Kázání
Žalm 48, 10
Rozjímáme, ó Bože, milosrdenství tvé u prostřed chrámu tvého.
Jeden nepojmenovaný muž, označený jako zákoník, tedy znalec zákona Mojžíšova, přišel pohovořit s Ježíšem. Jeho prvotním úmyslem bylo učitele z Nazaretu na něčem nachytat, na nějaké neznalosti či bludném výkladu. Záhy ale všechny postranní úmysly nechal stranou a vstoupil s Ježíšem do skutečného dialogu, kdy dva hledači pravdy kladou otázky a hledají správné odpovědi. Ten rozhovor se povedl a zákoníkovi se dostane učitelské pochvaly: „Dobře jsi odpověděl.“ A navíc ještě ujištění, že je na dobré cestě k životu věčnému.
Už tato úvodní okolnost ať je pro nás povzbuzením: když tak jako tento muž, a jiní příkladní mužové a ženy vstoupíme s Ježíšem do rozhovoru, když se vystavíme jeho otázkám a pustíme si je k srdci, máme pak převelikou naději, že se něco povede, něco objevíme, a uslyšíme od Pána a Mistra našeho: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ“. Co víc si přát, než takovou pochvalu a takové zaslíbení?
Ten neznámý zákoník by zasloužil pochvalu také od nás – snad nějakou pamětní desku – za to, že svou další otázkou přiměl Ježíše k vyprávění podobenství o milosrdném Samařanu. Sotva kdo z nás slyšel tento příběh poprvé a zůstaneme-li věrni tomuto sboru nebo jakékoli křesťanské církvi, určitě toto podobenství ještě mockrát uslyšíme. Opakování je nutné vždycky, když se chceme něčemu naučit. A my se čtením a výkladem Bible učíme. Učíme se věřit, doufat a jednat.
Příběh o povedeném rozhovoru zákoníka s Ježíšem, je nesmírně bohatý, a v každém kázání si z toho bohatství můžeme vzít jenom něco. Pro dnešek jsem z toho příběhu vytěžil tři postřehy.
1) Zákoníkovi se povedlo shrnout hlavní poselství Mojžíšova zákona do tzv. „dvojpřikázání lásky“. Přitom ale v zákoně Mojžíšově tato dvě přikázání stojí od sebe odděleně, každé v jiné souvislosti:
„Budeš milovat Hospodina svého Boha, celým svým srdcem, a celou svou duší, a celou svou silou“, vyřizuje Mojžíš izraelskému lidu v páté knize šesté kapitole hned po slavném vyznání „Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.“ Pokyn „Milovat budeš bližního svého jako sebe samého“, nacházíme úplně jinde, ve třetí knize Mojžíšově (kapitola 19, verš 18), tam je zasazen do souvislosti všednější, mezi pravidla každodenního chování mezi lidmi. Nu zákoník tyto dvě výpovědi spojí v jednu. Možná by jiný znalec zákona Mojžíšova takovéto vytrhování biblických veršů ze souvislosti a dodatečné slepování odmítl jako teologický amatérismus či přímo svévoli. Učiteli Ježíšovi se toto zacházení se svatým Písmem líbí a zákoníka za to pochválí. Už tohle je i pro nás povzbuzení a určitý návod: Čtěme Písmo pozorně, jak jen jsme toho schopni, pomalu, písmácky, nějak tak, jak to uměli naši evangeličtí předkové. Přitom hledejme a nacházejme, co je hlavní a co vedlejší, co lze spojit, i když to v Bibli spojeno není, a najděme si v Písmu ty části či verše, které k nám osobně mluví. Tak jako nosí pravověrní židé pouzdérko s vyznáním „Slyš Izraeli“ při ranní modlitbě na čele a na levé paži, nosme je s sebou ve své paměti, v pouzdérku svého srdce. Abychom, až se nás někdo zeptá, co že to v té Bibli stojí, co tam je tak zajímavého, my nemuseli něco blekotat, ale mohli jasně odpovědět: pro mě je tam důležitý verš „neboj se, toliko věř“ či „Bůh láska jest“ nebo „Hospodin, Bůh můj, osvětluje temnosti mé“. Prostě buďme jako ten pochválený zákoník, zacházejme s Písmem svatým jako s pokladem moudrosti z nebe, ten poklad přebírejme a přivlastněme si, co k nám promluvilo, co osvítilo naše temnosti a Ježíšova pochvala bude platit i nám. Zasazování biblických výroků do širšího kontextu a dějinných souvislostí, hledání jejich významů v původních jazycích, to přenechme biblistům, odborníkům na teologických fakultách.
2) Jak jsme četli, zákoník byl pochválen, neodešel ale domů s písničkou na rtech. Chtěl sám sebe ospravedlnit a v tázání pokračoval. Nevíme, co bylo důvodem jeho pokusu ospravedlnit se. Možná, že milování bližního jako sebe samého již vícekrát vyzkoušel, a zjistil, že láska k bližnímu je někdy ohromná námaha a veliká nesnáz, taky to leze do peněz a vděku se člověk nedočká. Ptá se tedy Ježíše: „Kdo je můj bližní?“ A jeho otázka je zcela na místě.
