Kázání
Matouš 2, 13–21
(13) Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.“
(14) On tedy vstal, vzal v noci dítě i jeho matku, odešel do Egypta
(15) a byl tam až do smrti Herodovy. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘
(16) Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všecky chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let, podle času, který vyzvěděl od mudrců.
(17) Tehdy se splnilo, co je řečeno ústy proroka Jeremiáše:
(18) ‚Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek; Ráchel oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.‘
(19) Ale když Herodes umřel, hle, anděl Hospodinův se ukázal ve snu Josefovi v Egyptě
(20) a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do země izraelské; neboť již zemřeli ti, kteří ukládali dítěti o život.“
(21) On tedy vstal, vzal dítě i jeho matku a vrátil se do izraelské země.
Milé sestry, milí bratři,
ten příběh se na vánoční scéně vyjímá jako temná skvrna. Jako by odkazoval až k samotnému závěru Ježíšovy cesty, k jeho smrti na kříži. Takový most mezi začátkem a koncem. Pro tentokrát Ježíš zatím z rukou svých nepřátel vyvázl, těsně uniknul hněvu šíleného krále Heroda. Ale jednou ke střetu židovského krále s vládnoucí mocí dojít musí a pro Ježíše to nedopadne dobře.
Příběhů o zázračné záchraně nově narozených dětí, které se později v dospělosti stanou významnými postavami, najdeme v dějinách více, a dokonce s obdobnými rysy. Například zakladatelé města Řím, dvojčata Romulus a Remus, byla prý po svém narození hozena do řeky Tibery, odkud je před smrtí zachránila vlčice. Tyto příběhy o dětství velkých osobností měly za cíl ukázat, že byly již od samotného narození předurčeny k velkým úkolům, a proto byly pod zvláštní ochranou bohů.
Překvapivé podobný je i příběh o Mojžíšově narození, který jsme dnes slyšeli v prvním čtení. Dokonce se někdy o něm mluví jako o starozákonních Vánocích. Protihráčem právě narozeného Mojžíše je sám egyptský vládce, který je poněkud neklidný z toho, že izraelský národ se nekontrolovatelně množí a jednou by mohl být pro Egypt nebezpečím. Proto rozhodne, aby byl každý izraelský mužský potomek hned po narození zavražděn. Ironické je, že nástrojem Mojžíšovy záchrany se nakonec stala faraonova dcera, když se nad dítětem plovoucím v košíku slitovala a jednala proti příkazu svého otce.
Už v tomto vyprávění můžeme vidět, že jeho pointou není pouze zázračné vysvobození budoucího izraelského vůdce. Jde o střet dvou bohů – toho falešného, totiž faraona, a toho skutečného, totiž Hospodina. Faraon dokáže svou moc demonstrovat pouze násilím – plošným vyvražďováním dětí. Tváří se jako všemohoucí král, ale ve skutečnosti je to zbabělec, který si vybíjí svou zlost na bezmocných. Jako když dnes jiní vládcové bombardují nemocnice.
Proti faraonovi stojí Hospodin, pravý Bůh. On nepotřebuje svou moc projevovat hrubou silou a usmrcováním svých protivníků. Bůh Izraele vstupuje nenásilně do srdcí lidí a proměňuje je. Jedná tak, že v lidech posiluje soucit, solidaritu a odvahu, a tím je uschopňuje k tomu, aby se stali jeho služebníky – i kdyby se jím měla stát pohanská, a navíc egyptská princezna. Tento Bůh má nakonec poslední slovo nejen ve sporu s faraonem, ale i s jinými bohorovnými králi.
Podobný střet pozorujeme také v dnešním vánočním vyprávění. Král Herodes se s překvapením dovídá od poutníků z východu, že se prý v Judsku právě narodil nový židovský král. Je znepokojen a tuší nebezpečí. Proto se rozhodne svého konkurenta raději co nejdříve zlikvidovat. Nemůže přece ve své zemi trpět někoho, kdo ho dříve či později zbaví trůnu. Ježíš, bezmocně ležící v jeslích, je politickým nepřítelem číslo jedna. Musí být zavčas odstraněn, aby jednou nemohl vstoupit do cesty mocnému vladaři.
Bezprostředně po svém narození se tak Ježíš ocitá v ohrožení života. Vždyť o jeho smrt neusiluje nikdo menší než mocnář, o němž je dobře známo, že se ve své krutosti a bezohlednosti nezastaví před ničím. Před ním by se Ježíš nemohl ukrýt ani v té nejzapadlejší části Judska, a proto musí svatá rodina uprchnout pryč ze země.
Mezitím Herodes, neblaze proslulý krvavými metodami své vlády, volí ve snaze uhájit své postavení tu nejkrvavější – dává vyvraždit všechny chlapce v Betlémě a celém okolí do dvou let. Je jisté, že mezi nevinně zabitými by našel smrt i Ježíš. Ten už je ale nyní mimo nebezpečí. Herodův krok tak nakonec byl jen zoufalým pokusem postavit se proti Bohu a jeho záměrům. Navenek dal zpupně najevo svou neomezenou moc, ale jen proto, aby skryl svou skutečnou bezmocnost vůči pravému králi Ježíši.
