Kázání
Žalm 126
(1) Poutní píseň. Když Hospodin úděl Sijónu změnil, bylo nám jak ve snu.
(2) Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi pronárody: „Hospodin s nimi učinil velké věci.“
(3) Hospodin s námi učinil velké věci, radovali jsme se.
(4) Hospodine, změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země!
(5) Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet.
(6) S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy.
Milé sestry, milí bratři,
tento žalm patří mezi takzvané poutní písně, protože je Izraelci zpívali při poutích do jeruzalémského chrámu, většinou o různých svátcích. Taková slavnostní chvíle měla dvojí rozměr: vzpomínku na minulé slavné Boží činy a očekávání ještě větších a slavnějších Božích činů v budoucnosti. Ke každému svátku tedy patří vděčnost i naděje.
Obojí ale neodmyslitelně patří také k lidskému životu, což poznáme zejména tehdy, když nám jedno z toho chybí. Když nedokážeme být vděční a všímáme si jen toho, co se nám nepodařilo nebo co nám osud nenadělil, snadno propadneme zahořklosti nebo i závisti. Stejně tak je ale důležité, aby se člověk vždy dokázal na něco těšit a viděl před sebou aspoň malý cíl, ke kterému chce dojít, nebo hezký okamžik, který ho čeká.
Věřící člověk k této přirozené vděčnosti a naději přidává ještě něco dalšího. Přesvědčení, že to, co se nám v životě podařilo, nebylo pouze výsledkem naší snahy. Bez Božího požehnání by veškeré naše úsilí bylo marné. Máme komu poděkovat. Stejně tak víme, že ani budoucnost není plně v našich rukou, nejsme každý svého štěstí strůjce. Jsme v dobrých Božích rukách. A tak se smíme v naději dívat dopředu – ne proto, že vše určitě zvládneme, ale proto, že Bůh nám vždy zůstane věrný.
Když se Izraelci dívali vděčně do minulosti, nacházeli tam především slavné vysvobození z Egypta. To byl takový pravzor všech dalších Božích záchranných akcí, kterých bylo v dějinách Božího lidu ještě celá řada. Žalm, který jsme dnes slyšeli, se pravděpodobně obrací k době, kdy perský král Kýros povolil izraelským přesídlencům žijícím v Babylonské říši, aby se mohli vrátit zpět do své země.
Všimněme si: bylo to sice rozhodnutí perského vládce, ale žalmista naprosto samozřejmě připisuje tento čin samotnému Hospodinu. On změnil úděl Izraele. On velkolepě zopakoval exodus. A dokonce i okolní národy uznávají, že právě Hospodin učinil se svým lidem veliké věci.
Bylo nám jak ve snu, vzpomínali izraelští poutníci. Plno radosti a smíchu. Jenže po každém snu přichází probuzení. Ano, Izraelci se mohli vrátit do zaslíbené země, jenže to zdaleka neznamenalo, že se dalo hladce navázat tam, kde to kdysi skončilo. Spíš je čekal začátek od bodu nula. Jeruzalém v troskách, chrám zbořen, poničená země. Ne vždycky byli navrátilci vítáni s otevřenou náručí. Ti, kdo do Babylona odvlečeni nebyli, si žili po svém a nechtěli, aby je někdo poučoval. Nezapomeňme, že do zajetí byla tehdy odvlečena elita národa – a ta se teď vrací a bude mít své představy o tom, jak má obnovená země fungovat.
Proto v žalmu zaznívá také ten budoucí čas. Ještě zdaleka není dobojováno, ty největší úkoly nás teprve čekají. Náhle darovaná svoboda je zároveň výzvou k tomu, aby byla správně naplněna a uhájena před novými hrozbami. Může se stát, že Izraelci upadnou do stejných pokušení jako jejich otcové a praotcové a skončí to opět tragicky. O svobodu je možné zase přijít – a zdaleka to nemusí být jen tak, že se přižene nějaká cizí armáda a ovládne zemi. Svobodu může Boží lid ztratit tak, že se odcizí od Boha, bude zanedbávat jeho přikázání, křivit právo, přijímat úplatky, utlačovat chudé – a ze zaslíbené země se stane tuctová pohanská říše.
Poutníci zpívající tuto píseň se proto obracejí na Hospodina: Změň náš úděl, jako měníš potoky na jihu země! Na jihu země se ovšem nachází poušť, žádné trvalé řeky tam netečou, to jen v době dešťů se vyschlá koryta náhle zaplaví vodou. Zaznívá v tom naděje, že i do lidské vyprahlosti a bezradnosti může Bůh seslat svou živou vodu.
