Kázání
Jakub 1, 2+12–13
(2) Za největší radost mějte, bratří moji, kdyžkoli v rozličná pokušení upadáte, [že]
(12) Blahoslavený muž, kterýž snáší pokušení; nebo když bude zkušen, vezme korunu života, kterouž zaslíbil Pán těm, kdož ho milují.
(13) Žádný, když bývá pokoušín, neříkej, že by od Boha pokoušín byl; neboť Bůh nemůže pokoušín býti ve zlém, aniž také on koho pokouší.
Skončilo masopustní veselí a začal půst. V běhu našich všedních dnů si toho sotva kdo všimne, však ani v dobách, kdy církevní regule mluvily lidem i do životosprávy, měla omezení v jídelníčku tolik výjimek, že se v podstatě jedlo a pilo jako jindy v roce.
Zůstává ale pozoruhodný začátek postního období, totiž popeleční středa. V ten den kněz při mši poznamenává čela zájemců černošedým popelem pocházejícím z ratolestí a květin, jež sloužily jako mávátka při slavnosti Květné neděle v uplynulém roce. Každému se při tom dostane připomenutí „prach jsi a v prach se navrátíš“.
Tak zvaný popelec je krásný rituál, několikrát jsem ho také podstoupil a těšilo mne, když jsem v tramvaji večer potkal několik spolucestujících podobně umouněných, kteří na svém čele nesli znamení lidské pomíjivosti. Je užitečné si připomenout, že loňská sláva se snadno promění v letošní popel, že prach jsi a v prach se navrátíš. Přiznej si to a přiznej to i druhým. Můžeš si to dovolit, neboť jsi křesťan a spoléháš na trvalost a věčnost Boží, nikoli svou.
Na popeleční středu bývají čteny biblické texty o tom, že jsme tu my lidé jen na chvíli, jako ta tráva a kvítí polní. Ano, jsme pouhý prach a v prach se navrátíme, jsme křehcí jak nádoby hliněné, jsme jako by poslepovaní, snadno se rozklížíme. To nás ale nemusí děsit, vždyť On, náš stvořitel a vykupitel, zná slepení naše a nad naším prachem se postaví.
Na první postní neděli se čte v církvi příběh o Ježíšově pokušení na poušti. Samo slovo pokušení ztratilo dnes svou děsivost a stalo se čímsi laškovným. Prý nejsladší na pokušení je mu podlehnout. Jenže i dnes existují pokušení, která ani trochu laškovná nejsou.
Když jsem chodíval do bohnické nemocnice k pacientům léčícím se ze závislostí, tak ti si ze slova pokušení legraci nedělali. Například jeden z nich pověděl, na to nezapomenu, jak se mu v horkých letních měsících pražské ulice promění v arénu plnou pokušení, se kterým on musí těžce bojovat. Dělají to takzvané zahrádky na chodníku před restauracemi a hospodami, tam se z orosených půllitrů nese vzduchem vůně nápoje, který se stal pro tohoto člověka pokušením a jemuž on opětovně podlehl až zase skončil na protialkoholní léčbě, nejspíš opět neúspěšné.
Pokušení není žádná legrace, leckdy jde při něm o život. Proto ho nevyhledáváme a prosíme „neuvoď nás v pokušení“. Pokušení je zkouška, na více místech v bibli lze tak to slovo přeložit, ale je to zkouška, které je nejlepší se vyhnout, neboť ten zkoušející není spravedlivý examinátor, nýbrž je zaujatý, je zlý, je to Satan. Nechce nás vyzkoušet, abychom obstáli a dostali jedničku, on chce abychom propadli marnosti, závislosti, zlobě, abychom odpadli od víry, od Krista. Něco takového určitě nechce Bůh, který je láska, který nemá zálibu ve smrti bezbožného, však praví apoštol Jakub, že nikdo není od Boha pokoušen. Formulace, že byl Ježíš veden od Ducha, aby byl pokoušen od ďábla, je významná. Bůh pokušení dopouští, tak jako ho dopustil na těžce zkoušeného Joba, není ale jeho strůjcem.
Když ale Bůh dopustí pokušení, kterému byste se tak rádi vyhnuli a přece přijdou, tak se radujte říká apoštol. Radujte se z toho, že v síle, která vám bude dána, obstojíte a ďábel od vás uteče.
