Kázání
2. Samuelova 7, 1–7
(1) Když král už sídlil ve svém domě a Hospodin mu dopřál klid ode všech jeho okolních nepřátel,
(2) tu řekl král proroku Nátanovi: „Hleď, já sídlím v domě cedrovém, a Boží schrána sídlí pod stanovou houní.“
(3) Nátan králi odvětil: „Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou.“
(4) Ale té noci se stalo slovo Hospodinovo k Nátanovi:
(5) „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Toto praví Hospodin: Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil?
(6) Nesídlil jsem v domě od toho dne, kdy jsem syny Izraele vyvedl z Egypta, až do dne tohoto. Přecházel jsem se stanem a s příbytkem.
(7) Ať jsem přecházel se všemi Izraelci kudykoli, zdalipak jsem kdy řekl některému z izraelských vůdců, jemuž jsem přikázal pást Izraele, svůj lid: ‚Proč mi nezbudujete cedrový dům?‘
Milé sestry, milí bratři,
blížící se Vánoce tradičně slavíme jako rodinné svátky. A s rodinou je neodmyslitelně spojen domov. Místo, kde jsme zapustili kořeny, kde to důvěrně známe, kde najdeme své blízké a kam se smíme stále znovu vracet. Zejména teď, když venku vládne zima.
Jak odlišný je oproti tomu příběh, který si rok, co rok připomínáme. Josef se svou ženou musejí domov opustit a vydávají se do dalekého Betléma. Navíc v tu nejméně vhodnou dobu, v pokročilém Mariině těhotenství. Když nastává její hodina, nikdo se k těmto přivandrovalcům nezná a nepustí je k sobě domů. Ježíš přichází na svět v chatrném přístřeší, v zimě – a těmi prvními, kdo právě narozeného Spasitele přicházejí uvítat, patrně nejsou ani pastýři, ani mudrci od východu, ale domácí zvířata.
A jak Ježíšův příběh začal, tak bude také pokračovat. Brzy po svém narození musí svatá rodina uprchnout do Egypta. Také další Ježíšova cesta bude mít k usedlému a spořádanému způsobu života hodně daleko. Ježíš se bude potulovat od města k městu, nikde nevydrží moc dlouho. Dočasný příbytek najde jen u lidí, kteří budou ochotni ho vzít k sobě a pohostit. Dokonce i lišky se svými doupaty a ptáci se svými hnízdy na tom budou líp.
Ježíš se po nadějně nastartované kariéře tesaře stane bezdomovcem. To ho ovšem zároveň přiblíží lidem, kteří domov ztratili – ať ten skutečný nebo ten duchovní. Ve společnosti, která nemilosrdně dělí lidi na čisté a nečisté, pravověrné a pohany, našince a cizince se bude zastávat těch přezíraných, vyhoštěných a odstrčených na okraj.
Co k tomuto životnímu stylu Ježíše vedlo? Vždyť mohl třeba si v nějaké vesnici založit společenství těch pravých učedníků, pěstovat si je a vychovávat. A hlavně: uzavřít se před zlým světem kolem, plným svodů a nebezpečí. Někteří zbožní lidé v Ježíšově době se rozhodli právě takto: zlomili nad světem hůl a vybudovali někde v ústraní obec těch dokonalých.
Jak se nám líbí obraz Ježíše jako tuláka bez domova? Roztěkanost, nestálost, neukotvenost – to jsou vlastnosti nám docela známé. Na nic a na nikoho se nevázat, nikomu nic natrvalo neslibovat, u ničeho dlouho nevydržet, být vždy flexibilní, ochotně se přesouvat z místa na místo – to je dnes celkem běžný postoj, dokonce se po něm občas volá. Neklidní nomádi pro neklidnou dobu. Byl snad Ježíš jejich dávný předchůdce?
Možná pomůže, když se nejprve zeptáme: jaký byl Ježíšův Bůh? Jaký byl Bůh, v jehož jménu a moci vystupoval?
Starozákonní příběh, který jsme přečetli, vypráví o tom, jak to bylo s Božím domovem. Tehdy platilo, že každý bůh by měl mít na zemi nějaký příbytek, svatostánek. Místo, kde je zvláštním způsobem přítomen, kde je možné silně vnímat jeho blízkost, kde modlitba nemusí urazit až tak dlouhou cestu, aby se k němu dostala.
Podobné myšlenky se honily hlavou také izraelskému králi Davidovi. Izraelci, kdysi kočovný národ, se usadili v zaslíbené zemi, kam je Bůh dovedl. Davidovi se podařilo upevnit a uhájit svou říši a on i jeho poddaní si užívali konečně trochu klidu. Cíle bylo podle všeho dosaženo. Boží lid se usadil, teď by se mohl usadit také jejich Bůh. Král si sedí v honosném paláci z cedrového dřeva, zatímco Hospodin žádné důstojné obydlí nemá. Boží schrána s deskami zákona, místo Hospodinovy přítomnosti, byla přikryta ubohou stanovou plachtou.
David se s tím nehodlá smířit a svěří se s tímto plánem proroku Nátanovi. Tomu se myšlenka Hospodinova chrámu taky zamlouvá. Jenže ještě té noci se Hospodin Nátanovi zjeví a všechny tyto dobře míněné snahy hned v zárodku utne.