Při pohledu na dnešní datum se nabízejí dějinné podobnosti. K svobodě je dlouhé putování – tak by se dalo shrnout poselství dnešního žalmu, ale také zkušenost, která se mnohokrát opakovala nejen v dějinách Izraele. Také v těchto dnech to nepochybně uslyšíme v mnoha projevech: svoboda není samozřejmost, není jednou provždy daná, definitivně vybojovaná. Musíme o ni pečovat, chránit ji, dobře si všímat, kde může být ohrožena.
To je nepochybně pravda, zejména když uvážíme, že pro řadu lidí stojí svoboda na jejich žebříčku hodnot poměrně hluboko. Důležitější je pro ně příslib blahobytu či návratu starého dobrého světa. A jsou srozuměni s tím, že jim tyto statky zajistí někdo, kdo si zároveň z jejich svobody ukrojí velký díl. Myslím, že coby čtenáři bible bychom tím neměli být nijak zvlášť překvapeni, není to nic nového pod sluncem.
Svoboda je ovšem mnohem víc než jen to, co je zakotveno v listině práv a svobod. Nejsou to jen svobodné politické poměry, není to jen možnost nakládat se svým životem podle vlastního uvážení. To je svoboda vnější. Stejně tak důležitá je ale svoboda vnitřní – dalo by se říci svoboda od sebe sama. Svoboda od mého sobectví, od mé neutišitelné touhy po sebepotvrzení a sebeprosazení. Svoboda od mých nedobrých sklonů, zhoubných modelů chování a závislostí. Svoboda od mých strachů. Svoboda od mé snahy použít druhé jen jako nástroj k dosažení vlastních cílů. Svoboda od toho, co mě vnitřně stravuje a dusí. Svoboda od všeho, co mě nutí dělat věci, které nechci.
K této svobodě je ještě mnohem delší putování než k té svobodě politické. Ještě silněji si uvědomujeme, že vlastními silami tuto svobodu nevybojujeme, protože naše síly tu často pracují proti nám. Jsme-li otroky sebe samotných, pak těžko můžeme sami sebe osvobodit. Jedině Bůh sám nás dokáže vyvést z našich vnitřních pout.
Nechci vůbec tyto dvě svobody – vnější a vnitřní – stavět proti sobě. Křesťanství dlouho hlásalo, že svoboda od hříchu, kterou pro nás vybojoval Ježíš Kristus, nemá žádné dopady na společenské zřízení. Svobodný prý může být člověk v jakkoli nesvobodných vnějších poměrech, klidně jako otrok, nevolník nebo vězeň. To, co má ve svém srdci, mu přece žádná politická moc nemůže vzít.
A tak církev dlouhá staletí schvalovala různé znesvobodňující režimy, a dokonce je teologicky obhajovala. Nesnesitelně dlouho nebyla schopna jasně vystoupit proti otroctví. Netečně přihlížela, když byli lidé rozdělovaní podle rasy na plnoprávné a bezprávné občany. Ne vždy se dokázala zastat pronásledovaných v totalitních režimech. Ještě dnes se někteří její představitelé po těchto dobách nostalgicky ohlížejí.
Na druhé straně je stejně tak neúnosné tvrdit, že stačí jen odstranit útlak, docílit vnější svobody, plnoprávnosti a rovnosti všech lidí a blaho lidstva se automaticky dostaví. To je samozřejmě utopie – i v těch nejsvobodnějších poměrech budou dál lidé trpět nesvobodou zachvacující lidská srdce. I po pádu vnějších otrokářů tu stále budou ti otrokáři vnitřní. Žádné lidské království nemůže nahradit království Boží, kde Bůh sám znovu stvoří lidská srdce a vloží do nich svého Ducha, takže zlo už nebude mít kde se zrodit.
Ani tu první, ani tu druhou svobodu tu zatím v plnosti nemáme. Obě svobody jsou stejným způsobem křehké a zranitelné. Přesto si nemáme zoufat. Můžeme se povzbuzovat mnohými příběhy o Božích vysvobozujících činech a očekávat činy ještě větší, ještě slavnější. Buďme vděčni a mějme naději. Závěr dnešního žalmu nás k tomu přímo vybízí: Ti, kdo v slzách sejí, s plesáním budou sklízet. S pláčem nyní chodí, kdo rozsévá, s plesáním však přijde, až ponese snopy. To se přece nápadně podobá Ježíšovým podobenstvím. Malé, nenápadné a všelijak ohrožené semínko nakonec přetrvá, obstojí a vydá mnohé plody.
Amen.
Ondřej Kolář