Kázání
Galatským 6, 1–2
(1) Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení.
(2) Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.
Milé sestry, milí bratři,
berte na sebe břemena jedni druhých – tímto slovem by se dal shrnout základní stavební kámen křesťanské morálky. Protože víte, že vaše břemeno už na sebe vzal Bůh sám v Ježíši Kristu, nemůžete zůstat lhostejní vůči tomu, co tíží a tlačí vašeho bližního. Napodobovat Krista znamená dát se znepokojit bolestí druhého. Být pohnut soucitem, když vidím, že už pod svým břemenem padá a nemůže vstát. A zkusit nést – třeba ne celého jeho břemeno, to ani nejde, ale jen jeho část; třeba ne na dlouho, ale aspoň po nějaký čas. Každý podle svých schopností a možností.
Apoštol Pavel říká, že vzájemným nesením břemen naplňujeme Kristův zákon. To je na první pohled zarážející: copak Kristus přišel na nás uvalit nějaký nový zákon, nějaká nová, snad ještě přísnější nařízení? Označení druhé části bible jako Nový zákon je mimořádně nešťastné a skutečně takovou představu navozuje.
Pavel má na mysli něco jiného. Ve sboru v Galacii se objevili křesťané, kteří hlásali, že aby člověk mohl přijmout Krista, musí nejprve na sebe vzít všechny židovské předpisy. Tedy zejména obřízku, dodržování šabatu a různá ustanovení o čistých pokrmech. Víra v Krista byla v tomto pojetí jakási náboženská nadstavba: nejprve musíš být dobrým Židem a teprve potom můžeš být pokřtěn a stát se křesťanem.
Pavel věnoval množství času a energie vysvětlováním, že Kristus není jen doplněk, jen vylepšení židovského náboženství. Kristus otevírá úplně novou cestu k Bohu. Ta není vázána na žádné předpisy, ale otevírá ji ve svém milosrdenství Bůh sám. A to úplně všem, aniž je nutné plnit jakákoli předchozí podmínky.
Když tedy Pavel mluví o zákoně Kristově, nemíní tím nějaký soubor Ježíšových mravoučných výroků. Zákon Kristův není žádné nové břemeno příkazů a zákazů, které má nahradit to staré, mojžíšovské. Abychom se přiblížili k Bohu, nemusíme na sebe vzít tíhu jeho nařízení. Zákon Kristův nás volá k tomu, abychom žili kristovsky, tedy nelhostejně, soucitně a solidárně. To břemeno, které na sebe máme vzít, nepadá z nebe od Boha, naopak: Bůh z nás přece břemeno snímá. Břemeno Kristova zákona na sebe bereme ve chvíli, kdy si všimneme, jakou tíhu si životem vláčejí naši bratři a sestry, a pomůžeme ji jim nést. Toto břemeno má být zdrojem naší morálky, to má být východiskem našeho křesťanského života.
To je přímo morální revoluce. Už nekonám dobro proto, abych se vyšplhal nahoru k Bohu. Ani ho nekonám proto, abych pěstoval své ctnosti a měl dobrý pocit ze své dokonalosti. Slyšel jsem výtku, že my křesťané jsme takoví rafinovaní zbožní sobci. Sloužíme druhým prý jen ze zištných důvodů: můj bližní je pro mě užitečný jako takové schodiště, po kterém vyšlapu směrem k nebi, jinak ho vlastně nepotřebuji a je mi ukradený.
To je ovšem hluboké nepochopení toho, o co v křesťanství jde. Kristus zrušil břemeno nutnosti se Bohu nějak zalíbit. Už se nemusím trápit nad tím, co všechno bych měl ještě udělat, abych u Boha obstál. A když moje srdce už neovládá touha být před Bohem lepší a ještě lepší, najde se v něm dost místa pro mého bližního a jeho nouzi.
Břemena, která je nám dáno životem nést, jsou různá a je jich opravdu mnoho. Díky nikdy nebývalé propojenosti světa o nich víme mnohem víc než kdysi. Téměř nemine den, kdy bychom se nedozvěděli o nějaké katastrofě, byť se odehraje na druhém konci světa. Ale také kolem sebe potkáváme denně lidi, kterým jejich bolesti a problémy přerůstají přes hlavu. Nejsnadnější je před tím vším zavřít oči a starat se jen o sebe. Můžeme v tom spatřovat vypjatý individualismus, ale zčásti je to také obranná reakce, abychom se tím vším úplně nezahltili.