Ne, Bůh žádný dům nepotřebuje. Totiž: K čemu by mu byl, když je Bohem na cestě? Bůh se přece již praotcům Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi, ale také dalším generacím Izraelců vždy dával poznat jako Bůh putující. Od začátku mohli od něj lidé víry slyšet: já budu s tebou, půjdu s tebou, budu tě doprovázet. Nejsem jen Bohem v nedostupných výšinách, ale putuji s tebou, povedu tě a na tvé pouti tě nikdy neopustím. Ať půjdeš kamkoli. Dokonce i když zabloudíš, i když sejdeš z cesty, kterou jsem ti ukázal, a budeš chodit k jiným bohům. K čemu by takovému cestujícímu a trpělivě doprovázejícímu Bohu byl chrám? Snad aby si mohl konečně po dlouhé pouti odpočinout?
Hospodinův chrám nakonec přece jen vybudován byl. Stalo se tak až za Davidova nástupce Šalomouna. A byl to chrám vpravdě přepychový. Avšak dnešní příběh o Davidově překaženém záměru nám trvale připomíná, že každý Boží příbytek v sobě skrývá nemalé úskalí. Může se snadno stát způsobem, jak Boha uvěznit v našich pozemských souřadnicích, jak ho zdomácnit, ochočit, spoutat. Jak ho mít. Mít pěkně pod kontrolou, vždy dostupného, zvládnutého.
Ale to není vše: takto zpacifikovaný a zakonzervovaný Bůh už svůj lid nikam nevede, nevolá ho k žádné změně, k žádnému pohybu. Z církve putující, Bohem trvale zneklidňované a mobilizované, se stává usedlá církev, která se zabetonuje se ve svých tradicích a není schopna se pohnout z místa. Přijme roli strážkyně starých dobrých časů, většinou ovšem notně zidealizovaných. Když je Bůh trvale usazen ve svatostánku, nemá už Boží lid žádný zájem a motivaci z něj vyjít ven. Věřící se začnou cítit v bezpečí čtyř posvátných stěn, daleko od složitosti světa.
Naopak Bůh putující, Bůh bez chrámu a bez domova nás trvale volá: vyjdi! Nezastavuj se ve své víře, nedopusť, aby zkameněla a zatuchla! Hledej to nové, co pro tebe Bůh připravil, dej se tím nadchnout a strhnout. A hlavně: Neboj se světa a vydej se do něj – však máš Boží zaslíbení, že v tom nebudeš sám, že Bůh tě podepře a posílí.
Já budu s tebou, slyšeli opakovaně Hospodinovi vyznavači. V těchto dnech se připravujeme na oslavu toho, že toto „já budu s tebou“ nebylo prázdným slibem. Bůh, který doposud doprovázel svůj putující lid, se stal člověkem a přebýval mezi námi. Z Boha, který je nad námi, se stal jeden z nás. Ve svém putování dorazil až k nám, až na dotek. V Ježíši Kristu šel stejnou cestou, jakou jdeme my.
A tak už chápeme, proč Ježíš nemohl zůstat na jednom místě. Chtěl být nablízku všem. I těm posledním a beznadějně zbloudilým přišel říci, že Bůh je na jejich straně. I v bezvýchodných slepých uličkách otevíral lidem nové obzory. Dokonce uprostřed samotné smrti tvořil život. Stejně jako jeho nebeský Otec putoval s Izraelci, putoval Ježíš za lidskou bídou.
A nejen to: on jí sám nebyl ušetřen. Vždyť víme, že na své cestě narazil na odmítnutí a odpor. Ty jsi v světě bydlil s námi, tvé tělo trpělo rány, zpíváme v jedné z nejstarších českých duchovních písní Jezu Kriste, štědrý kněže. Bůh se v Ježíši stal bezdomovcem na zemi, kterou sám stvořil. Přišel do vlastního, ale zakusil úděl cizince a nevítaného uprchlíka.
Sestry a bratři, víme, že ani my nemáme trvalý domov zde na zemi. Své pravé občanství máme někde jinde. Jsme zde jen jako poutníci či cizinci s přechodným pobytem. Avšak tímto naším dočasným příbytkem, jakkoli křehký a nepohodlný se nám zdá, nemáme pohrdat, ani z něj utíkat. Ježíš neutekl ze světa, ale právě do něj vstoupil, naplno. Při svém putování se pošpinil prachem a blátem našich cest. Nesl spolu s námi vše, co nás tíží, brání v chůzi a pod čím někdy padáme.
Když se vydáme na cestu s Ježíšem, narazíme spolu s ním na ty, za kterými putoval. Na lidi plné bolesti, odstrčené a nenáviděné, sužované nemocemi a hladem, na umírající, na pronásledované, otroky, na opuštěné a bezmocné. Není snadné jít po cestě Ježíšově, protože je lemovaná lidským utrpením. Není snadné otevřít oči, a dát se pohnout soucitem.
Na té cestě budeme možná zděšení. Avšak právě tam, k našim bližním, pro které svět přestal být dobrým domovem a stal se peklem, tam nás Bůh posílá. Tam nás potřebuje. Také skrze naši pomoc mohou trpící pocítit Boží blízkost a doprovázení.
Amen.
Ondřej Kolář