Kázání
Matouš 5, 38–48
(38) Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘
(39) Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;
(40) a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.
(41) Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě.
(42) Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.
(43) Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘
(44) Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,
(45) abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
(46) Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž?
(47) A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž?
(48) Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
Milé sestry, milí bratři,
kdo tě uhodí, nastav mu i druhou – nestává se v tomto případě z křesťanky či křesťana tak trochu otloukánek? Člověk, který si vše nechá líbit a nezná svoji sebehodnotu? Chce snad po nás Ježíš, abychom podléhali tlakům a nechávali se přejet parním válcem? Neirituje vás to? Naléhá snad Ježíš, abychom se stali využívaným a vykořisťovaným hlupáčkem? O co tady jde?
Ježíš, ale neříká: nedělejte nic. Říká nám: nesnažte se vyřešit teror novým terorem a násilí dalším, jiným, novým násilím. Pokuste se narušit rovnováhu protivníků tím, že pro vás ten druhý alespoň přestane být protivníkem.
Připomíná mi to situaci, kdy policejní jednotky přicházejí na louku, kde spolu v harmonii pobývají hippiesPijí čaj, tančí, hrají na nejrůznější hudební nástroje, zpívají a okolo pobíhají radostně děti. Zatímco ozbrojené jednotky nasazují ochranné helmy. Hippies na louce mají dvě možnosti. První možností je boj. Jít bojovat za území, mlátit se. Druhá možnost je utéct. Sbalit si stany a prchnout. Jsou to ostatně vývojově přirozené reakce. Utéct nebo bojovat. Někteří z nich utíkají ke svým stanům a co nejrychleji se je snaží složit a s batožinou prchnout. Další z nich běží před ozbrojené policejní hlídky.
Hippies se chytají za ruce a začínají zpívat slova o lásce a přijetí. Napětí je patrné v očích všech přítomných – policistů i hippies. Policistky a policisté si nasazují ochranné štíty a ruku přikládají k pasu s obuškem. Hippies začínají společně zpívat. Zpívají jednu píseň znovu a znovu, nacházejí sílu ve společenství a láskyplné intenci. Pohlíží do očí člověka, který je drží za ruku a spatřují v nich taktéž směsici napětí s nadějí. Zvedají společně ruce na důkaz toho, že nechtějí zaútočit.
Po dlouhých minutách (nebo hodinách) se napětí rozvolňuje. Hippies se začínají s nadějí na rtech usmívat na tváře policistek a policistů a někdo zvolá: Jesus loves you! Ježíš vás miluje. Někdo z hippies přináší vodu a podává ji žíznivým, později se začnou ozývat i hudební nástroje a atmosféra se proměňuje. Muž s dlouhými dredy říká jednotlivým policistům a policistkám, že si mohou sundat helmy, pokud chtějí (v tom nepřiměřeném vedru). Ozbrojené jednotky si sundávají helmy a dochází k rozhovoru. Někteří začnou nabízet policejním složkám ovoce.
Hlášení. Hlášení určené obyvatelům louky. Velitel prohlašuje, že jednotky odcházejí. Někteří z hippies pronáší pozvání do společenství, až policistkám a policistům skončí služba. Druhý den ráno se ozývají hlášení zaznívající stejně jako předešlé dny z poletujících dronů: Achtung, Achtung, pozor, pozor, atencion, atencion. Drony se odmlčí a pak docela jiným hlasem proniká loukou: Dear hippies family, we love you. Drahá hippies rodino, milujeme vás. Odpovědí je uznaný potlesk ze všech koutů louky a lesa.
Jako bych v tom spatřovala právě zmíněná Ježíšova slova. Nastavit druhou tvář je něco jiného než utéct. Ježíšova reakce je nečekaná a odzbrojující právě tím, že nepřijímá ani jednu z obou předpokládaných pozic. Nejedná se o boj, ale ani o zkroušené ustoupení. Ta očekáváná role není přijata, nestáváme se protivníkem a vědomě se rozhodneme, že v tom člověku na druhé straně barikády nehodláme vidět protivníka.
