Kázání
Jeremjáš 29, 1+4–7
(1) Toto jsou slova dopisu, který poslal prorok Jeremjáš z Jeruzaléma přesídlencům, zbytku starších, kněžím, prorokům a všemu lidu, které přestěhoval Nebúkadnesar z Jeruzaléma do Babylónu.
(4) „Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele, všem přesídlencům, které jsem přestěhoval z Jeruzaléma do Babylónu:
(5) Stavějte domy a bydlete v nich , vysazujte zahrady a jezte jejich plody.
(6) Berte si ženy, ploďte syny a dcery. Berte ženy pro své syny, provdávejte své dcery za muže, ať rodí syny a dcery, rozmnožujte se tam, ať vás neubývá.
(7) Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj.
Milé sestry, milí bratři,
Jeremjášova proroctví byla obvykle nepatřičná, neskladná a nepohodlná. Když si čteme příběhy tohoto proroka, těžko se zbavujeme dojmu, že když většina tvrdila a, on musel oponovat a hlásat b. Jeremjáš šel proti proudu. Že se tím stal trnem v oku mnohých, je nasnadě. Nejednou se ocitl v ohrožení života. Ale Boží slovo jemu svěřené bylo silnější: Jeremjášovi se často nechtělo, ale prostě musel.
Když se kdysi na Judskou zemi valila babylonská vojska, Jeremjáš proti převládajícímu mínění trval na tom, že bránit Jeruzalém je bláhovost, protože okupace cizí armádou je ve skutečnosti Boží trest uvalený na nevěrný izraelský lid. Tento trest je nutné poslušně přijmout a zabránit tak největším škodám. To muselo kdekoho nadzvihnout. Bůh už nestojí na naší straně, ale vlastně na straně nepřátel. Babyloňané se stali nástrojem Božího hněvu. Pohár Boží trpělivosti přetekl, už není možné se dovolávat jeho ochrany a spoléhat se, že to zase nějak dopadne. Jeremjášovo proroctví ovšem zůstalo oslyšeno, judský král se rozhodl Babyloňanům vzdorovat, a tak katastrofu již nešlo odvrátit.
Nyní jsou už do Babylona odvlečeni přední kněží, velmožové, vůdcové, řemeslníci, a dokonce samotný král a jeho dvůr. Zaslíbená země je vážně ochromena. Avšak mnozí přesídlenci pořád ještě doufají: snad to není natrvalo, snad se brzy karta obrátí a my se vrátíme domů. Naděje, jak se říká, umírá poslední. Ale prorok Jeremjáš, místo aby tuto naději posiloval, tak ji rozbíjí. Ne, nevrátíte se, ani zítra, ani za rok. A nevěřte těm, kdo vás ještě chtějí ukolébat a stále ve vás živí falešné představy. Bůh říká úplně něco jiného. Z Babylona se hned tak nedostanete. Bude to běh na dlouhou trať. Připravte se na to.
Na situaci vykořeněného a rozehnaného Božího lidu nelze tedy – aspoň prozatím – nic změnit. Kdo stále věří ve změnu k lepšímu a bouří se, ten se vlastně protiví Božímu rozhodnutí.
Myslím, že nejen judským exulantům, ale ani nám nejsou tato slova úplně po chuti. Znějí jako rezignace, někdo by možná řekl realismus či pragmatismus. Jeremjášova výzva k odhození iluzí a k přijetí stávajících poměrů navíc může být snadno zneužitá, vytrhne-li se ze souvislostí. Podobně kdysi mluvili křesťané, kteří se rozhodli sklonit před komunistickým režimem. Bůh prý potrestal církev za její selhání, především za to, že nebyla dostatečně vnímavá vůči sociálním těžkostem lidí, neuměla se jich zastat a pomoci jim, a tak se jejich věci ujali komunisté.
Taková obhajoba podrobení minulému režimu se leckomu hodí i dnes. Opakovaně se setkáváme s názorem, že se tehdy nedalo dělat nic jiného, než držet ústa a krok. Odpor disidentů byl prý marným počínáním, protože politicky byly karty jasně rozdány, byli jsme kolonií Sovětského svazu, a tak nezbývalo než čekat, až se tento kolos zhroutí. A do té doby se přizpůsobit, nějak přežít, tak jak to dělala většina společnosti.
Znamená to snad, že biblickou ctností je odevzdanost a pasivita? Spíš naopak: lidé víry se neustále dovolávají Boží spravedlnosti a připomínají Bohu jeho zaslíbení. Kniha žalmů je plná modliteb za vysvobození od nepřátel a všelijakého zla.
Tím jsme se ale od Jeremjášova proroctví hodně vzdálili. Jeremjáš nebyl apoštolem rezignace, poddanství či dokonce kolaborace. Nemluví ani cynicky, ani beznadějně. Jen tu naději spatřuje jinde než ostatní. Přesídlencům zvěstuje, že mají budoucnost. Jen ta jejich budoucnost není v zaslíbené zemi. Nemohou se už opřít o svůj domov, o chrám, o dosavadní náboženské jistoty. Jejich víra musí obstát v cizině a začít od nuly. Nic už nebude, jako bylo dřív. Ale Bůh je ani v bezbožných končinách neopustí.
