Kázání
Matouš 9, 9–13
(9) Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.
(10) Když potom seděl u stolu v domě, hle, mnoho celníků a jiných hříšníků stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky.
(11) Farizeové to uviděli a řekli jeho učedníkům: „Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“
(12) On to uslyšel a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.
(13) Jděte a učte se, co to je: ‚Milosrdenství chci, a ne oběť.‘ Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“
Milé sestry, milí bratři,
možná si po vyslechnutí tohoto biblického příběhu vzpomeneme na píseň o reptajících zákonících, co vůči Ježíši a jeho pochybným hostům netají svou zlost. A hezky si na těch zákonických farizejích zgustneme. Vždyť my mezi ně přece jistě nepatříme.
Když se někde mluví o farizejích, tak už v tom obvykle slyšíme nadávku. Jestli je ale v evangeliích něco častá nadávka, tak je to spíše celník. Mezitím se to ale pro nás obrátilo naruby. Jak by ne, když mnozí celníci se ochotně káli a přidávali k Ježíšovi, zatímco farizeové, alespoň někteří z nich, se proti Ježíšovi obrátili.
Představuji si, jaké by to bylo, kdybychom byli zázračně přeneseni do svaté země někdy v době Ježíšova veřejného vystoupení a měli se tam na nějakou dobu zabydlet. Asi bychom hledali lidi sobě blízké, s podobnými názory a životními postoji. Ať hledám, jak hledám, vycházejí mi z toho nejlépe právě farizeové. Kdo jiný se z tehdejších náboženských a politických proudů a stran nabízí?
Máme tu velekněze, kteří ve jménu uchování chrámového provozu a svých dobrých pozic neváhali ochotně spolupracovat s každým, kdo byl zrovna u moci, byť by to byli zrovna římští okupanti. K těmto prospěchářům měl Ježíš asi nejdál, vlastně s nimi neměl společného téměř nic.
Na opačné straně politického spektra se nacházeli zélóti, horliví revolucionáři, kteří na ulici nevycházeli bez dobře nabroušeného nože. Nelze jim sice upřít, že jasně odmítli všechny kompromisy s pohanskými vládci i jejich kněžskými spojenci, ale přece jen – Ježíšova cesta nebyla cestou ozbrojeného odporu.
Nesmíme zapomenout na esejce, jakési židovské mnichy, kteří si se zlým světem nechtěli špinit ruce a stáhli se do ústraní. Nechali zkažený svět světem, ať se třeba propadne do pekla, hlavně že oni jsou ti dokonalí. Asi ani mezi nimi by nám nebylo úplně dobře.
Tak kdo zbývá? Jedině farizeové. Tito lidé to s vírou v Hospodina mysleli vážně. Chtěli ji poctivě žít i v podmínkách politického útlaku. Ježíš občas označuje farizeje za pokrytce: kážou vodu a pijí víno, uvalují na druhé přísné předpisy, jimiž se sami neřídí. Tato výtka ale nejspíš platila jen pro část z nich. Farizeové vnášeli poslušnost Bohu do všech oblastí lidského života, i těch běžných, každodenních. Taková zásadovost musela přece těšit i Ježíše. Je dokonce pravděpodobné, že mezi farizeji měl přátele, jak evangelia na pár místech nenápadně naznačují.
Umím si představit, jak byli farizeové z Ježíše zklamáni. Zpočátku se jim mohl jevit jako jeden z nich. Vždyť mu jde o podobnou věc, o návrat izraelského lidu k Bohu. Postupně ale zjišťovali, jak si Boží zákon vykládá tak trochu po svém. V tom ale nebyla hlavní potíž. Farizeové se nad výkladem tóry taky dokázali mezi sebou pěkně pohádat. Horší bylo, jakým způsobem se Ježíš choval k různým notorickým hříšníkům. To přesáhlo všechny meze.
Jako třeba s tímto celníkem. Bavit se s ním, volat ho k sobě, zvát ho dokonce ke stolu – to museli chápat jako výsměch všem svým snahám. Netřeba vypisovat všechny důvody, pro které byla celnická živnost zhruba ve stejném opovržení jako známé nejstarší řemeslo. Bylo jich dost a byly opravdu závažné. Jsem přesvědčen, že by byly závažné i pro nás. Zatímco prostitutkami se ženy stávají i nedobrovolně a často žijí v otřesných podmínkách, celníci žádní chudáčci a oběti nebyli. Přirovnal bych je k lidem, kteří se za minulého režimu šplhali po zádech druhých do vysokých funkcí. Nevím, kdo z nás by si je pozval na večeři.
Ježíš to udělal. To je prostě hanba. Ježíš na tuto hanbu dobrovolně přistupuje. Vyslouží si za to označení přítel hříšníků. A zcela právem. Dokonce se proti této výtce nijak nebrání. Zatímco třeba titul „mesiáš“ se Ježíši vůbec nezamlouval, přítel celníků a hříšníků – to ho opravdu vystihuje. To je jeho poslání. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky, říká přece Ježíš nakonec.
