Kázání
Matouš 6, 22–23
(22) Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
(23) Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
Milé sestry, milí bratři,
Jistě jste někdy zažili, že nějaký člověk přišel do místnosti a jako by ji celou náhle rozzářil. Svou srdečností, úsměvem, dobrým naladěním. Často ani neumíme popsat, v čem spočívalo jeho kouzlo. Dnes se říká, že někdo vyzařuje pozitivní energii. Ale už bible takovéto vyzařování vycházející z člověka zná a pojmenovává také jeho původ: jsou jím lidské oči. Pohledem získáváme informace o okolním světě, ale zároveň něco vypovídáme o sobě. Pohled může být třeba závistivý, pyšný, záludný či výsměšný. Je zajímavé, že si bible všímá spíš toho nedobrého, co o sobě člověk svýma očima prozrazuje.
V dnešním poněkud tajemném výroku Ježíš připisuje očím ještě jednu pozoruhodnou vlastnost. Oči nejen vysílají do světa různé signály, ale svítí také dovnitř. Přímo se tu říká, že jsou lampou našeho těla. Ovšem ne proto, že by samy světlo vyráběly, ale díky tomu, že umožňují vnějšímu světlu, aby se dostalo do člověka. Takže jsou spíš takovým oknem propouštějícím světlo.
Oči tedy mají důležitou úlohu a hodně záleží na tom, v jakém stavu se nacházejí. Víme dobře, že jsou-li znečištěné či poškozené, získáváme o světě neúplný nebo pokřivený obraz. Ježíšovi jde ale hlavně o to, že zakalené oko nevpouští do těla dostatečné množství světla, a tak vnitřek člověka zůstává v přítmí nebo rovnou ve tmě. Protože sami v sobě žádný zdroj světla nemáme, jsme odkázáni na světlo vnější, které do nás prostřednictvím našich očí vchází. Co se stane, když se nám ho nedostává?
Několikrát v evangeliích čteme o tom, jak Ježíš slepému člověku vrátil zrak. Nikdy se ale nejednalo jen o tělesné uzdravení, jakkoli i na tom Ježíši velice záleželo. Nově nabytý zrak byl pro uzdraveného příležitostí nově se podívat na svůj vlastní život, najít v něm nový směr a často přímo následovat Ježíše. Spolu s tělesným zrakem Ježíš lidem vracel zrak duchovní, vyváděl je z temnoty vnější i vnitřní. Rozsvítil jim světlo, které je mohlo dál vést životem.
Proto když Ježíš hovoří o oku, nemá na mysli jen fyzický zrak, ale hlavně zrak duchovní. Také v tomto případě platí, že oko je do duše okno. Toto okno se může otevřít různým směrem. Co do svého života necháme vstupovat? Na co se zaměřujeme – a co naopak vypouštíme a ignorujeme? Co okupuje naši pozornost? A můžeme jít ještě dál: Po čem v životě prahneme? Po čem se pídíme? To jsou otázky, které nám Ježíš klade.
Řada biblických příběhů je založena na tom, že člověk upírá zrak tam, kam nemá, a cosi podstatné naopak opomíjí. Už při prvním hříchu Adama a Evy hrálo důležitou roli to, co přitahuje náš pohled. Had nabízí ženě plod lákavý pro oči. A navíc ještě tvrdí, že se tomu, kdo ho sní, oči otevřou a bude jako Bůh. Oči se prvnímu lidskému páru sice skutečně otevřely, avšak nestali se bohy, ale pouze si uvědomili své vlastní provinění.
Proti tomu stojí v Novém zákoně anti-vyprávění o Ježíšově pokušení na poušti. Je to příběh o tom, jak to dopadne, když naopak upřeme oči správným směrem a nenecháme se satanem zlákat. Pokušitel se velice snažil, chytře postavil před Ježíšův zrak to, co jej mohlo upoutat, ale nakonec neuspěl.
Náš pohled – tělesný i duchovní – si ze skutečnosti vždycky něco vybírá. Je to nevyhnutelné, protože nemůžeme pozorovat a vnímat úplně vše, co se kolem nás děje, jinak bychom byli úplně zahlceni. Proto se zaměřujeme, zaostřujeme, vylaďujeme se. V tom ale právě spočívá nebezpečí. Zúžený pohled na svět kolem se snadno zvrhne v tunelové vidění – vidíme jen to, co vidět chceme, tedy co odpovídá našemu předchozímu poznání a zkušenostem. Co do nich nepasuje, to odfiltrujeme.
Na tomto principu jsou – jak známo – založeny sociální sítě: nabízejí nám to, co náš pohled na svět potvrzuje, a vše ostatní skryjí. A tak místo abychom si připouštěli jiné úhly pohledu, rozšiřovali své obzory a zpřesňovali své poznání, jen se točíme v bludném kruhu a nepokročíme dál. Naše mysl má sklon se zabydlet v určitém pohledu na skutečnost, libuje si ve vyzkoušených mapách světa, na kterých jen těžko něco mění. A s přibývajícím věkem na nich ulpívá čím dál tvrdošíjněji. Vždycky jsem obdivoval, když se někdo naopak dokázal po celý svůj život něco nového učit, poopravovat své obrazy světa a připouštět, že pravdu může mít i ten druhý.