To není jen laciný povzdech – život jde dál. Ano, život jde jistě dál i po různých dějinných i osobních tragédiích, ale kolikrát to už není život k žití. Jeremjášovi záleží na tom, jaký život si Izraelci vybudují a na jakých základech. Pouhé živoření a přežívání ze dne na den nestačí. Nežijte jen vzpomínkami na krásnou minulost – ona ostatně zas tak krásná nebyla, když jejím výsledkem je současný stav. Neobracejte srdce jen k zaslíbené zemi. Máte žít teď a tady. Skutečně žít, nikoli snít. A žít dlouhodobě, nejen dožít.
A tak Jeremjáš volá: Stavějte domy a bydlete v nich, vysazujte zahrady a jezte jejich plody. Berte si ženy, ploďte syny a dcery. Berte ženy pro své syny, provdávejte své dcery za muže, ať rodí syny a dcery, rozmnožujte se tam, ať vás neubývá. Jinými slovy: vstupte do Bohem darované budoucnosti, i když ta budoucnost nevypadá podle vašich představ.
Život ve vyhnanství tedy nemá být provizoriem, kterým je nutné se pouze protrpět. Není to jen průchodiště k něčemu lepšímu. Je to důležitý úsek na cestě Božího lidu. Izrael má v Babyloně nejen jaksi přezimovat, ale naopak být plodný. Nejen plody ze zahrad, ale také nové výhonky Izraele chce Bůh vidět. Těžké období v životě Božího lidu má svoje vlastní možnosti, šance a výzvy, které nemají zůstat ladem. Víra se má osvědčit právě v nepříznivých podmínkách, v nepřátelsky naladěném, pohanském okolí – tam nejvíce ukáže svou sílu a houževnatost. Víra Izraele má nabrat druhý dech.
Usilujte o pokoj toho města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj. To je další přikázání od Hospodina, které Jeremjáš tlumočí. A je to přikázání vskutku převratné. Pokoj tu totiž nemá spočinout jen na Božím lidu, ale na cizím městě. Boží požehnání se má se šířit i do míst, která doposud byla bezbožná. Také v Babyloně Bůh jedná. Vždyť je vševládnoucí, je pánem nad všemi zeměmi, vládci, říšemi i jejich obyvateli a městy. Pokoj může vyrůst i mimo Jeruzalém, mimo město pokoje.
Ale nejen to: samotní izraelští přesídlenci se mají stát nástrojem tohoto pokoje. Mají se modlit za město, ve kterém žijí. Bída a beznaděj exilu se náhle proměňuje v příležitost dát se do služeb Bohu i tam, kde o něm ještě nikdo neslyšel. Na nesvatou půdu ovšem nevstupují jako triumfální misionáři, šířící víru ohněm a mečem, ale jako služebníci. Vyhnanství je vyléčilo z nadřazenosti vyvoleného národa a naučilo pokoře. Své vyvolení teď mají uplatňovat v pokorném budování pokoje v Babyloně.
Jeremjášova slova byla určena konkrétním lidem v jedinečné dějinné chvíli. Dějiny se jednoduše neopakují, různé historické podobnosti nás spíš často přivádějí na scestí. Nicméně základní Jeremjášovo poselství zůstává beze změny. Boží budoucnost začíná teď a tady. Svou víru máme osvědčovat v místě a v čase, do kterého jsme byli postaveni. Nic nám nepomůže vzpomínání na zidealizovanou minulost a už vůbec ne pokusy o její návrat. Stejně tak nám nepomůže se pouze utěšovat tím, že teprve až naši synové či vnukové na tom budou líp.
Také pro nás platí Jeremjášovo slovo: stavějte domy a bydlete v nich, vysazujte zahrady a jezte jejich plody. V tomto světě, v této republice, v této společnosti jsme doma. Se vším dobrým i zlým. Nad prostředím, v němž žijeme, nemáme lamentovat, ale přijmout ho za své. Stejně jako Izraelci museli po nějakou dobu – dlouhou dobu – žít v pohanském prostředí, i my musíme počítat s tím, že nás obklopují lidé nevěřící, jinak věřící, všemu možnému věřící. To se hned tak nezmění.
Podstatné je, že nás v tomto změněném prostředí Bůh neopouští. Naopak nám svěřuje nové úkoly. Usilujte o pokoj, říká Hospodin přesídlencům. To je jistě dobrý program i pro nás, ale opět platí: nelze jednoduše kopírovat minulost. Možná nám ty naše úkoly nejsou ještě příliš jasné. Možná jsme se zatím v novém prostředí úplně nezorientovali. Musíme nejprve pozorně naslouchat lidem kolem nás. A naučit se svědčit o Kristu jinak, než předchozí generace – tak aby naši současníci poznali evangelium jako opravdu dobrou, osvobozující zprávu.
Amen.
Ondřej Kolář