Zákoník totiž správně rozpoznal, že Ježíš s pojmem „bližní“ pracuje jinak než zákon Mojžíšův. Ve třetí Mojžíšově je bližním zřetelně míněn příslušník pospolitosti lidu Izraelského, tohoto lidu zvláštního a vyděleného. Snad se ani náš překlad „bližní“ pro tu souvislost nehodí, možná soukmenovec by bylo výstižnější, či spolubratr z církve. Biblista Jeremias navrhuje překlad „kamarád“. Miluj svého kamaráda jako sebe, tak by se dalo rozumět příkazu ze třetí Mojžíšovy. Otázka, kdo je můj kamarád, kdo je můj přítel, se pak přímo vnucuje. Je to každý Izraelec? I ten, který je vůči svému izraelství absolutně lhostejný, nevěrný, který svými skutky uráží Hospodina a pohoršuje lidi? I posmívač, darebák a lempl je snad můj kamarád a já ho mám povinnost milovat jen proto, že formálně přísluší k potomstvu Izraelovu? Asi nějak takto se ptá zákoník Ježíše.
A Ježíš začne vyprávět ten známý příběh, snad nejznámější ze všech jeho podobenství. Všimněme si, jeho závěr opět ústí do otázky: Kdo z těch tří byl bližním či kamarádem vůči člověku, jenž upadl mezi lotry?
Otázka, kdo je můj kamarád, kdo je hoden mého přátelství, mé blízkosti, mé lásky, však zůstala nezodpovězena. Byla odsunuta, jako už zbytečná, překonaná: s Ježíšem vyvstává nová otázka, totiž jak ty se postavíš k člověku v nouzi, ke kterémukoli člověku v nouzi, ať je to Izraelec nebo nějaký přivandrovalec, prostě kdokoli. To, že je v nouzi, to je ten signál, který na tebe bliká, abys byl kamarádem, přítelem, byl mu nablízku, byl bližním. Jestliže nějaký pocestný upadl mezi lotry, ti ho zranili, oloupili a ponížili, tak se neptej, kdo to je, odkud je a jaký je. Můžeš-li mu pomoci, poskytni první pomoc, buď mu bližním, staň se příkladným bližním bez hranic, jako se jim stal onen anonymní Samařan.
3) Teď to třetí a poslední: kněz a levita, dva náboženští profesionálové, kteří se jako bližní nezachovali a nebožáka u cesty pominuli, jsou odstrašující výjimka, nikoli pravidlo. Je to skandální, že právě oni nepomohli. Přece ti lidé sloužili v chrámě, znali zákon Boží Mojžíšem předaný, a proto pomoc bližnímu pro ně měla být samozřejmostí. Nebyla. Oni prostě selhali. To se stává, že lidé, i zbožní lidé selžou. Stane se někdy i policistům, kteří mají chránit zákon, že se nechají podplatit nebo se dokonce spolčí se zločinci. To ale neznamená, že policie je hanebný podnik, který by se měl zrušit. V podobenství o soucitném Samařanovi představitelé židovského náboženství selhali. To ale neznamená, že jejich náboženství bylo špatné či snad dokonce, že judaismus odvádí od lásky k bližnímu. Ne, teprve až Nový zákon, spojený s postavou Ježíše Krista, hlásá lásku k bližnímu, to činí už zákon Mojžíšův. Kde je víra v jednoho Boha, jenž nás miluje a nad námi se slitovává, tam je i výzva milovat své bližní. Moje osobní zkušenost je, že lidé věřící, kteří uznávají nebeského Otce nad námi, mívají obvykle citlivé srdce. Od věřícího lékaře, od ošetřovatelky, které nenápadně visí na krku madonka či křížek, snad očekávají všichni, i ti nevěřící, a právem, že bude k pacientovi přistupovat taktně a laskavě. Věřím, že zbožnost vůbec a zbožnost zaměřená na Krista zvláště, změkčuje lidská srdce a zmnožuje v tomto světě pravé lidství. Kéž je v tomto světě více praktikovaného náboženství, ba víc kněží a levitů. Občas se nějaký nepovede, jako ti dva, co nepomohli zraněnému u cesty, ale stávat by se to nemělo. Vždyť v chrámě, v kostele, ve shromáždění Božího lidu se nám znovu a znovu připomíná Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův, Otec Ježíše Krista jako El-rachům, Bůh plný emoce, Bůh plný niterného pohnutí neboli milosrdenství, všechno se v jeho lůnu mateřsky hne, když vidí lidskou bolest, nouzi a ubohost. Ten příkladný Samařan byl hnut milosrdenstvím, tedy ozvalo se v něm, co je vlastní Bohu, jenž je zdroj a ohnisko všeho dobrého, soucitu, empatie a něhy. Nu a do společenství Božího lidu se chodíme znovu ujišťovat, že tomu tak je, že Bůh je láska a pohnutka vší lásky. Toto ujištění potřebujeme pouštět si k srdci opakovaně, aby nám srdce neokorala. Milosrdný Samařan to zjevně nepotřeboval, ale i on je spíše výjimka než pravidlo. Abychom dokázali být jako on, aby se nám jeho výjimečnost stala pravidlem a láska k bližnímu naší životní praxí, to je jeden z důvodů, proč chodíme do kostela či jinam, kde se lid Boží shromažďuje, a kde „rozjímáme ó Bože, milosrdenství tvé uprostřed chrámu tvého“.
Amen.
Miloš Rejchrt