Kázání
Židům 12, 1–2a
(1) Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,
(2) s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.
Milé sestry, milí bratři,
Jak se vám líbí přirovnání víry k běhu? Asi záleží na tom, jak se nám zrovna běží. V běhu je cosi lehkého a povznášejícího. Zdatní běžci dokonce popisují, jak v určité fázi běhu opadne únava a dostaví se opojení, pocit, že už neběžíš, ale spíš letíš, a celé tělo i duše jsou zaplaveny energií. Takové chvíle nepochybně patří také k víře: náhlý silný pocit, že Bůh je blízko a nese mě, takže necítím tíhu bytí a jsem prostoupený jistotou, že vše nakonec dobře dopadne.
Autor listu Židům nejspíš tyto blažené okamžiky znal, avšak na tomto místě popisuje běh spíš jako činnost namáhavou a možná někdy úmornou. V běhu máme především vytrvat. Tato výzva předpokládá, že život víry není trvalá euforie, ale obvykle spíš dřina. Nebo alespoň běh na dlouhou trať, navíc plný překážek.
To moc nezní jako reklama na křesťanství. Trpělivost a určité sebezapření, bez nichž je maraton víry nemyslitelný, nejsou právě populární dovednosti. Duch doby nám velí, že vše musíme mít hned. A už vůbec bychom neměli pro něco trpět nebo něco strpět – naopak je nutné každé nepohodlí ze života co nejrychleji odstranit.
Většina lidí si navíc náboženství nespojuje s vytrvalostním během, ale naopak se spočinutím a zklidněním. Víra má právě člověka vytrhnout z neustálého spěchu a shonu, z onoho kvaltování, které kritizoval už Jan Amos Komenský. Stále populárnější meditace, provozovaná už i nevěřícími, má člověka takzvaně „vyklidnit“. Uštvaní a přepracovaní lidé znovu začínají vyhledávat kláštery a poustevny, ideálně bez mobilního signálu, aby mohli načas uniknout ze stresujícího pobíhání za různými pracovními i rodinnými úkoly.
Jak může být běh víry atraktivní pro někoho, kdo má všemožného běhání už plné zuby a rád by z každodenního, nikdy nekončícího koloběhu povinností vyskočil? A jak se bude křesťanský běh líbit lidem, kteří životem neběží, ale spíš pomalu a ztěžka kráčejí, klopýtají, někdy se přímo vlečou a potřebují si často odpočinout?
Především je potřeba zdůraznit, že víra není soutěž o to, kdo bude první. Metafora běhu má především říci, že víra je pohyb, není statická a strnulá. Život s Bohem je cesta, přinášející vždy nové výzvy, překvapení a nečekaně otevřené obzory. Není možné se zastavit a podlehnout dojmu, že už jsem u cíle. V tom se víra podobá manželství: kdo si myslí, že už na svém vztahu nemusí nic měnit, nic budovat a rozvíjet, ten po čase zjistí, že tento vztah skomírá. Stejně tak může ustrnout a uschnout víra: stane se z ní prázdná rutina, v horším případě zkamenělá ideologie.
Běh víry má svůj směr. Ježíš vede naši víru od počátku až do cíle, říká list Židům. Běh víry má svůj daný start a cíl. Ale to, co se odehrává mezi tím, může být velmi rozmanité. Životní dráhy věřících se od sebe liší. Následování Krista nemá jízdní řád. Neexistuje žádný ideální křesťan. Každý následujeme Krista na základě svých obdarování, ale také svých omezení, v konkrétní situaci, v níž se nacházíme. Každý z nás čelíme jiným výzvám a překážkám. Protože můj životní příběh je jedinečný, nikdy tu takový nebyl a nikdy nebude, je neopakovatelná také moje cesta s Kristem.
Proto nemá smysl s druhými běžci soupeřit: vždyť oni byli postaveni do jiné dráhy, s jinou startovní čarou, s jinou výbavou, s jinými podmínkami. Můžeme to vnímat jako jistou nespravedlnost. Anebo v tom smíme spatřit šanci následovat Krista jedinečným způsobem, po jedinečné cestě. Životaběhy věřících nelze vtěsnat do jednotné šablony. Podstatné je, že víra není bezcílným poletováním sem a tam, není to zmítání se uprostřed různých požadavků a tlaků. Je to cesta vedená Kristem.