Jak odlišně naproti tomu jedná Bůh. Bylo by možné se Heroda jednoduše zabavit, třeba by ho mohl zavraždit někdo z jeho politických soupeřů, kterých nebylo málo. Ale Bůh nenastrojí krutovládci smrt ani ho jinak nezneškodní, a tak svého Syna nechává projít skutečným nebezpečím. Ježíš už od samotného počátku bere na sebe cele osud nás lidí, vstupuje na cestu, kterou jdeme i my. Náš život – v ohroženích, zkouškách, ve všem možném utrpení – je také jeho životem. Nezůstal ušetřen ničeho.
Právě v tom slyšíme poselství příběhu Ježíšova dětství. Není to dobrodružný román, ale evangelium – dobrá zpráva o tom, že Bůh sám je přítomen mezi bezmocnými, protože se stal jedním z nich.
Zachráněný zachránce. Tento motiv spojuje Ježíšovo a Mojžíšovo dětství. Ale vánoční příběh ukazuje ještě mnohem dál. Bůh vstupuje do tohoto světa nikoli jako suverénní vládce světa, ale jako bezbranné dítě. Vlastně tu ani nevystupuje jako hlavní hrdina; hlavními postavami jsou spíše jeho rodiče. A jako pokorný služebník bude jednat také později, až bude dospělý.
To není jen dobrá zpráva, to je zároveň pro mnohé pohoršující. Přiznejme si, že i my bychom si představovali krále světa jinak. Aby se víc podobal těm světským králům, třeba právě Herodovi – jen bez těch jeho nespravedlností a krutostí. Nicméně měl by mít tento svět pevně ve svých rukou. Měl by trestat všechny hříšníky a odměňovat slušné lidi. Neměl by dopustit, aby se vlády ujímali různí Herodové. Měl by zastavit nesmyslné zabíjení a utrpení nevinných. Je toho hodně, co bychom Bohu rádi předložili v pomyslném seznamu úkolů.
Boží vláda nad naším světem je ale jiná. Boží dítě, místo aby vyrůstalo v purpuru v královském paláci, s největším možným zajištěním a péčí, prchá v náručí svých prostých rodičů kamsi do neznámé země. Král Židů, místo aby se ujal vlády a nastolil konečně spravedlnost a pokoj, umírá potupně jako zločinec na kříži. To jsou dva zrcadlové obrazy. Oba dost znepokojující.
Anebo i v této Ježíšově bezmoci, v této Boží zranitelnosti, smíme spatřit naději? Není náhoda, že se příběh o Ježíšově narození děsivě propojuje se zvůlí šíleného vladaře. Ukazuje se nám dobře, kam vede touha po moci, po sebepotvrzení na úkor druhých. Král Herodes jí propadá natolik, že zabije každého, kdo se mu odváží vstoupit do cesty, i kdyby to mělo být jen nějaké dítě.
Vedle toho je tu ale jiná cesta. Cesta sebeodevzdání. Cesta lásky bez nároku na protislužbu. Cesta člověka, který si nepotřebuje nic dokazovat a ospravedlňovat svou existenci, protože dobře ví, že je Božím milovaným dítětem. Po této cestě jde Ježíš a po ní máme jít také my.
Ježíš jde na té cestě tak daleko, že se přímo odevzdává do našich rukou. Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, vyznáváme. Bůh nám dal to nejcennější, svého Syna. Dal ho, tedy zároveň vydal ho. Vydal ho nám všanc. Vydal ho všemu lidskému.
Bůh se nám sám dal jako dar, se kterým je možné volně nakládat. A to také lidé učinili. Víme dobře, jak to chodí s různými dary, včetně těch vánočních. Některých si vážíme a střežíme je jako oko v hlavě, třeba je jednou předáme svým dětem a vnukům; ale jiné po Novém roce klidně vyhodíme.
To je pohoršení Boží lásky, že i něco takového může s Božím nejdražším darem nastat. Betlémské jesle a golgotský kříž – to jsou dva symboly této nepochopitelné lásky. Tato láska nás nezahlcuje a neválcuje. Je právě křehká a zranitelná. Bůh miloval svět tak, že riskoval své odmítnutí. Boží láska v Kristu nebyla jen napůl. Bůh si neponechal žádný odstup, aby to tolik nebolelo. Miloval naplno, a proto naplno zažil také naše odmítnutí.
A přece: právě tato láska nám otevírá věčný život. Tu lásku lze odmítnout, ale můžeme ji také opětovat. Můžeme přijmout ten dar, který nám všem byl darován, nepřejít nevšímavě kolem něj, nevyhodit ho, nezadupat ho do země. Můžeme ho vzít, radovat se z něho a hlavně: rozmnožovat ho a šířit kolem sebe.
Bůh nechce své království nastolit s mečem v ruce a věznicemi plnými zločinců, ale nenásilně, mocí lásky a milosrdenství. Tak jednal, už když zachraňoval Mojžíše. Tak jednal, když zachraňoval Ježíše. A tak jedná, když zachraňuje tento svět. Vstupuje do našeho nitra i do našich vztahů a činí v nich všechno nové. Jedině tak se může jeho vláda prosadit. Násilím je možné jen šířit strach a vynutit poslušnost. Láskou je možné nad mocnostmi temnoty skutečně zvítězit.
Amen.
Ondřej Kolář