Kázání
Skutky apoštolské 9, 36–43
(36) V Joppe žila učednice jménem Tabita, řecky Dorkas. Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny.
(37) Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do horního pokoje.
(38) Poněvadž Lydda je blízko Joppe, dověděli se učedníci, že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: „Přijď rychle k nám!“
(39) Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu.
(40) Petr poslal všechny z místnosti; pak poklekl, pomodlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: „Tabito, vstaň!“ Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku.
(41) Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy, a vrátil jim ji živou.
(42) Zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána.
(43) Petr zůstal ještě delší čas v Joppe v domě Šimona koželuha.
Milé sestry, milí bratři,
je úkolem nás křesťanů křísit lidi z mrtvých? Když Ježíš vysílal dvanáct apoštolů do světa, přikázal jim mimo jiné: mrtvé probouzejte k životu. Z toho se ovšem nedá usoudit, že to byla v rané církvi běžná praxe. Zprávy o takovémto mocném činu jsou v celých Skutcích apoštolských pouze dvě. Probouzení mrtvých k životu nebylo běžné, ale zcela výjimečné.
Příběh o vzkříšení Tabity má být výjimečný. Ukazuje něco krajního a mimořádného. Je potvrzením, že Boží moc, kterou byl Kristus vzkříšen z mrtvých, se uplatňuje i v církvi, a to právě tváří v tvář té moci nejmocnější. Kristovo zmrtvýchvstání vpustilo do světa jakousi vlnu života, uzdravení a obnovy. Tuto vlnu nemůže nic zastavit, ani samotná smrt. My křesťané se na moci Ducha máme podílet a spolunést ji tam, kde se právě nacházíme.
Protože je vzkříšení člověka událost výjimečná, stane se, že při čtení dnešního příběhu snadno přehlédneme ty prvky vyprávění, které popisují to ne-výjimečné. To každodenní, co ale vůbec není samozřejmé a všední.
Zastavme se nejprve u hlavní postavy příběhu. Především stojí za zmínku, že je to jediné místo v Novém zákoně, kde se hovoří o učednici. Nejspíš takových učednic bylo víc, vždyť i v evangeliích čteme o různých ženách v Ježíšově blízkosti. Moc evangelia sice nemohla úplně zrušit nadřazenost muže nad ženou, ale alespoň ji hodně zrelativizovala a narušila. V Kristu není ani muž, ani žena – toto slavné slovo apoštola Pavla zjevně nebylo jen prázdným výkřikem do tmy, ale stalo se v křesťanských sborech žitou skutečností.
Dokladem je právě Tabita, nepochybně důležitá členka křesťanského sboru v Joppe. Nikde se tu neuvádí, že by se její postavení učednice nějak odlišovalo od postavení učedníků, že by coby žena následující Ježíše měla menší slovo a důstojnost než její mužští kolegové.
Tabita byla bohatší žena, mimo jiné proto, že dům, v němž bydlela, měl patro. Je pravděpodobné, že vlastnila dílnu na výrobu šatů. Svým majetkem ale dokázala sloužit druhým: slyšeli jsme, že konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Její ochotná dobročinnost je dalším projevem moci evangelia. Vdovy nebo nemocní lidé byli tehdy na almužny zcela odkázáni, a štědrost bohatých byla pro ně často otázkou života a smrti. Tabita nejspíš část šatů, které ve své dílně ušila, rozdávala právě vdovám a jiným potřebným lidem.
Vypravěč zachytil dojemný okamžik: když přišel k Tabitě apoštol Petr, ihned ho obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila. Ty nebyly jen hezkou památkou na zesnulou. Byly to vzácné dary, které i chudým lidem umožnily důstojně žít.
I kdyby právě tady celý příběh skončil, nesl by významné poselství. Každý z nás se někdy ptáme: co tady po mně vlastně zůstane? Obvykle při tom myslíme na vlastní děti, někdy na dům, který jsme postavili, nebo na firmu, kterou jsme založili. Po Tabitě zůstalo mnoho darů – takových tichých svědectví o její dobrotě. A zůstalo po ní také mnoho lidí, které zachránila z jejich bídné situace, anebo jim aspoň udělala radost. O Tabitině rodině nevíme nic, ale zanechala za sebou jistě velkou rodinu těch, kterým nezištně pomohla.
Když Petr Tabitu vzkřísil, nedaroval jí tím věčný život. To může udělat jen Bůh. Tabitin život se pouze prodloužil. Ale i to je důležité. Mohla tak rozdávat ještě víc lásky, mohla ještě víc rozmnožovat radost druhých. Právě takové, často nenápadné činy lásky mají totiž před Bohem větší hodnotu než to, na čem si lidé obvykle zakládají a čím se chlubí. Ano, i jedna darovaná košile je před Bohem víc než mnohé velikášské projekty, které nikomu nepomáhají, jen mají komusi zajistit nesmrtelnost. I tu košili si bude Bůh pamatovat a zahrne ji jednou do svého království.
