Kázání
Soudců 4, 14–23
(14) Debóra vyzvala Báraka: „Připrav se, toto je den, kdy ti Hospodin vydal Síseru do rukou. Hospodin sám vytáhl před tebou.“ I sestoupil Bárak z hory Táboru a za ním deset tisíc mužů.
(15) Hospodin ostřím meče uvedl ve zmatek Síseru a všechnu jeho vozbu a celý tábor před Bárakem. Sísera seskočil z vozu a prchal pěšky.
(16) Bárak pronásledoval vozbu a tábor až k Charóšetu pronárodů. Celý Síserův tábor padl ostřím meče, nezůstal ani jediný.
(17) Sísera prchal pěšky ke stanu Jáely, ženy Kénijce Chebera, neboť mezi chasórským králem Jabínem a domem Kénijce Chebera byl mír.
(18) Jáel vyšla Síserovi vstříc a zvala jej: „Uchyl se, můj pane, uchyl se ke mně, neboj se!“ Uchýlil se k ní do stanu a ona ho přikryla houní.
(19) Poprosil ji: „Dej mi prosím napít trochu vody, mám žízeň.“ Otevřela měch s mlékem, dala mu napít a přikryla ho.
(20) Nato ji požádal: „Stůj u vchodu do stanu, a kdyby někdo přišel a ptal se tě: ‚Je zde někdo?‘ odpověz: ‚Není.‘“
(21) I uchopila Jáel, žena Cheberova, stanový kolík, vzala do ruky kladivo, přikradla se k němu a vrazila mu stanový kolík do spánku, že pronikl až do země. On totiž tvrdě spal, protože byl unaven. Tak zemřel.
(22) A tu, když Bárak pronásledoval Síseru, vyběhla mu Jáel vstříc a volala na něho: „Pojď, ukážu ti muže, kterého hledáš.“ Vstoupil k ní, a hle, Sísera leží mrtev a v jeho spánku vězí stanový kolík.
(23) Onoho dne pokořil Bůh kenaanského krále Jabína před syny Izraele.
Milé sestry, milí bratři,
možná si pokládáte otázku, proč jsme pěli píseň Šly z rána ke hrobu. Jedná se o jednu z mála našich písní, ve které spatřujeme výraznou úlohu žen. Příběh, který jsme vyslechli, je příběhem, který je o ženách. O ženě Debóře a ženě Jáel. Celý příběh tyto ženy rámují.
Známe mnoho biblických příběhů, ve kterých se v prorocké roli ocitá muž, a ještě více biblických příběhů, kde smrtelnou ranou udeří právě muž. Zatímco mnoho biblických žen nacházíme v rolích poslušných, pohostinných a laskavých matek, manželek, dcer, pomocnic a asistentek. Tuto představu o jakési pomyslné jednotné poddajné roli ženy v Bibli dobře narušují charaktery postav Jáel a Debóry. Jedná se o ženy odvážné, o ženy, které mají výrazný hlas, o ženy, které jednají pohotově v zásadních momentech. Jedná se o ženy, které s lehkostí a grácií překračují hranice tehdejších společenských zvyklostí. Nejsou to ženy vyobrazené jako ženy primárně v pozici mateřské, partnerské, starostlivé a shovívavé. Naopak jedná se o ženy, které mají docela jiný temperament, povahu a obdarování. Obě tyto ženy jsou jednoznačně oslavovány a vyzdvihovány bez ohledu na to, zda se jim daří pěkně zapadnout do jakýchkoli zažitých představ o ženství. Je o nich zpíváno pro jejich sílu, nikoli slabost, pro jejich schopnosti bořit hranice a zachraňovat národ, nikoli pro jejich pasivitu.
Debóra – prorokyně – obdarovaná Duchem, žena soudící Izrael je tou, která oznamuje proroctví. V tomto proroctví zaznívá, že Izrael zachrání žena a bude za to patřičně velebena, nikoliv Bárak. Debóra je tou bez níž by lid nebyl ochoten jít do války. Jedná se o jednu z mála silných a nezávislých žen v Bibli, má klíčovou roli, uvádí události do pohybu a provádí nejzásadnější rozhodnutí. Bárak naslouchá prorokyni Debóře s úctou, respektem a důvěrou. Poslechne, co mu Debóra přináší. Má jen jedinou podmínku. Bárak nechce jít do bitvy bez Debóry. Skoro až šokující poselství. Není otrávený tím, že by mu Debóra chtěla vstupovat či zasahovat do velení. Naopak Bárak si je vědom, že ji potřebuje. Debóra pro vojevůdce představuje Boží přítomnost. Boží záchrannou přítomnost. Označení „ešet lapidot“ v Soudců 4; 4, které se obvykle překládá jako žena Lapidótova, je možné číst také jako „ohnivá žena“ nebo „žena proniknutá ohněm ducha“. Biblistka Leila Leah Bronnerová píše, že stejně tak jako proroci, také prorokyně byly jakýmsi komunikačním kanálem mezi lidským a božským světem.Proroctví zahrnuje Božího ducha spočívajícího na jednotlivci bez ohledu na jeho mužské či ženské postavení.
Debóra se zachová transparentně, když Bárakovi oznámí, že Sísera padne nikoliv do jeho rukou, ale pokoří ho žena. Bárak si je natolik vědom Božího vedení, jež se promítalo v Debóřině působení, že si nedovoluje ji zpochybňovat. Samotná bitva je, jak čteme v Sd páté kapitole v Debóřině písni, ovlivněna přírodními živly a dobrou strategií. Ovšem Sísera není poražen na bitevním poli. Není probodnut kopím některého z bojovníků. Sísera prchá a je zabit rukou Kénijky.