Pro farizeje je to ovšem úmyslné bourání toho, co pokládají za neměnné a svaté. Ježíš podkopává pilíře, na kterých stojí náboženství. Nebezpečně relativizuje. Takhle si může někdo myslet, že je nakonec vše dovoleno, že Pán Bůh všechno toleruje. Jak k tomu přijde zbožný člověk, co se snaží žít podle Boží vůle? To má sedět u stejného stolu s někým, kdo na Boha i na své bližní kašle?
Ježíš tuto výtku vůbec nezlehčuje. Ale odpovídá: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Tím definitivně vykračuje ven z okruhu farizeů, s nimiž měl jinak leccos společného. On není jen ten, kdo hříšníka usvědčuje a odsuzuje. On hříšníka uzdravuje. Pro Ježíše není Matouš jen nenáviděný a pohrdaný celník. Je to především člověk, Boží tvor, který potřebuje pomoc. A té pomoci se mu právě dostává. Je pozván k Ježíšovu stolu. Je pozván k tomu, aby se už nemusel za svůj život stydět.
Myslím, že každý z nás v sobě nosíme kus farizeje. A je to dobře. Připomeňme si: být farizejem znamená brát Boží přikázání vážně. Bez farizejství by se víra změnila v rozbředlou selanku, v blažený pocit, že velký táta tam nahoře mávne rukou nad vším, co děláme či neděláme, protože je mu to vlastně jedno.
Jenže farizejství se může také zvrhnout. Připomeňme si, že se to dělo i v dějinách církve. Moudré a pomazané hlavy začaly rozdělovat lidi na ty, kdo si Boží lásku zaslouží, a kdo ne. Bohu samotnému diktovaly podmínky, za kterých může tomu či onomu odpustit. A nakonec dospěly k názoru, že Bůh je tu jen pro nás – ty vpravdě zbožné, poslušné, dokonalé.
Celník Matouš byl pro farizeje prostě ztracený případ. Neměl šanci před Bohem, a proto ani před lidmi. Ani Ježíš si ho neidealizoval, ale jeho cestu do Božího království neprohlašoval za uzavřenou. Tím spíš nemáme právo to dělat my. Nemáme právo cestu k Bohu nikomu oklešťovat nebo čímsi podmiňovat. I kdybychom k tomu měli sebevznešenější důvody.
Milosrdenství chci, a ne oběť – tak cituje Ježíš proroka Ozeáše. Ozeáš a spolu s ním mnozí další proroci upozorňovali Izraelce, že Hospodin nepotřebuje další a další projevy zbožnosti, další modlitby a krvácející zvířata na oltáři, ale pouze milosrdenství se sirotky, vdovami, nemocnými a bezmocnými. To vše činil Ježíš.
Ale šel ještě o krok dál. Jeho milosrdenství se nezastavilo před nikým. Nejen ti dole, ale také ti nahoře jsou odkázáni na Boží odpuštění. Také ti mocní a bohatí, také celníci potřebují milosrdenství – třebaže si to sami neuvědomují a o žádné milosrdenství nestojí. Ale o to víc Boží lásku potřebují, protože ji sami ani nehledají. Od Boha jsme se vzdálili my všichni. A všichni potřebujeme uzdravení.
A tak každý, kdo ve jménu čisté církve nebo Boží spravedlnosti nějakého hříšníka odepíše, ten se proti Bohu sám těžce proviňuje. Ten chce mít království nebeské nakonec jen sám pro sebe. A vůbec mu nezáleží na tom, jestli tam budou i ostatní a co s nimi vlastně bude.
Nepřát druhým to, co chci sám pro sebe. Nepřát Boha lidem, kteří si ho podle mého názoru nezaslouží. To je náboženství, které je ve skutečnosti modloslužbou, protože pravého Boha, totiž Boha milosrdného a odpouštějícího, vůbec nezná. Je to neposlušnost vůči Bohu, která se tváří jako velká poslušnost. Je to zbožné sobectví, protože se do něj už nevejde bližní a jeho nouze.
Když Matouš usedl ke stolu s Ježíšem, najednou se tam prý objevila spousta dalších celníků a jiných hříšníků. Můžeme v tom spatřovat obraz nebeské hostiny. Bude tam nás, hříšníků, plno. Možná nebudeme moc nadšeni z toho, kdo všechno tam s námi bude kolem jednoho stolu sedět. Tak to ale je: pozvánka platí všem, a proto se tam může objevit skutečně kdokoli.
Jděte a učte se, vyzývá nás Ježíš. Učte se, že v královstvím Božím je místa dost pro všechny. Učte se posuzovat, ale neodsuzovat, učte se vidět druhé kriticky, ale také odpouštět. Učte se neházet lidi do jednoho pytle, necejchovat, nenálepkovat. Učte se, že poslední slovo nad člověkem nemáme my, ale Bůh. A radujte se, že to slovo je plné milosti.
Amen.
Ondřej Kolář