Kázání
1. list Petrův 3, 13–16
(13) Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro?
(14) Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. ‚Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá
(15) a Pán, Kristus, budiž svatý‘ ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte,
(16) ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. Když jste vystaveni pomluvám, zachovávejte si dobré svědomí, aby ti, kteří hanobí váš dobrý způsob života v Kristu, byli zahanbeni.
Žijeme v době, kdy rozhodnutí stát se křesťanem s sebou nenese velká rizika. Díky Bohu, řeknou jedni; ústrků a šikany jsme si v minulosti užili dost. Proti tomu ale jiní namítnou, že být křesťanem tehdy mělo svou mravní závažnost a kritický náboj. Přiznání ke Kristu a ztotožnění s církví mohlo právě proto leckoho přitahovat. Dnes církev sice pronásledovaná není, ale taky už moc lidí nevzrušuje a nezajímá. Také charakter pokušení se pro nás změnil. Tehdy šlo o to, říci ďáblovi ne: nepoddat se, nepodepsat, nespolupracovat. Dnes asi hrozí jiná léčka, totiž že se uprostřed složitého a často temného světa uzavřeme do sebe, do bezpečí svých kostelů a soukromého náboženského života.
Čtenářům Petrova dopisu šlo opravdu o hodně. Hrozilo, že pro Kristovo jméno budou trpět. A tak je autor listu povzbuzuje: vám, na které doléhá pronásledování, je Bůh zvláště nablízku. Vy jste blahoslavení – ne ti, kteří vás drtí. Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro?Podobně kdysi mluvil také Ježíš: Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně, radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích. Petr k tomu dodává: dbejte jen o to, aby ten, kterého vyznáváte, byl ve vás posvěcen. Aby našel ve vašich srdcích pevné místo. Je-li on vaší nadějí, pak vás nic a nikdo nezviklá.
Při čtení Petrova listu může vzniknout dojem, že osobní statečnost věřícího v různých protivenstvích se omezuje právě jen na tento postoj. Tedy: Stačí se jen držet Krista, být trpělivý, snášet bez reptání zlo – a taky se podřizovat každému lidskému zřízení, králi, místodržícím, ba dokonce nejen dobrým a mírným pánům, ale i těm tvrdým. Přesně tak to čteme v předchozí kapitole. Jinými slovy: jít cestou Kristova kříže. Tato výzva byla mnohokrát zneužívána pro umlčení všeho vzdoru proti zlu, a to nejen proti tomu státnímu. Vzít na sebe Kristův kříž pro Petra skutečně zejména znamená být poslušný a snášet všechna příkoří. Je ale úkolem křesťana pouze pokora a podřízenost?
Uprostřed Petrových apelů na podřízenost, které bojovněji naladěného křesťana možná podráždí, snadno přeslechneme výzvu, která se tomu všemu poněkud vymyká: Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte. Máme tu před očima výslech. Tak to přece nakonec došlo až tak daleko: mírní a vrchnosti podrobení křesťané se ocitli na policejní stanici strážců římských zákonů. Zřejmě proto, že se odmítali poklonit císaři. A protože Římané nejsou žádní barbaři, neodsoudí nikoho bez řádného výslechu, je potřeba nejprve dát prostor provinilcům, aby se vyjádřili. Tady už si nelze vystačit jen s tichostí. Je nutné se obhájit.
Vyslýchající chtějí odpověď, přesněji: rozumnou odpověď, to znamená vysvětlení motivů, proč ti křesťané dělají to, co dělají. A tou odpovědí má být podle Petrova listu vyznání víry. Vysvětlete důvod své naděje – právě i svým nepřátelům. O vaší víře nic moc neví, nebo jen cosi povrchně zaslechli, nebo mají z druhé ruky pomlouvačné a zkreslené informace. Jsou jistě také plni předsudků a pohrdání. A právě jim objasněte důvod své naděje – těm, kdo vás chtějí dostat do vězení nebo na kříž a hledají k tomu záminku. Kdo je ten, pro kterého stojí za to jít i na popraviště? Proč doufáme, že se nás Bůh nakonec zastane a přizná se k nám? Proč ani samotná smrt nemá nad námi poslední slovo – stejně jako nemohou mít poslední slovo ti, kdo nás na smrt posílají?
Dnes nám díky Bohu podobné výslechy nehrozí, nikdo nás před soud nežene. Přesto ale musíme jako křesťané čelit kritice, občas i urážkám, ale velmi často také vážně míněným otázkám na naši adresu. Jsme pro to připraveni? Nebo nám ani nestojí za to se do takových rozhovorů vůbec pouštět? Možná si řekneme, že v dnešní době hrají stejně největší roli emoce, čím silnější, tím účinnější, vidíme to ostatně při každých volbách – tak k čemu nějaká rozumná debata, ta stejně nikoho nepřesvědčí. Musíme počítat spíš s tím, že naše zvěst bude pro okolí bláznovstvím – a už se s tím nějak smiřujeme. Ostatně ani Ježíš toho při výslechu moc nenamluvil: na žaloby velekněží a starších nereagoval. Před králem Herodem také neměl potřebu se hájit. A ani s Pilátem si toho moc neřekli. Neslyšíme žádnou strhující obhajobu. Apoštolové ovšem byli před soudními tribunály mnohem sdílnější a svoje vyznání víry nezůstali nikomu dlužni.
Žijeme v době, kdy nejsme nuceni se hájit před žádnými soudy. Avšak i mimo soudní dvory je obhajoba často zapotřebí. Žalobci nemusejí být jen sprostí účastníci internetových diskusí. Mohou to být i slušní lidé, kterým prostě na srdci leží zásadní, vážné otázky. Je pravda, že o naší víře toho mnohdy moc neví, nebo znají jen pomluvy z druhé ruky, mají lecjaké předsudky. Někteří tuší, že křesťanská víra jim má co říci. Někteří zas chtějí – alespoň zpočátku – trochu provokovat. Každý z nás se s takovými otázkami jistě setkal: Proč Bůh dopouští utrpení? Proč se někdo narodí jako postižený? Proč se zločincům daří dobře a slušní lidé umírají předčasně na rakovinu? Ale také: Proč bych měl chodit do kostela, nestačí, když si věřím po svém? Jak mohu důvěřovat instituci, která toho v dějinách tolik napáchala? Možná, že si s těmito otázkami často sami nevíme rady. O to těžší je pak odpovědět lidem mimo církev, kteří navíc nerozumějí našemu církevnímu jazyku.
Svědčit o své naději není totéž, co ubít argumenty, ale ukázat, že naše víra má co říci k tomu nejzávažnějšímu v životě. Svou naději nemáme ve svých rukou, nemáme ji k dispozici. Ale smíme k ní pozvat a ukázat, že proměňuje životy a dává jim směr. Někdy je těžké sdělit, co to konkrétně znamená – pro mě, pro tebe, ve tvé nezaměnitelné situaci, ve tvém trápení, ve tvé radosti. Přesto máme být připraveni a neuhýbat před tázavým pohledem bližního. Jistě, mnohdy musíme upřímně doznat vlastní nevědění – a také vlastní selhání. Přesto je toho dost, co smíme říci. S tichostí a bázní, jak nám radí Petrův list. Ale přesto zřetelně: ukázat, že víra člověka neumlčuje. Ani ve chvílích, kdy člověku jinak docházejí slova. Ani tváří v tvář smrti.
Amen.
Ondřej Kolář