Debóra v příběhu zastává zásadní roli. Není řečeno nic o jejím manželovi, ani o případných dětech. Označení “Matka v Izraeli”, jak je také nazývána, ji spojuje s radou, inspirací a vůdcovstvím. Je to ona, kdo přinese Izraeli vysvobození, ochranu a bezpečí. Prorokyně Debóra zosobňuje silnou, ojedinělou ženskou postavu, snad moudrou a schopnou.
Jáel, ač se ocitá ve stejném příběhu s jinou výjimečnou ženou, není o nic méně unikátní. V páté kapitole knihy Soudců, pak čteme, jak je blahořečena Jáel za čin, který vykonala slovy: “Požehnána buď nad jiné ženy Jáel, žena Kénijce Chebera, nad jiné ženy ve stanech buď požehnána!” Přestože Jáel není Hebrejka ani muž, je to právě ona, koho Hospodin volá k tomu, aby rozvíjela příběh Izraelitů. Jáel je zapojena do rozsáhlejšího Božího plánu. Jedná v rozporu s patriarchálními pravidly pohostinství – neposkytne uprchlíkovi útočiště a ochranu a současně tím participuje na vyplnění Boží vůle. Jáel je hodnocena pozitivně jako hrdinka, vzor hodný následování. Prokazuje odvahu a výkonnost.
Když si pokládáme otázku, co nás na příběhu šokoje, je pravděpodobné, že naše východiska budou docela jiná než v době, kdy se příběh odehrál. Pravděpodobně se pozastavíme nad samozřejmostí, se kterou Jáel usmrtila nepřítele Síseru. Smrt je v naší společnosti docela skrytá a zaobalená. V supermarketech obvykle neslyšíme křik usmrcených tvorů, nevidíme jejich strach v očích před finální smrtící ranou, nespatřujeme ani jejich hebké kožešiny potřísněné krví stahované z jejich těl. Na pohřbech se mnohdy nesetkáváme se zesinalou pletí zesnulých, a tak příznačným odérem smrti. Pamatuji si, když jsem onehdy na praxi v romských osadách na východním Slovensku byla pozvána na pohřeb otce mé blízké klientky, nikdo mě neseznámil se skutečností, že se s nebožtíkem stihneme před uložením do země potkat u otevřené rakve osobně. Znamenalo to stát tváří tvář smrti v jejím opravdovém rouchu.
Pro dnešního především sekulárního člověka může být smrt tématem, které řadí do kolonky tabu podstatně více než např. sexualitu. Hovořit o smrti může znamenat rozvrávorání atmosféry a možná nesnadné navracení se k jiné konverzaci. Ovšem v době Debóry a Jáel smrt byla běžnou, téměř každodenní součástí jejich životů. Pakliže pokrm měl obsahovat maso znamenalo to, že příprava pokrmu zahrnovala smrt s celou její naturalistickou podobou. Hmatatelně člověka obklopovala – krví, předsmrtným kvílením, vzepětím, bojem o holý život, posmrtnými křečemi a ztuhlým pohledem. Z této perspektivy života bytostně spojeného se zrozením a smrtí není šokující ani v nejmenším, že byl nepřítel prozíravě usmrcen ve spánku stanovým kolíkem, je ovšem významné, že smrtelnou ranou udeřila žena. Žena Jáel, o níž bylo prorokováno řečenou Matkou v Izraeli Debórou.
Jáel, neizrealitská hrdinka, vzbuzuje rozpaky (viděno současnou perspektivou) svým možná krutým činem, který byl ovšem vyvolán vyhrocenou válečnou situací. Její čin je blahořečen. Je podstatné spočinout u zobrazení těchto významných žen v příběhu. Jáel, jejíž jméno znamená kozorožec. Debóřino jméno nese význam včela. Obě tato zvířata neevokují roztomilost, něžnost, křehkost jako např. laň. V těchto zvířecích obrazech kozorožce a včely spatřujeme charaktery, které jsou svébytné a umí dát ránu, která může být v obou případech až smrtelná. Jedná se o zvířata, která mají zbraně, zvířata, která dokážou aktivně jednat, která se dokážou postavit sama za sebe.
Debóra a Jáel – ani o jedné z těchto žen nevíme, jakého byly vzezření. Nevíme, jaké měly zdobení, jakou měly délku a střih šatů, úpravu nehtů nebo jaké šperky nosily či nenosily. Nejsou terčem objektifikace tedy nejsou fyzicky hodnoceny. Jejich důvěra k Hospodinu, jejich pohotové jednání, jejich rozhodnost a odvaha jsou tím, na co je vhodné poukazovat. Neznamená to, že byly tělesně nezajímavé, nudné a bezbarvé. Dost možná svou ohnivost projevovaly i svou vnější prezentací, ale nebyly za ni znevažovány, a to ani za přílišnou angažovanost, za to, že si berou příliš prostoru či pozornosti či za odvážnost, se kterou vstupují do situací, naopak jejich charakteristické rysy nebyly nejmenší překážkou pro službu Hospodinu, ve své ryzí opravdovosti byly použity pro Boží oslavu a záchranu pokoje Izraele, staly se chvalořečenými.
Amen.
Johana Miriam Vorlová