Možná právě teď by mohlo přijít spoustu námitek, že takovým způsobem není možné uskutečňovat politická rozhodnutí ve věci ochrany státu. Znamenalo by to, že co není možné aplikovat na ministerstvu obrany (nebo v čem neshledávají smysl na ministerstvu obrany), tak nemá význam vůbec. Ježíš je ale jiného názoru. Ježíš promlouvá k docela konkrétním a obyčejným lidem. Aby začali u sebe, u svých rozhodnutí. Protože podle něho má smysl alespoň začít.
Je psáno – kdo se s tebou chce soudit o košili – tomu dej i kabát – cožpak máme chodit v listopadu nazí? Jde opravdu o bezmyšlenkovitou podřízenost, ve které rozdáme snad i poslední pantofle? Skoro se domnívám, že ne. Když je psáno o košili a kabátu – zmiňuje se také soud, soudní pře. Ježíš se snaží říci, nenechte se vtahovat do malicherných sporů, zbytečné spory nestojí za ty jednotlivosti, které jsou za nimi. Ježíš nám v těchto slovech přináší osvobození. Připomíná nám tím, že máme moc, pakliže dokážeme čelit strachu jednat odlišně. Pakliže dokážeme vykročit vstříc k laskavé jinakosti, jsme svobodní. Máme možnost se rozhodnout, jak zareagujeme, máme právo měnit na první pohled danou realitu.
Jako by celý text ukazoval na to, co v nás jednotlivé akty probouzí a vytváří. Pakliže se nastavíme na to, že chceme s otevřeným srdcem rozdávat a vytvářet úsměvy, proč by dvě míle sdílené blízkosti byly na obtíž? Nejsou snad za odměnu? Snad pro zdravý duch i tělo a možnost porozumění? Je to další z příkladů, ve kterých je na nás, s jakou intencí se rozhodneme vstoupit do dané situace.
Ale jak máme milovat své nepřátele? Co to znamená? Dává to smysl? Co když jsou to lidé, kteří činí záměrné zlo? Možná nás ani neznají, ale chovají se k nám s pohrdáním. Na co tady Ježíš poukazuje? Snad láskou může mínit také dávání šanci porozumění – pochopení. Možná právě prostřednictvím modlitby je možné se k porozumění přiblížit. Je možné se za nepřátele modlit, je možné je milovat projevenou modlitební péčí.
A není toho náhodou trochu moc? Není na nás naloženo, až příliš? A není to tak trochu neaktuální bizár? V naší konzumní společnosti, kde se na nás už tak vyvíjí tlak k dokonalosti? Všudypřítomný tlak, který skličuje až k úzkostnosti z vlastní nedostatečnosti – měli bychom přece více pracovat, více sportovat, dobře vypadat, a hlavně být výkonní. Jak se do toho všeho může vlézt tenhle Ježíšův apel? Možná to v nás vzbuzuje pocity naštvání. Už tak máme docela naloženo a teď ještě tohle?
Ale možná nám pomůže zamyslet se, s jakým záměrem Ježíš ta slova vyřkl. Promlouvá ke svým učedníkům a promlouvá k nám. Když ta slova slyšíme – vidíme před sebou Ježíše s bičem v ruce, a jestli pozapomeneme, tak jednu schytáme a šrámy se budou ještě dlouho hojit a bolest ozývat. Anebo je tady druhá možnost. Ta možnost, že Ježíš promlouvá k člověku, který se tak trochu pachtí a úplně neví, kudy kam – vztahy mu vždycky nefungují dokonale a Ježíš přichází a nabízí radu, nebo doporučení, jak by se tomu konkrétnímu člověku mohlo lépe dýchat, jak by se mohl osvobodit z těch věčných nadbytečných zacykleností. Jako by mluvil z vlastní zkušenosti jako možná o trochu moudřejší přítel, který to se mnou myslí dobře a chce mi podat pomocnou ruku. Říká je pro nás jako rady, které nám pomohou žít život s větší lehkostí, radostí a láskou – k sobě, druhým i jemu.
Pán Ježíš ta slova říká s péčí o nás. S péčí o náš klid. Nechce, abychom žili v přetlaku, hněvu a sváru. Nechce, abychom se o svůj klid nechali připravit tím, co přichází. Pán Ježíš chce, abychom se nepřipravovali o lásku a pokoj, které nám dává.
Amen.
Johana Miriam Vorlová