Jako křesťané běžíme s pohledem upřeným na Ježíše, slyšeli jsme dále. To není vůbec samozřejmé. O naši pozornost totiž soupeří mnohá jiná lákadla a je velmi snadné jim podlehnout. Různé nabídky, které na nás dotírají, se pokaždé tváří jako zcela nepostradatelné. Toto prostě musíš mít, musíš zažít, musíš vidět, jinak o něco zásadního přijdeš a tvůj život bude méněcenný. A tak ze strachu, že nám cosi důležitého unikne, chceme těchto zdánlivě nezbytných věcí a zážitků nastřádat co nejvíc. Důležitá je ale samozřejmě také práce, kariéra, rodina, zdraví, odpočinek, zdravý životní styl, péče o sebe a kdo ví co ještě. Život se snadno promění v posedlost obavou, aby mi něco nescházelo, abych nic nepodcenil, abych nic nebral na lehkou váhu.
Pohled upřený na Ježíše od tohoto neurotického těkání osvobozuje. Umožňuje v životě rozlišovat, třídit a vytvořit si zdravý žebříček hodnot. Odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, říká autor listu Židům. Čím méně toho s sebou vleču, tím se mi běží lépe. Stojí za povšimnutí, že máme odhodit nejen hřích (tomu celkem rozumíme), ale také všechnu přítěž. Ta je tu dokonce jmenována na prvním místě. Je to zřejmě něco, co samo o sobě není zlé, ale na cestě za Ježíšem nás brzdí.
U každého z nás bude touto koulí na noze něco jiného. Netěžším břemenem je zřejmě naše nezpracovaná minulost. Mnohé jsme pokazili, nezvládli, promarnili. A také nám bylo ublíženo a ukřivděno. My ale máme mít upřený pohled ke Kristu, a ne k tomu, co už změnit nedokážeme. Další takovou zátěží může být majetek, protože snadno odvádí od Boha. Ježíš na to sám upozorňuje.
V běhu mi ale může bránit také moje snaha vyhovět požadavkům, které na mě okolí klade, nebo které jsem si na sebe uvalil sám. Cosi mě nutí mě odbíhat od podstatného a utíkat zběsile za tím, co mi má prý zajistit úspěch a pochvalu. Abych mohl svobodně běžet za Ježíšem, musím odhodit nutkavé přesvědčení, že můj život je dobrý jen tehdy, když dokonale naplním jakási očekávání.
Toto přesvědčení může mít také náboženskou podobu, o to je nebezpečnější. Mnoho věřících se trápí, že neobstojí před Bohem, že nevyhoví přísným měřítkům, která na ně klade. Bůh ale není nebeský rozhodčí, který čeká na to, kdy při běhu upadneme, aby nás mohl diskvalifikovat. Když padneme, pomáhá nám naopak vstát.
To poslední, co máme při svém běhu víry slyšet, je, že neběžíme sami. Ne v tom smyslu, že vedle sebe máme spoluběžce, i když i to je jistě pro nás veliká opora. Autor listu Židům má na mysli zástup minulých svědků víry. Tito věřící už svůj běh dokončili. Nejsou to ale jen dávné postavy, k nimž obdivně vzhlížíme. Jsou tu jistým způsobem stále s námi, vždyť jsme jimi obklopeni doslova jako oblakem. Představuji si to tak, že sedí na tribuně, pozorují nás a fandí nám.
A přestože je běh víry každého z nás jiný, může nás povzbudit, jak si tyto ženy a muži vedli ve svých zápasech, čemu všemu museli čelit, co si museli vytrpět. Jistě nebyli ideální, k jejich běhu patřilo také bloudění a selhání. I v tom nám jsou zdrojem poučení. Uprostřed nezdarů a propadů ale upínali svůj zrak k Bohu. Když si tyto postavy připomínáme, vyznáváme tím, že Bůh mocně vstupuje do životů lidí. Vstupuje i do těch našich běhů, dává jim směr a vede je do svého království.
Amen.
Ondřej Kolář