Kázání
Izajáš 5, 1–7
(1) Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici: „Můj milý měl vinici na úrodném svahu.
(2) Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata.
(3) Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí.
(4) Co se mělo pro mou vinici ještě udělat a já pro ni neudělal? Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata?
(5) Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána.
(6) Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm.“
(7) Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění.
Milé sestry, milí bratři,
vyznání lásky se mění v ohlášení soudu. Milostná píseň, plná něžnosti, blízkosti a laskavosti, se mění v úřední dopis, plný chladu, distance a neúprosnosti. Změna v tónu této prorocké řeči je nepřeslechnutelná. Připomíná nám vývoj mnoha partnerských vztahů. Na začátku zamilovanost, euforie, vzájemné souznění a porozumění, jeden by pro druhého udělal cokoli, společné plány a radostné očekávání věcí příštích. Na konci cizota, hádky, vzájemné obviňování, rozvodové řízení, předvolání k soudu a vleklé spory o děti.
Tato podobnost vůbec není náhodná. Vztah mezi Hospodinem a jeho lidem bible často přirovnává k lásce mezi mužem a ženou. Smlouva mezi Bohem a člověkem je jako smlouva manželská. K této smlouvě patří také dodržování různých příkazů a zákazů, ale její podstata je docela jednoduchá: spočívá v lásce, oddanosti a věrnosti. Hospodin si zamiloval svůj lid, vyvolil si ho mezi jinými národy, provedl ho přes různá dějinná úskalí, ochraňoval ho. A tuto lásku měl Izrael Bohu oplatit: milovat ho celou duší, celým srdcem, celou myslí. Nejen ho poslouchat, nejen dodržovat jeho zákon, ale zcela se mu odevzdat. Podobně, jako se muž oddává ženě a žena muži, ba dokonce ještě mnohem víc.
Prorok Izajáš říká o Bohu, že je to jeho milý, ale v tu chvíli nemluví jen za sebe, ale zástupně za celý lid. Bůh je náš milý. A my jsme jeho vinice, kterou si zamiloval a udělal pro ni úplně vše. Milý a jeho vinice – pokud se vám při čtení Izajášových slov vybaví Píseň písní, jste na správné stopě. Hroznem henny je pro mne můj milý v éngedských vinicích, říká se tam například. Tato prastará izraelská poezie byla původně milostná, teprve později začala být vykládána jako náboženská, opěvující vztah mezi Hospodinem a jeho lidem, případně mezi Kristem a církví. Tento výklad ale nebyl nijak násilný, naopak se přímo nabízel.
Vztah partnerský a vztah mezi Bohem a člověkem mají společnou výlučnost. Muž se nemůže plně a cele oddat více ženám, žena se nemůže plně a cele oddat více mužům. Stejně tak si Bůh vyvolil jeden jediný národ – a Boží lid má mít jediného Boha, Hospodina. Proto se bibličtí pisatelé dokonce odvažují říci, že Hospodin je žárlivě milující: nesnese a nedopustí, aby Izrael vedle Hospodina uctíval i jiná božstva. Stejně tak i pro Hospodina zůstává Izrael tou jedinou láskou, jediným vyvoleným. A když Izrael tuto výlučnost někdy porušil, bible tuto nevěru neváhá nazvat smilstvem.
Co se stane, když se Izrael svému vztahu s Hospodinem zpronevěří? Když najde zalíbení v jiných božstvech, na první pohled atraktivnějších? Projevuje se to tak, že pohrdne Božím zákonem a uhnízdí se v něm bezpráví, utlačování slabých, zotročování chudých. Víra pak přestává nést dobré plody vzájemné soudržnosti, milosrdenství a ohleduplnosti a zvrhne se ve zbožné sobectví, garantující blaho pouze těm bohatým a mocným. Boží vinice se příliš začne podobat náboženskému plevelu bujícímu všude okolo, nemá už chuť a vůni Božího soucitu s těmi posledními a chytá manýry egyptské a babylonské despocie.
Když Boží víno výborné takto zplaní a upadne, pak se z láskyplného vztahu stane vztah čistě právní. Na místo důvěry nastupují závazky, pohledávky, má dáti – dal. Stejně jako v odumírajícím vztahu mezi manželi.
Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí, říká rozhněvaný Bůh. Je v tom veliký kus ironie: Copak může spor rozhodnout provinilá, obžalovaná strana? Může si snad člověk dovolit obvinit Boha, že také on selhal a přestal milovat? V rozpadajícím se manželství těžko lze určit jednoznačného viníka a jednoznačnou oběť – na krachu se podílejí obvykle obě strany, třebaže ne stejným dílem. V tomto případě je však vina jednoznačně na straně lidské. Avšak člověk si to často nepřizná, a naopak svou vinu svaluje na Boha. Ty otázky dobře známe. Pokud Bůh existuje, jak může dopustit války, diktatury, koncentrační tábory? Je-li Bůh spravedlivý, jak může nechat zlo nepotrestáno a nepotlačeno? Je-li Bůh dobrý, proč se nezastane ubohých tohoto světa?
