uzdravování, slyší, jak učí zástupy, znají i těžkosti, které jejich Mistr má, když se na něj tlačí ti, co chtějí pomoci s nějakým neduhem, nebo jen ho vidět zblízka, vždyť je tak trochu soudobá celebrita.
Stojí po jeho boku, ale pořád jako pozorovatelé. Zatím se nedostali do situace, kdy by byli sami v bezprostředním ohrožení. Jejich Mistr sice dopaluje místní náboženské autority, když stoluje s hříšníky a celníky, prošlo mu uzdravení chlapíka s ochrnutou rukou v sobotu a k tomu ještě v chrámu. Mistr je k učedníků shovívavý, nechce žádný přísný půst, nekárá je, ani když v sobotu vybírají zrníčka z klasů.
Svět je pro ně ve stínu jejich Mistra chlácholivě bezpečným místem. Dokonce ani když je vyzve, ať přeplují na druhou stranu Genezaretského moře, nijak neprotestují ani se nepodivují, jakkoli je v jejich době cesta lodí vždy spojena s rizikem ztroskotání a utonutí. A navíc cesta na druhý břeh nemá v jejich očích ani žádný konkrétní smysl.
Na loď nastupují právě v tomto rozpoložení. Mistr si potřebuje odpočinout, proto si zabírá místo na zádi na podušce. Tak se i my pohodlně usaďme a nechme se kolébat vlnkami, vždyť cestujeme s Mistrem. A co, můžeme si i chvilku zdřímnout.
Z klímání nás probudí stupňující se ruch na lodi a postupně začínáme vnímat spor mezi učedníky. První skupina nevěří, že se blíží bouře: „Nesmysl, kdyby se blížila bouře, určitě bychom to věděli, Mistr by nás varoval. A koukněte, spokojeně spí.“ Druhá skupina má své zkušenosti a těmi se ve sporu energicky zaštiťuje: „Víš, jak dlouho jsme se živili jako rybáři, ty chytráku. Známe moře jako své sandály, poznáme, že se blíží bouře“.
Situace kolem lodi se rychle mění, vlny se zvedají, vítr citelně zesiluje. Už je jasné, že pravdu mají ti, kdo před chvílí varovali před blížící se bouří. A co Mistr? Stále spokojeně spí.
Vlny se přelévají přes boky lodi, její vnitřek se čím dál tím víc plní vodou. Situace se stává vážnou. Kolikrát už učedníci slyšeli vyprávění o ztroskotání rybářských i obchodních lodí a vždy to bylo tak podobné, jen zázrakem se občas někomu podařilo přežít. To, co se ještě před pár minutami zdálo jako vzdálené a nepravděpodobné nebezpečí, se stává realitou. Svět se s učedníky pořádně houpe. Teď, poprvé od doby, kdy potkali svého Mistra, mají pocit, že jim jde „o kejhák“. Poprvé se skutečně bojí.
A Mistr stále spí. Teď by tak moc potřebovali, aby tu s nimi byl. Ani nevědí proč, možná jen potřebují pocit, že je s nimi, zrovna teď, když zcela ztratili kontrolu nad svými životy. Třeba by v téhle děsné situaci něco udělal, sami nevědí co, prostě „něco“. Jenže spí, zatímco moře a vichr hází neovladatelnou lodí, kolem jen hluk bouře a temnota.
Skoro se nechce věřit tomu, že by v téhle chvíli mohl někdo poklidně spát. Jenže přesně tak to je. Učedníci s Mistrem zkoušejí cloumat. Jejich naděje už se upírají jen k tomu, aby se už probudil. Voda jim sahá nad kotníky, mokré šaty studí a tíží zároveň, v krku je cítit každý úder srdce.
