Kázání
2. list Korintským 4, 1–7
(1) A proto, když nám byla z Božího slitování svěřena tato služba, nepoddáváme se skleslosti.
(2) Nepotřebujeme skrývat nic nečestného, nepočínáme si lstivě ani nefalšujeme slovo Boží, nýbrž činíme pravdu zjevnou, a tak se před tváří Boží doporučujeme svědomí všech lidí.
(3) Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě.
(4) Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím.
(5) Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše.
(6) Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.
(7) Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
Církev je plodem evangelia a nádobou evangelia. My, shromáždění jako církev, doufáme, že evangelium bude skrze nás hlásáno světu. Jak se to může stát? Jak může být evangelium Ježíše Krista a Boží království zvěstováno světu skrze nás?
Rozhodující dílo koná Bůh. Neboť Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. Pavel to možná říká proto, že to sám zažil. Nejen Pavel, ale mnoho lidí různých dob to zažilo. Bůh koná dílo tím, že v lidských srdcích rozsvěcuje světlo. Rozsvěcuje světlo pravdy, světlo života a spasení. Jako světlo přišel na svět Ježíš Kristus, Boží Syn. Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přišlo na svět. Ježíš řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude nikdy chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ Spása spočívá v přijetí Kristova světla, dosažení Boha a vstupu do Božího království následováním světla života.
Jaká je tedy cesta pro ty, kteří toto světlo ještě nepřijali, aby je přijali a dosáhli spasení? Stejně jako jsme my přijali světlo skrze Ježíše Krista, který přišel jako světlo světa, budou moci lidé kolem nás přijmout světlo skrze nás, kteří jsme světlo přijali jako první. Církev je společenstvím lidí, kteří toto Kristovo světlo přijali a jsou také povoláni k tomu, aby toto Kristovo světlo vyzařovali. Vy jste světlo světa, říká Ježíš. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Ti, kterým to bylo řečeno, zdaleka nebyli skvělí ani dokonalí. V té době, ale i nyní není církev jako společenství Božího lidu zdrojem světla, které světlo samo vytváří, ale reflektorem, který odráží světlo, jež přijímá. Světlem spasení je Ježíš Kristus a naší úlohou je toto světlo skutečně odrážet.
Jsou chvíle, kdy lidé nereagují příznivě na ty, kteří již přijali Kristovo světlo, přestože toto světlo skutečně odrážejí svými slovy a životem. Také evangelista Pavel si tím mnohokrát prošel. Říká, že byl ze všech stran těžce zkoušen, byl v tísni, pronásledovaný a sražený na kolena. Proč k tomu došlo? Proč vznikají takové obtíže, když Boží člověk koná Boží dílo? V dnešním textu Pavel uvádí dva důvody. Jedním z nich je, že se objevují překážky. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy. To znamená, že existují síly, které brání působení evangelia. Kristovo světlo nemůže svítit, protože srdce je zahaleno a zakryto něčím, co se ve světě chová jako bůh.
Co bychom tedy měli dělat? Měli bychom evangelium vhodně upravit, abychom vyhověli vkusu těch, jejichž srdce jsou jinde? Pokud lidem, jejichž srdce je zaměřeno na peníze, řeknete, že když uvěří v Ježíše, budou prosperovat, budou to vnímat jako evangelium. Pokud těm, jejichž srdce jsou zaměřena na úspěch, zdůrazníme Boží slávu, aniž bychom mluvili o Ježíšově kříži, budou to slyšet jako evangelium. Ale to není evangelium. Taková evangelizace není evangelizací. Je to překrucování Božího slova. Může takového člověka připravit dokonce o možnost skutečně přijmout Kristovo světlo. Pavel neztrácel odvahu a snažil se vždy předkládat pravdu, i když výsledky jeho kázání někdy nebyly dobré. Místo hanebných a klamných akcí, kterými se snažil získat lidská srdce, promlouval ke svědomí každého člověka před Bohem. Úspěch či neúspěch evangelizace nezávisí na okamžité reakci posluchačů, ale spíše na upřímnosti kazatele.
Pavel hovoří o Boží vůli, která připouští utrpení při zvěstování evangelia, ještě z jiného úhlu pohledu. Má sloužit k plnějšímu šíření evangelia. Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. Mohlo by se zdát, že evangelium se bude hlásat lépe, pokud bude naše situace v pořádku, nenastanou žádné těžkosti a nedostatky. Ale tak tomu není. Evangelium se spíš plněji projevuje jako Boží moci, která září právě tehdy, když působí v našich slabostech a nedostatcích. Zjevuje světlo, které nepatří nám, ale patří jen jemu.