Tabita zemřela. Co se dá z lidského pohledu dělat? Nedaleko, ve městě Lydda, zrovna pobývá apoštol Petr, a tak se joppský sbor rozhodne jej neprodleně přivolat. Mezi vykladači není shoda na tom, proč to udělali. Nabízí se samozřejmě vysvětlení, že měli naději, že by Petr mohl Tabitě ještě nějak pomoci. Krátce předtím totiž uzdravil jistého Eneáše.
Avšak Joppští svůj úmysl nijak nedali najevo, nikde nezazní prosba ani přání, aby Petr Tabitu vzkřísil. Proto je pravděpodobnější, že prostě chtěli, aby byl joppskému sboru nablízku, potěšil je, případně pomohl překlenout nelehké období po Tabitině smrti. Mějme na paměti, že byla významnou členkou sboru a možná na její obětavosti přímo závisela jeho existence. Petr by mohl svým slovem a autoritou podpořit a povzbudit otřesené společenství.
Petr ani chvíli neváhá a odchází do Joppe. To je také významné svědectví o moci evangelia. Být nablízku opuštěným, smutným a bezradným. Neváhat a přijít tam, kde je mě právě zapotřebí. I kdyby Petr Tabitu nakonec nevzkřísil, už teď udělal to, co je v danou chvíli to jediné potřebné. Plakat s plačícími. A modlit se. Svěřit své bližní, sám sebe i zesnulou do Boží péče.
Vždy je na místě Boha prosit, i když nevím, jestli a jak se má přání vyplní. Možná v modlitbě pouze dojdu k poznání, že už se nedá opravdu nic dělat a musím pokorně přijmout to, co nečekaně přišlo, třeba smrt vzácného člověka. Možná se budu modlit už jen za sílu to všechno unést. Důležité je, že se nepřestávám na Boha s důvěrou obracet. I bez slavného finále je příběh o Petrovi a Tabitě silný a plný moci evangelia.
To finále ovšem k příběhu patří. A je pro nás zdrojem otázek a pochybností. Možná dokonce pocitu méněcennosti. Proč oni tehdy dokázali povolávat mrtvé k životu – a my to už dnes neumíme? Byli tehdy křesťané nějak lepší než my? Propůjčil jim Kristus úžasnější schopnosti než nám? Snad bychom byli nejraději, kdyby se tento příběh – stejně jako jiné zázračné činy prvních křesťanů – dal z bible vyškrtnout. A když už v bibli jsou, mohli bychom je prohlásit za takový lidový kolorit, za pouhý výplod lidské zbožnosti.
Tím bychom ale popřeli, že Bůh čas od času nepochopitelným a ohromujícím způsobem zasáhne do lidských životů. Zázraky tohoto druhu se opravdu dějí. Stojí ale na nich naše víra? Jsou znakem té ryzí zbožnosti a té pravé církve, jak se někteří domnívají?
Největším zázrakem v evangeliích je nepochybně Ježíšovo vzkříšení. Bez něj se skutečně neobejdeme, protože je přímo základem naší víry. Když se ale ptáme, co je tím největším zázrakem popisovaným ve Skutcích apoštolských, tedy v dějinách rané církve, odpověď bude jiná. Není to ani uzdravování, ani křísení z mrtvých, ani jiné mocné činy. Je to zrození víry v srdcích mnoha mužů a žen v různých koutech tehdejšího světa.
Prozrazuje nám to ostatně i pohled do kapitoly, v níž se vzkříšení Tabity popisuje. Zjistíme, že její největší část zabírá příběh obrácení apoštola Pavla. Kdysi horlivého pronásledovatele křesťanů a pozdějšího neméně horlivého misionáře. To je ukázkový příklad zrodu víry. Jeho slavná cesta do Damašku je ve Skutcích apoštolů odvyprávěna dokonce hned třikrát! To jistě není náhodou. Je vidět, jak velký význam je této události přikládán. Následování Krista, nová životní cesta v moci evangelia – to je to nejdůležitější, co chce biblický autor svým čtenářům předat. Vedle toho je příběh o vzkříšení učednice Tabity jen epizodou – ne sice bezvýznamnou, ale zdaleka ne tou rozhodující.
Vyprávění o Pavlově obrácení končí větou: Církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval. O vzkříšení Tabity se píše až potom. Z toho plyne, že život a růst křesťanských sborů není závislý na mimořádných důkazech Božího působení. Nestojí na nich. Nemusíme křísit z mrtvých, abychom byli dobrými křesťany. I bez výjimečných mocných činů může církev být církví Kristovou.
Těžko ale může být církví, pokud v ní jasně nezní evangelium a pokud toto evangelium neprobouzí víru a nezapaluje v srdcích lásku. Příběh o Tabitě a Petrovi není jen o mocném vzkříšení, ale také o neméně mocné lásce. O lásce ochotné účinně pomoci, o lásce solidární s těmi, kteří jsou odkázáni na ostatní, o lásce vždy pohotové přispěchat tam, kde bližního zaplavuje bolest. Taková láska má už teď podíl na věčném životě.
Amen.
Ondřej Kolář