Začínají pociťovat hořkost, možná se i zlobit. Udělali to, co Mistr chtěl, a teď jsou v téhle situaci. Vzpomínají na Mistrův oblíbený citát z proroka Izajáše: „Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.“ Teď nezní tak dobře, jako s pevnou půdou pod nohama. Kde je světlo z podobenství o světle určeném na svícen? Spí a snad je i lhostejné k jejich osudu. Jejich „tady a teď“ je vzdálené světlu a snad i Boží přítomnosti. Všude kolem je jen bezútěšná temnota a řev bouře.
Ještěže si nás zrovna teď na lodi nikdo nevšímá a neptá se nás, co na to říkáme. Bylo by těžké odpovědět. Možná by mnozí z nás měli pro hořkost učedníků pochopení. Často je naše „tady a teď“ na hony vzdálené příslibu „Půjdeš-li přes vody, budu s Tebou“. Často se s námi svět houpá skoro jako ta loď s učedníky a my sami se i můžeme trochu zlobit, že právě „tady a teď“ necítíme nic, co by připomínalo Boží účast v naší svízelné situaci. Jen pocit tepu v krku a na spáncích a hrozící temnota zdánlivě plná protibožských sil.
Jiní z nás by možná světaznale poznamenali, že přece to, že jdeme nebo se snažíme jít Boží cestou, ještě neznamená, že nás nemůže ofouknout. Ti vzdělanější by možná citovali pasáž z Bonhoefferovy písně Moc předivná nebo přihodili příběh nějaké historické osobnosti, ti extra hrdí na historii ČCE třeba příklad političky Milady Horákové. Nemusí v tom být rozpor. Jde jen o to, z jaké perspektivy se na to díváme.
Konečně se podařilo Mistra probudit. V Markově evangeliu se učedníci ani moc nesnaží skrýt své rozpoložení, rovnou na Mistra vyrukují s výčitkou: „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ Jen co otevře oči, hned ho obviňují z lhostejnosti k jejich osudu.
Probuzený Mistr se v první řadě obrací k rozbouřeným živlům. “Zmlkni, utiš se!” Najednou je skoro ticho, vítr zcela umlkl, jen vlny ještě ze setrvačnosti občas plesknou o loď. „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ Mistr konečně promlouvá k nechápavě zírajícím přítomným. Neztichlo jen moře, ztichly i lidské hlasy. Všichni si nejdřív v duchu pro sebe a pak ve skupinkách přemílají, co se právě stalo. Přece tak moc chtěli, aby něco udělal, něco…cokoli, vždyť proto se ho pokoušeli probudit. Nečekali ale, že jejich Mistrovi bude stačit slovo, aby zklidnil rozbouřené moře.
Až teď, po zážitku, kdy měli dojem, že si sáhli na dno, jim to naplno dochází… Jejich Mistr není obyčejný prorok nebo exorcista, musí být mnohem víc, když ho poslouchá moře a vítr. I jejich dnešní zážitek se najednou jeví jinak. Skoro se začínají stydět za to, jak ve své ustrašenosti cloumali se spícím Mistrem. Ten lidský strach o vlastní život, kterým se nechali strhnout, se jim teď zdá nepatřičný. Jenže to tak vidí až teď, když jim konečně dochází, že jsou součástí příběhu, který dalece přesahuje jejich lidské chápání a zkušenost.
Chtěli by vzít zpátky to nařčení Mistra ze lhostejnosti. Jeho pokojný spánek, který je předtím vytočil, najednou dává smysl. Chápou, kam Mistr míří svým šťouchnutím: „Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru?“ Nebýt ustrašení znamená také nebát se spolehnout na Boha, i když se mokří drží lavic lodě a kolem zuří bouře a temnota. Protože ačkoli se chvíli zdálo, že mají navrch, ve skutečnosti to temnota a bouře měly od začátku prohrané. Stejně tak i v našem světě se někdy může – na krátké „tady a teď“ – zdát, že temnota a bouře mají navrch. Ale nebuďme ustrašení, spolehněme se na Boha, máme jeho příslib, že bude s námi. A tak to mají temnota a bouře už teď prohrané.
Amen.
Pavla Zetková