Kázání
Matouš 23, 34–39
(34) Hle, proto vám posílám proroky a učitele moudrosti i zákoníky; a vy je budete zabíjet a křižovat, budete je bičovat ve svých synagógách a pronásledovat z místa na místo,
(35) aby na vás padla všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Barachiášova, kterého jste zabili mezi chrámem a oltářem.
(36) Amen, pravím vám, to vše padne na toto pokolení.
(37) Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!
(38) Hle, váš dům se vám ponechává pustý.
(39) Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.‘
Milé sestry, milí bratři, přátelé,
scházíme se v čase vánočním a možná v nás ještě doznívají kultovní filmové klasiky Vánoc, mezi které se obstojně řadí také film Pelíšky zasazený do doby minulého režimu. Scéna, ve které se otec fanatický komunista tetelí nad výdobytkem plastových sklenek a posléze dává možnost vyzkoušet jejich bytelnost svým dětem, by s trochou fantazie mohla připodobňovat výjev farizejů, zákoníků a veleknězů s Ježíšem. Ježíš přichází bořit jejich mylné a zarputilé představy, tak jako syn soudruha boří ty otcovy. Postava dospívajícího syna Michala se chopí sklenice a mrští jí vší silou na zem, až se rozletí na kusy. Nezpochybnitelně tím nalomí ustálenou a vykonstruovanou ideu, na níž se urputně ulpívá. Soudruh otec se zabarví do ruda a vzteky křičí: „A komu tím prospějete?“
Nakonec i zákoníci a velekněží z pozice moci křičeli a vzteky málem praskli. Tentokrát Ježíš upozorňuje na to, že přijde ještě mnoho proroků a duchovních, kteří budou posláni na smrt. V překladu bible Kralické čteme dokonce o mordování. V Ježíšově dobovém kontextu jde o prolití krve. Ostatně nejen v době biblické, ale i z naší historie víme, kolik postav reformátorů a reformátorek muselo zaplatit svým životem.
Jak si ale příběh kamenování a bičování vztáhnout do naší současnosti? Cožpak v naší současnosti nějací a nějaké duchovní prožívají mordování a bičování? Jsme snad i my tím Jeruzalémem, těmi Izraelity? Podílíme se i my na kamenování? Chybí nám snad duchovní zrak, kterým bychom dokázali pohlédnout do hlubin srdce? Anebo je nám nepohodlné, co poslaní proroci, prorokyně a duchovní praví? Je to nepohodlné kvůli jinému pohledu, novým směrem, důrazným apelem nebo třeba jen formou?
Ale cožpak máme v ruce karabáč? Cožpak lovíme z kapsy kámen, kterým bychom chtěli hodit?
Možná jsme nezašli tak daleko, možná je naše bičování sofistikovanější, ale je otázkou, zdali je o to méně bolestné. Možná naše slova zavalující všetečné a soudící kritiky mohou utvářet nehostinné prostředí, ze kterého učitelé, proroci a prorokyně – duchovní se sklopenou hlavou odchází. Dle statistik nejčastější doba opuštění farářské profese se odehrává v prvních třech letech. Střet duchovních s realitou církve, která nemusí být vždy jen povznášející a zalitá radostnými úsměvy, může vést k opatrnému úprku. Možná se nezdá, že by jedna drobná výtka měla zapříčiňovat atmosféru volající k útěku. To až součet jedné výtky ke druhé a druhé ke třetí – z podstaty neduchovní roviny – vytváří rány dopadajícího biče. Prorok, prorokyně, duchovní klesá v kolenou pod tíhou valícího se šedého mraku.
Jak příznačné je narážení na představy, konvence a zažité pořádky. Jako by zažité pořádky měly určovat míru duchovního spojení a ryzost srdce. Ježíš kritizuje, že ze společných východisek vychází praxe, která se míjí podstatným a upíná na méně podstatné, vyčítá zbožnost, která je zahleděná spíše do sebe a do vlastní spravedlnosti než na bližního. Nakonec kritizuje úctu k prorokům a mučedníkům dávným, která nedokáže přijmout proroky a Boží posly současné. Mluví-li o krvi mučedníků, nejsou farizeové v roli těch, kdo by ji aktivně prolévali, nýbrž těch, kdo svou nerozhodností nezabránili nejhoršímu – a to bude nakonec i případ Ježíšovy smrti.
Ostatně právě i jáhen a kazatel Štěpán musel trpět právě pro jeho odvážné promlouvání v Duchu svatém. Citací ze Starého zákonu se mu nepodařilo odpůrce přesvědčit, nýbrž podráždit. Byla to poslední kapka. Štěpán, Jan Hus, Milada Horáková, Dietrich Bonhoeffer, Františka Plamínková a řada dalších, byli příliš progresivní, odvážní a ve slovech neústupně pravdiví – jejich víra byla pevná a hodnoty, za které bojovali a zaplatili vlastními životy – byly esenciální.