Církev, která přijímá Kristovo světlo, lze přirovnat k hliněné nádobě, která obsahuje poklad. Hliněná nádoba nevypadá skvěle. Je křehká a snadno se rozbije. Církev je taková. Církev není společenstvím lidí, kteří chtějí být spolu a kterým je spolu dobře. Je to společenství tvořené lidmi, které si Pán sám vybral, aby s ním byli. Takže se určitě vyskytnou problémy a určitě se stanou věci, které se mi nelíbí. Tím spíše to platí v případě našeho sboru, kde se scházejí lidé různých národností. Je tu spousta nepohodlí a spousta věcí, o které se musíme starat, abychom mohli něco společně podniknout. Přesto: proč chceme být spolu? Je to proto, abychom světu plnějším způsobem svědčili o Kristově pokladu, který my, kteří se od sebe lišíme, společně máme. Je to proto, abychom světu plněji zjevili Kristovu milost a Boží moc, tajemně působící v nás, kteří jsme slabí a nevzhlední jako hliněná nádoba, a vzácné světlo, které, ať ho vidí kdokoli, nepatří nám, ale jen Bohu.
Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. Evangelizace nespočívá v tom, že zjevujeme a šíříme sami sebe. Jde o hlásání království Ježíše Krista, který je můj Pán a Pán nebe i země. Pavel říká, že způsob, jak můžeme dobře hlásat panství Ježíše Krista lidem kolem nás, je zvěstovat, že jsme jejich služebníky pro Ježíše. Hluboký smysl obsažený v tomto verši se nachází ve slovech 2. kapitoly listu Filipanům, která dobře známe. Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Pavel zde říká, že Ježíšovo smýšlení, které musíme mít, je vyprázdnit se, vzít na sebe podobu služebníka a stát se jedním z lidí. Pokud se někomu staneme služebníky s Ježíšovým smýšlením, znamená to, že se vyprázdníme a vytvoříme v sobě prostor pohostinnosti pro tohoto člověka. S nadějí, že Bůh osvětlí prostor, kde jsme spolu. Pokud se někomu staneme služebníky, znamená to, že neoddělujeme jeho svět od našeho světa, ale ochotně se k němu připojíme na místě, kde stojí, a vybudujeme most solidarity. Se srdcem, které doufá, že bude společně zachráněno Boží mocí, která tam působí. Rozhodující dílo koná Bůh. Bůh září a zachraňuje. My, církev, která již přijala světlo a byla povolána jako nádoba evangelia, však máme svůj úkol. Jde o to, abychom se vyprázdnili a vytvořili prostor pohostinnosti a vrhli se do budování solidárních mostů, aby Kristovo světlo zazářilo na lidi kolem nás.
Před 23 lety vykonávali čeští křesťané zde v Kobylisích toto poslání pohostinnosti a solidarity pro křesťany přišlé z Koreje. Vyprázdnili prostory, které používali, a poskytli je jako prostory pro korejské bratry a sestry. A v loňském roce zde korejští křesťané také vyprázdnili právě ty prostory, které dostali, a znovu je poskytli ukrajinským uprchlickým rodinám. Byl to blahodárný cyklus pohostinnosti a solidarity, kterého bylo dosaženo díky Boží milosti. Naše církev se již delší dobu chce stát „církví bez bariér“. Doufáme, že se staneme společenstvím, do kterého mohou vstoupit všichni chudí duchem a najít Boha, aniž by byli diskriminováni, vyloučeni nebo jim v tom bránila měřítka světa. To, o co usilujeme, není utopie. Doufáme, že skrze nás bude Kristův poklad rozdáván plnějším způsobem. Nekážeme sami sebe. Doufáme, že budeme svědky Kristovy milosti a Boží moci působící v nás, kteří jsme slabí jako hliněná nádoba. Za tímto účelem následujeme cestu služby, kterou Kristus přišel pro naši spásu. Doufáme, že Kristovo světlo bude jasně zářit v prostorách a vztazích, které jsme připravili vyprázdněním a odhozením sebe sama.
Amen.
Kwanghyun Ryu