Učenci všech dob se pokoušeli odpovědět. Zde dává odpověď Bůh sám: Zkypřil svou vinici, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny. Anebo, jak se praví na prvních stránkách bible: Bůh viděl, že je vše dobré. Bůh dal člověku ty nejlepší podmínky k životu. A čekal, že lidský život, takto opatrovaný a chráněný, bude k užitku. Místo toho přišlo velké zklamání. Člověk bývá často zklamaný z Boha. A přitom to první, to zásadní zklamání přichystal Bohu člověk.
Bůh sám ve sporu s člověkem vyřkne rozsudek. Ale není to trest či odplata v pravém smyslu. Bůh pouze Izraelce ponechává v tom, co si sami způsobili. Odstraním její ohrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. Udělám z ní spoušť, nebude už prořezána ani okopána a vzejde bodláčí a křoví, mrakům zakážu zkrápět ji deštěm. Bůh tedy vinici nechce smést z povrchu zemského, ale pouze ji zbaví ochrany, přestane se o ni starat, nechá ji dál planět a pustnout. To je to nejhorší, co může Bůh udělat: nechat člověka, ať si žije po svém, podle vlastní vůle a vlastních pravidel, ať si dělá, co je v jeho očích dobré.
A přece ani toto není definitivní rozchod, není to konec vztahu. Boží milosrdenství vždy nakonec zvítězilo nad lidskou svéhlavostí, Boží láska nad lidskou nevěrností. Naplno se pak Boží věrnost zjevila v příběhu Ježíše Krista. Ale taky ten můžeme číst jako příběh neopětované lásky. I tady vidíme podobnost s lidskou láskou. Mnozí z nás si podobný příběh zažili. Víme, jak to bolí, když milujeme nadarmo, když naše láska narazí na nezájem a pohrdání. V Ježíši Bůh sám sebe vydal do rukou lidí, rozdal se jim až do krajnosti. Někteří tuto lásku s vděčností přijali, avšak konec Ježíšovy pozemské cesty byl určen těmi, kdo jeho lásku poplivali a podupali.
Ale ani to nebyl a není konec Boží lásky k nám. Naopak. Naplno se ukázalo, že tato láska totiž nemá meze. Ježíš Kristus otevřel Boží srdce pro všechny. Nejen Izrael, ale my všichni jsme skrze Krista vyvolení a milovaní. K tomu ovšem patří, že také my všichni opakujeme hřích Izraele. Jsme nevěrní, svévolní, chceme si žít podle svých pravidel. A Boha tím zraňujeme, Boha to bolí.
Občas se mě někdo zeptá, jaký smysl má konat dobro, k čemu je celá morálka, když přece Bůh každému nakonec odpustí. Když se každý dostane do nebe, je prý vlastně jedno, jak se chovám, mohu dál ubližovat, krást, zabíjet.
Budeme-li hovořit o našem vztahu k Bohu v čistě v právních pojmech, těžko hledáme odpověď. Rozsudek nad námi je zrušen, jsme omilostnění, jednou pro vždy. To je jistě pravda. Ale trochu to zní jako bianco šek pro naši naprostou libovůli. Ať děláme, co děláme, Boží trest na nás už nikdy nedopadne. Asi vnímáme, že takové mluvení podstatu víry nevystihuje a zůstává na povrchu. Cosi důležitého uniká.
Bible ale zná i jinou řeč. Řeč milého a milé, jakou známe z básní i z našeho běžného života. Chápeme-li náš vztah k Bohu jako vztah lásky, vše se náhle mění. Je jasné, že konáním zla Bohu ubližujeme. Trápíme někoho, kdo je nám nade vše blízký. Ano, Bůh nás miluje navzdory všemu. Ale právě my, kdo jsme jeho lásku a dobrotu poznali, přece chceme jeho lásku opětovat. Právě my víme, čeho se pro nás sám Bůh vzdal, když na zem poslal svého Syna, a proto nám nemůže být jedno, co se děje s tímto světem a co se děje s námi.
Cílem našich dobrých skutků není dostat se do nebe. Nebe je přece pro nás již v Kristu dávno otevřené. Konáme dobro, protože toužíme být Boží dobrou vinicí, z níž má Bůh potěšení a ne zármutek. Chceme dělat Bohu radost, tak jako si vzájemně dělají radost partneři – malými i velkými věcmi. Chceme projevit svou vděčnost. Chceme všechny dobré dary, které jsme od něj dostali, dál rozdávat a rozmnožovat. Chceme se Bohu oddat, tak jako se oddávají manželé. A věřím, že v síle Božího Ducha se nám to občas i daří.
Amen.
Ondřej Kolář