Z předposledního dopisu Milady Horákové: „Vy víte, že tuto přetěžkou chvíli svého života překonávám, jak jen nejpevněji mohu, toliko s pomocí Boží. Když jsem se vrátila v roce 1945 z kriminálů a měla jsem rozhovor v evangelickém bratrském sboru, řekla jsem tam mezi jiným: ‚V těch nejtěžších chvílích, v terezínských kasematech, v Principově cele č. 8, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.‘ Nyní to vím určitě. A proto i Vy se opřete o víru v Něj.“ Hrdinové víry jsou silnou inspirací pro nás v našich životních bojích, které se mohou jevit mnohem menší a nepatrnější, a přesto pro nás mají velký význam.
Při zamýšlení nad kamenovanými a hnanými duchovními od města k městu v tomto věku, rozvzpomněla jsem se na výzkumný rozhovor s farářem jiné citové orientace. Jednalo se o muže, který celým srdcem věřil a svou jinou citovou orientaci dlouho nechtěl přijmout, snažil se ji v sobě potlačovat a hasit, tak moc, až se dostal do svízelných úzkostných zápasů. Nepřijetí jeho citové orientace mu tížilo nitro tak moc, až se ta tíha propisovala do celého jeho života. Jednalo se o faráře, který sloužil na Slovensku. Na Slovensku by tento muž nemohl v pravdě žít s mužem, a tak stál před rozhodnutím ze služby odejít, když si po letech boje nalil čistého vína a připustil si svou identitu. Musel ještě projít tamním církevním soudem a zodpovídat intimní osobní otázky.
Na příběhu tohoto faráře je pozitivní jeho závěr, tento muž našel útočiště v naší Českobratrské církvi evangelické. Během výzkumného rozhovoru tekly slzy výzkumnici i tomuto muži, když vyprávěl, jak mu telefonát změnil život, když slyšel z úst synodního seniora naší církve: „Hugo, my o vás stojíme.“ Byl to farář, který byl nelítostně a neurvale vyhnán bičováním církevního soudu z církve, ve které sloužil, ale nalezl útočiště – nový domov. Je to člověk s nekonečným soucitem a pochopením k lidem, a tak naše církev získala báječnou duchovní posilu tím, že se nenechala zviklat lynčováním, které jinde probíhalo.
Jak se praví v 19. žalmu jsme voláni k tomu otevírat naše srdce. Vytvářet otevřené, bezpečné prostředí – prostředí zalité laskavostí a pokojem – vzájemnou podporou a oceňováním. Takové prostředí, ze kterého Duchem svatým povolaní proroci, prorokyně a duchovní nebudou chtít prchat pryč, kde se nebudou cítit lynčováni. Bez ohledu na to, jaké jsou barvy pleti, vzezření, pohlaví, sexuální orientace nebo věku.
Postavím nárok ještě o stupeň či dva stupně výše – vytvářejme společně prostředí, ve kterém bude pokojně, bezpečně a radostně s naprostou samozřejmostí nejen povolaným duchovním, ale všem lidem, kteří přijdou, pakliže se odváží přijít mezi nás lidé, kteří jsou z ulice – kteří žijí s tělesným nebo duševním onemocněním, lidé, kteří jsou queer – tedy jiné citové orientace, lidé, kteří mají zkušenost s vězením nebo s prostitucí – ať se cítí vítáni mezi námi. Ať jsou to lidé poslouchající metal nebo k-pop, lidi výstřední či nenápadní, lidé chudí či movití – ať se cítí přijatí! A nejen tak přijatí, že je nevyženeme s holí v ruce, nezbičujeme a neukřižujeme – ale natolik vítáni, že se nebudou cítit odsouzeni a hodnoceni. Soudy nechte Pánu – cožpak není tolik způsobů, jak projevovat lásku a zájem?
Vzácné přísloví – mlčeti zlato… – a tak šiřme kolem sebe lásku a přijetí, a když nenacházíme slov, která by potěšila a povzbudila – máme možnost v tichu meditativně kontemplovat nad tím, co pěkného na druhém a jeho dílu či službě můžeme spatřovat. Možná po delším zamyšlením zjistíme, že tříska v oku, kterou jsme u druhého spatřili – ať je duchovní či třeba kdokoliv jiný či jiná – nemění nic nad naším trámem, na tom, že jsme na společné lodi před Kristem – všichni jsme zhřešili, všichni – nikdo z nás neskví se dokonalostí. Dokonalostí, která není dosažitelná už z té podstaty, že každý by na ni pohlížel ze své vlastní perspektivy, která by často mohla kolidovat se sousedem či sousedkou. V Ježíši Kristu nacházíme všichni společné přijetí, milost a spojení lásky, radosti a pokoje.
Milostivý Bože, skláníme se před Tebou a prosíme Tě, dávej nám moudrost, lásku a soucit, dej, ať se v našich chrámech mohou cítit vítáni všichni duchovní, které nám posíláš, dej Pane, ať je nevypuzujeme, ať je dokážeme přijímat s láskou a dokážeme odkládat vlastní soudy a hodnocení jako nadbytečné břímě. Zbavuj nás potřeby druhé hodnotit, probouzej nás ke společnému dialogu a hledání styčných bodů, které nás spojují a nikoliv rozdělují. Díky Ti, Pane, za příběh queer faráře, který nalezl útočiště v naší církvi, dej, ať každý další dokáže nalézt místo v Tvé církvi a nemusí prchat.
Amen.
Johana Miriam Vorlová