O zaměření své mysli rozhodujeme my, nicméně není úplně jedno, čím se obklopujeme, v jakém prostředí trávíme svůj čas a co tedy – ať chceme nebo nechceme – sytí naše vnější i vnitřní oči. Nikdo z nás není tak pevný, aby odolal všemu, co se našemu pohledu vnucuje.
Ježíš řekl, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit; ale co z člověka vychází, to jej znesvěcuje. Nemyslím, že by nás kontakt s čímkoli v tomto světě mohl znesvětit, tak jak si to představovali věřící v Ježíšově době. Rozhodně nás ale leccos kolem nás může ovlivnit, vtáhnout, nebo do nás vpustit jed. Často si toho ani sami nevšimneme nebo to zjistíme až se zpožděním, kdy už jsme natolik pohlceni, že skoro není cesty ven. Proto je dobré raději nepředpokládat, že ve všech pokušeních vždycky obstojíme, a zvažovat, co na sebe necháme působit.
Církev vždy varovala zejména před všelijakými světskými lákadly a marnostmi. Ty označovala za zhoubnou pastvou pro naše oči. Toto chápání je v něčem blízké tomu Ježíšovu. Dnešní oddíl je součástí Ježíšovy delší řeči o tom, na co se máme spoléhat a jakému pánu máme sloužit. Ježíš poukazuje na to, že takovým pánem nad námi se snadno stane majetek a starost o pozemské zajištění.
K tomu bychom mohli připojit celou řadu dalších věcí tohoto světa, které opanují nitro člověka a odvedou jej od Boha. Epidemií dnešní doby je závislost. Lidé upínají svůj život na něco, co nám sice mnoho slibuje a zpočátku také dává, ale nakonec si toho od nás mnohonásobně víc bere zpět.
Obava před světským pokušením ovšem někdy také sklouzává k zúženému vidění světa. Vypadá to, že svět je pouze plný zla, na každém kroku na nás číhá nebezpečí, neustále nás někdo chce strhnout k nemravnostem. Takováto zkušenost se světem Ježíšovu slovu moc neodpovídá. Ježíšův pohled je jiný. Ve světě je světla dost. A jistě je tam také hodně tmy. Problémem jsou naše oči, které světlo neumějí vpustit do našeho nitra. Nebo jinak řečeno: my sami se necháváme strhnout tím zlým a na to dobré zapomínáme. Proč tomu tak je?
Ježíš proti sobě staví oko špatné a oko čisté. Tak to alespoň uvádí ekumenický překlad. Ale ve skutečnosti protikladem špatného oka není oko čisté, ale oko jednoduché, prosté. Kraličtí překládají: sprostné. Možná by se dalo říci: nerozptylované vším možným, koncentrované na to podstatné. To není tunelové vidění, které utíká před realitou, nebo ji dokonce barví na růžovo. Jednoduchý pohled upírá svou pozornost vždy k Bohu, ať se děje cokoli. Vidí samozřejmě i to ostatní, to ďábelské a protibožské, ale nenechává se tím fascinovat a uhranout.
K tomuto pohledu nás zve Ježíš. Vždy znovu nám připomíná, že svět je navzdory všemu zlému dobrým Božím stvořením. Bůh pečuje o své děti a otevírá jim Boží království. Jednoduchý pohled se sytí Boží dobrotou a milostí, kterou smíme každý den zakoušet. A když do nitra propouštíme Boží světlo, těžko se do nás pak dostanou jiné mocnosti, které by se v nás také rády zabydlely.
Mít čisté oči – to je především umění vnímat navzdory všemu Boží lásku. Někdy se nám ale náš život zahalí do takové temnoty, že je velice těžké skrz ni dohlédnout až k Božímu světlu. Temnota rychle pronikne do našeho nitra. A my nemáme v sobě žádnou božskou jiskru, díky níž bychom v sobě to světlo opět mohli vykřesat. V takových chvílích Boží světlo musíme sami hledat.
Hledejte a naleznete, zaslibuje Ježíš. To je slovo do situace, kdy Boží blízkost pro nás přestává být samozřejmostí a kdy se k ní musíme takříkajíc promodlit. Modlitba je takové otevírání očí, uší a celé naší bytosti pro Boha a jeho světlo. Proto se o ni máme pokoušet i tehdy, když se nám nechce a vlastně nevíme, co Bohu říci.
Věříme, že jednou Boží světlo prozáří celý svět. Do té doby je ale světlo přicházejícího Božího království promíchané s temnotou, anebo zase s různými umělými, náhražkovými světýlky. Nenechme se jedním ani druhým zahltit a rozptýlit. Následujme žalmistu, který vyznává: Stále upírám své oči k Hospodinu.
Amen.
Ondřej Kolář