Abychom obstáli, povzbuďme se příběhem o Ježíšově pokušení na poušti. On, Syn Boží, se ztotožnil s námi, lidskými syny, křehkými, ohroženými zlem a vystavenými pokušením. Tento syn Boží, když šlo do tuhého, se neuchýlil do bezpečí svého božství, neuplatnil svou božskou imunitu. „Jsi-li syn Boží, udělej to a to.“ Takto ďábel svádí Ježíše k svému, ďábelskému výkladu synovství Božího. Ty jsi opravdu syn Boží. No, kdo to má? To je obrovská výhoda, to je fantastické privilegium, tak toho ho využij, máš na to nárok. Ale Ježíš toho nevyužil, zůstal naším bratrem, zůstal solidární s námi, syny a dcerami lidskými. Rafinované útoky satana odrážel nikoli tajnými zbraněmi svého božství, ale zbraněmi, které jsou dostupné nám. Takovým, jací jsme. Tehdy na poušti to dobře dopadlo, Ježíš, náš bratr, nad pokušitelem zvítězil, Goliáš byl oloupen, veselme se. Satanské pokušení je tedy překonatelné a lze mu nepodlehnout. Je ale třeba být připraven. Ve chvíli, kdy pokušitel začíná předestírat svá lákadla, je užitečné mít po ruce krátkou modlitbu. Docela výstižně se takové modlitbě říkalo střelná, třeba citát ze žalmu „Srdce čisté, stvoř mi ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých“. Mně osobně se tato modlitba osvědčila. A hlavně si uložme do paměti, že Ježíš na poušti obstál, a když řekl: „Odtáhni, satane,“ tak satan odtáhl. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, radí a svou zkušenost prozrazuje apoštol. A vidět ďábla, jak utíká, to je radost.
Neprožíváme stejná pokušení jako Pán Ježíš, ale podobná. I nám pokušitel namlouvá, že i kameny by se měly stát chlebem, že všechno má sloužit k sycení a přesycování našich potřeb a chutí. I na nás pokušitel doráží, abychom uznali, že život je v podstatě jen ukájení potřeb a dělání dojmu. Když se v takovém pokušení ocitneme, vzpomeňme na Krista, mějme po ruce jeho výrok, že „ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, které vychází z Božích úst“. Nechme toto slovo na sebe působit, a bude nám dáno odolat.
Druhé pokušení na poušti bývá někdy označováno jako „nedovolené spoléhání na Boží pomoc“. Skoč z věže, jen tak, protože tě to baví, je to ohromný adrenalinový zážitek a Pán Bůh tě zachrání. Ocitneme-li se v pokušení hazardního hraní se svým životem a zdravím, nechme na sebe působit slovo Ježíšovo „nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého“ a bude nám dáno odolat.
„Všechno ti dám, když se mi pokloníš“, nabídl do třetice Satan Ježíši. To je nabídka, jaká se neodmítá, za málo získáš mnoho, provedeš drobnou špatnost, abys mohl následně být šlechetný a konat dobro, možná království světa proměňovat v království snad Boží. Poklona satanu je jen taková chvilková záležitost, zatímco užitek z toho bude dlouhodobý. Navíc poklona satanu je jenom gesto, můžeš ho pojmout jako součást rafinovaných hrátek s čertem, a ty čerta přehraješ, neboť na tvou chytrost a mazanost čert nemá. Když pokušení tohoto druhu na nás dolehnou, rozpomeňme se na Ježíše a nechme na sebe působit jeho slovo „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat“ a bude nám dáno odolat.
Všechna satanova pokušení rozvrátil Ježíš ne nějakými svými originálními výroky, nýbrž slovy, která jsou zapsána v Písmech svatých a jsou dostupná všem, kdo Písmo svaté čtou. I to je pro nás pokyn: čtěme Písmo svaté, nechme pronikat jednotlivé veršíky do naší paměti, rozvažujme zvěsti Písem ve společenství církve, tím vším si pořizujeme dobrou osobní výbavu pro zlé chvíle pokušení.
Když stručně a jasně řeknete ďáblu ne, on s těmi svými svody a nabídkami odejde jinam, a vy zjistíte, že jste odmítnutím jeho lákavých nabídek o nic nepřišli. Naopak, přece čteme, že když ďábel Ježíše s nepořízenou opustil, hle andělé přistoupili a obsluhovali ho. Bůh může na chvíli pokušení dopustit, ale dokáže z něj i vyprostit. Jeho úslužní andělé jsou nablízku, strojí hojný stůl a kalich nalévají, až oplývá.
Amen.
Miloš Rejchrt