Kázání
Lukáš 1, 26–38
(26) Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret,
(27) k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria.
(28) Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“
(29) Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená.
(30) Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha.
(31) Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš.
(32) Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida.
(33) Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“
(34) Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“
(35) Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.
(36) Hle, i tvá příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná.
(37) Neboť ‚u Boha není nic nemožného‘.“
(38) Maria řekla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle tvého slova.“ Anděl pak od ní odešel.
Milé sestry, milí bratři,
Do vánočních svátků zbývají ještě tři týdny. Biblický text, který jsme právě slyšeli, můžeme označit jako adventní, ale klidně už i jako vánoční. Příchod Božího syna na tento svět anděl Gabriel sice teprve ohlašuje. Avšak ve skutečnosti ten příchod právě začíná. Ježíš zahajuje svou pozemskou pouť prozatím ve skrytosti, v Mariině těle, ale přece skutečně. Ne až potom v Betlémě, ale už tady, v Nazaretu mezi nás sestupuje Bůh. Už od samotného počátku – od samotného početí – jde stejnou cestou jako my všichni ostatní. A půjde jí spolu s námi až do konce.
Jeho příchod se ale něčím důležitým liší. Zatím o tom kromě Marie nikdo neví. I pro ni to ovšem zůstává tajemstvím. Nerozumí tomu, je překvapená a o všem v tichosti rozjímá. Boží tajemství tu nejsou od toho, aby se vysvětlovala, ale aby se s úžasem, vděčností a radostí přijímala, tak jak to učinila i Marie. Není to hádanka, kterou máme vyřešit, ale je to dobrá zpráva o Božím mocném jednání s člověkem. A když Bůh jedná s člověkem, vždycky je to tajemství – vždy je to pro nás překvapivé a nepochopitelné.
Marie byla dívka asi ve věku dnešních mládežnic, která ovšem byla již ženou na vdávání. Nic pozoruhodného na ní nebylo. Nic zvláštního nebylo ani na Galileji, ani na Nazaretu. Do očí bijící je právě ta obyčejnost, pro mnohé až pohoršlivá. Stejná, jaké bude jednou v Betlémě. Kam přichází anděl? A ke komu promlouvá? Proč ne třeba k někomu z náboženských představitelů Izraele, kteří jsou přece kompetentní ve věcech proroctví, mesiášů, andělů a podobných záležitostí? Proč se celá scéna neodehrává třeba v paláci židovského krále Heroda? Bůh na naší straně nepotřebuje žádné zvláštní předpoklady pro svůj příchod. Nevyžaduje královský palác, červený kobereček a uvítací výbor. Bůh neobdarovává ty, kdo si to zaslouží nebo k tomu mají zvláštní dispozice, ale ty, kdo to právě nečekají, protože si jako obdarování hodní vůbec nepřipadají. Jako třeba právě Marie.
Dívka milosti plná má přivést na svět Mesiáše. Ten měl podle starých proroctví pocházet z královského rodu. Kdo jiný než potomek dávného krále Davida by mohl zasednout na Davidův trůn. Josef, Mariin snoubenec, skutečně z davidovského rodu pocházel. Takže to vypadá, že se proroctví přesně plní. Jenže něco je tu v nepořádku. Marie má počít syna už teď – i když zatím s Josefem nežije. Slavný davidovský rodokmen je tedy jaksi vyřazen ze hry. Protože do hry vstupuje Bůh sám. Opět vidíme, že Bůh tu buduje něco velkého, aniž by k tomu potřeboval lidskou pomoc. Sám se stává pánem situace. Když Duch zavěje, dějí se velké věci – i uprostřed lidské bezradnosti a bezmoci. Poznala to Mariina příbuzná Alžběta, která počala ve svém stáří syna, ač se o ní říkalo, že je neplodná. Nyní to má poznat také Marie.