Navíc platí, že abych mohl pomáhat, musím také pečovat sám o sebe. Jinak se může velice rychle stát, že se z pečujícího a obětavého služebníka stane vyhořelý člověk, který je najednou zcela odkázaný na pomoc druhých. Tak dlouho někdo nosí cizí břemena, až se z toho zhroutí a sám se stane břemenem pro ostatní.
Proto je důležité, že Pavel říká: Berte na sebe břemena jedni druhých. Svět není rozdělen na pečující a opečovávané. Každý z nás se ve skutečnosti ocitáme v obou rolích současně. Neseme cizí břemena, ale ve stejný okamžik druzí nesou břemena naše. Ten poměr jistě není vždy souměrný: někdy více pomáháme my druhým, jindy zase druzí nám. Během života se to různě mění. Nikdy ale nejsme zcela soběstační, stejně jako nikdy nejsme jen ti, kdo od jiných jen berou a sami nejsou schopni nic dát.
V církvi se ovšem setkáváme s názorem, že tou největší křesťanskou hodnotou je sloužit druhým. Řekl bych, že stejně tak křesťanská je schopnost od druhých službu přijímat. Přiznat sám sobě i před ostatními, že moje síly jsou omezené, nezvládám vždycky suverénně svůj život, a proto taky já někdy – anebo i po delší čas – potřebuji pomoc. To není žádná ostuda, ale pravdivý pohled na sebe samotného. Nemusím jen do zemdlení sloužit, ale občas si můžu nechat posloužit. Nejsem spasitel a zachránce všech – ten je přece jen jeden jediný, náš Pán Ježíš Kristus. Já jím díky Bohu být nemusím.
Stejně tak si musím být vědom toho, že před Bohem mám hodnotu bez ohledu na to, kolik lidských břemen jsem na sebe vzal. Bůh miluje každého stejně: ty silné, schopné mnoho nést a unést, ale také ty slabé, kteří mají dost práce nést svůj vlastní život a pro nesení břemen bližních už jim často nezbývají síly.
Můžeme se ptát: probíhá takové vzájemné nesení břemen i v naší církvi? Jsme schopni například podpořit sbory, které jsou živé, ale ne dost početné na to, aby byly schopny uživit vlastního faráře? A jak je to v našem sboru? Myslím, že umíme být solidární a dávat potřebným, ale jsme schopni také pomoc přijímat? Je pro nás sbor jen duchovním zázemím nebo čerpací stanicí, kam se přicházíme nasytit a posílit, anebo mu také dokážeme posloužit vlastními dary a schopnostmi? Přál bych si, aby církev byla společenstvím vzájemného nesení břemen, vzájemného dávání a přijímání, kde se stírá hranice mezi darujícími a obdarovávanými.
Všimněme si, že apoštol Pavel hovoří o nesení břemen v pozoruhodné souvislosti. Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Životním trápením nemusí být jen nějaká rána osudu, ale také vlastní provinění. Tíha skutečnosti, že jsem někomu ublížil nebo sešel na špatnou cestu. Ani takové břemeno nám nemá být lhostejné, i zde máme uplatnit své soucítění se svými bližními. To je ovšem obvykle mnohem těžší než někoho třeba finančně podpořit.
Když někdo upadne do provinění, máme sklon se od takového člověka distancovat, oddělit se od něj. Když někomu velká voda odnese dům, litujeme ho a snažíme se mu pomoci, ale když se někdo zaplete se zlem, řekneme si, že si za to může sám, tak ať si sní, co si navařil. To je přirozené. Případně na takového hříšníka s gustem ukážeme prstem a odsoudíme ho – a naše morální nadřazenost se tím hezky posílí.
Apoštol učí jinou cestu, cestu Ducha svatého, tedy cestu uzdravení a nápravy. Samolibý pocit nadřazenosti a pohoršování nejsou hříšníkovi nic platné. Kdo nese břemeno selhávajícího, ten je ochoten mu být nablízku a pomoci mu se postavit opět na nohy. Místo tvrdého odsudku a opovržení má nastoupit mírnost a trpělivost. To není žádné omlouvání a zlehčování zla. V takovém případě bychom klesajícímu nepomohli, naopak bychom mu tím právě možnost nápravy vzali. Kdo nese břemeno svého bližního, zejména nese-li břemeno jeho provinění, ten dobře ví o jeho tíze. A přece nesoudí, ale pomáhá.
Sestry a bratři, zákon Kristův v dokonalosti naplnil pouze ten jediný, o kterém evangelium hovoří jako o příteli hříšníků. Sám bez viny nesl naše břemena až tak daleko, že byl odsouzen a popraven jako zločinec. My to zopakovat nedokážeme, ale máme jít aspoň cestou, kterou nám ukázal.
Amen.
Ondřej Kolář