Davidovská dynastie v minulosti mnohokrát žalostně selhala. David sám byl slavným králem, stejně tak jeho syn Šalomoun, ale další následovníci na trůnu už tak slavní nebyli. Mnozí králové přímo sesílali na Izrael pohromu. V Ježíšově době od Davidových potomků málokdo něco převratného očekával. Byl to bezvýznamný rod, jeho zlatá éra byla dávno pryč. Na trůnu tehdy seděl Herodes, krutý vladař, ale byl to vlastně cizinec, Idumejec, s Davidovci neměl nic společného. A také on byl malý pán proti římskému císaři, což byl vládce celého tehdejšího světa. Bůh si ovšem dobře vystačí i bez davidovských, herodovských, římských či jiných mocipánů. Dějiny spásy začínají někde jinde.
Co to tedy znamená, že Marie počala jako panna? Co znamená, že na ni sestoupil Duch svatý a moc Nejvyššího ji zastínila? Dnes to vnímáme především jako porušení přírodních zákonů. Tehdy to lidé vnímali jinak. Přijímali to jako zprávu o tom, že Bůh s námi dokáže něco nového začít i od úplné nuly. Počítá s námi a jedná s námi, i když my mu nic dobrého nabídnout nedokážeme. Muž – tehdy a do jisté míry i dnes symbol moci, zvládání, ovládání – je tu odstaven na vedlejší kolej. Muž – ztělesnění všeho velkolepého i strašlivého, co člověk vlastními silami dokáže – nemá v tomto Božím ději místo. Selhávající lidskou moc tu nahrazuje moc Boží – stvořitelská a zachraňující.
U Boha není nic nemožného, ujišťuje Gabriel Marii na závěr. Toto zaslíbení by mohlo být dobrým závěrem i dnešní adventní zvěsti. U Boha není nic ztraceno a prohráno, i když se to tak z lidského pohledu může jevit. Můžeme dokonce říci: Právě tam, kde jsme my prohráli a zakopali všechny šance, začíná Bůh jednat. Jenže tím bychom cosi důležitého z dnešního příběhu vynechali. Zatím ke slovu nepřišel další důležitý aktér toho dění. Mužský prvek je vyřazen, ale ten ženský zůstává. Celou dobu je tu přece Marie. Záleží teď na ní, jak se k tomu všemu postaví. Pokud by na ní nezáleželo, nemusel by jí to Gabriel vůbec zvěstovat. Bůh by ve své všemohoucnosti a suverenitě mohl jistě jednat i bez jejího souhlasu. Ale nejedná tak. Čeká na její odpověď.
A Marie skutečně odpovídá, jakmile se vzpamatuje z prvotního šoku: Hle, jsem služebnice Páně. Staň se mi podle tvého slova. Můžeme její postoj porovnat s tím, jak na podobnou zvěst odpověděl kněz Zachariáš, manžel Alžběty. Zachariáš namítá, že on i jeho žena jsou pokročilého věku, a navíc se dožaduje nějakého znamení. Marie žádné znamení nežádá. Věří i bez vnějších opor. Říká své malé „ano“ tomu velikému Božímu „ano“ k nám.
Bůh sestupuje mezi nás. Ale nevtrhává k nám bez ptaní. Nevlamuje se do našich dveří, aby si prostě prosadil svou vůli. Přichází tiše. A ptá se nás. Oslovuje nás, bídné, a přece milostí zahrnuté. Nečeká od nás jistě žádnou předepsanou zbožnost a mravnost. Ale čeká na naši odpověď. Čeká, že se k jeho pozvání neotočíme zády. Že se otevřeme tomu velkému Božímu dění, i když mu plně nerozumíme. A hlavně: že se přestaneme spoléhat jen na to, co umíme a dokážeme, a necháme Boha jednat.
Pro všechny sebejisté a silné je to ovšem kámen úrazu. Je těžké přestat být pány situace a vlastního života a stát se Božími služebníky. Pro slabé, bezvýznamné, kteří už nic moc od sebe nečekají a vidí jen svoje omezené možnosti – pro ty je to naopak veliké zaslíbení. Radujme se, neboť jsme – spolu s Marií – u Boha nalezli milost.
Amen.
Ondřej Kolář