Kázání
Římanům 8, 31–39
(31) Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?
(32) On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?
(33) Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje!
(34) Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!
(35) Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?
(36) Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“
(37) Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.
(38) Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc,
(39) ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Milé sestry, milí bratři,
na tento oddíl je možné se dívat z dvojího úhlu. Můžeme ho číst jako vyznání, že nám Bůh dal v Ježíši Kristu ten největší důkaz o své lásce. Ta láska trvá navzdory všemu, co se děje kolem nás a v nás, a proto se na ni smíme ve svých životech plně, spolehnout a čerpat z ní naději pro dny příští. Boží pouto k nám nedokáže žádná moc přervat, zpochybnit nebo oslabit.
Můžeme ale zvolit opačnou perspektivu. Ano, od Boží lásky nás nic neoddělí. Jenže to vůbec neznamená, že se nám v životě nic zlého nikdy nepřihodí. Nejsme chráněni před nepřáteli, utrpením, životními tragédiemi. Apoštol Pavel jmenuje celou řadu různých protivenství, jimiž jsou křesťané vystavováni, a nejspíš by mohl pokračovat ještě dál. Jeho zkušenosti misionáře ostatně mluví za vše.
Dvojím způsobem se můžeme podívat také na uplynulý rok. Můžeme vypočítat, co všechno nás zranilo, co nám zkřížilo naše plány, co se nám nepovedlo. Nikdo z nás neproplouvá životem hladce, nikdo není uchráněn před těžkostmi. Stejně tak si ale smíme na sklonku roku připomenout, jak jsme v různých životních zkouškách zakoušeli Boží blízkost. Právě uprostřed ohrožení, bolesti a strachu jsme často poznali Boží milost. Nečekaně jsme čerpali ze zdrojů, které nespočívaly v naší vlastní pevnosti a odolnosti. Otevírala se nám cesta tam, kde jsme ji vůbec nečekali.
Je-li Bůh s námi, kdo proti nám, ujišťuje nás apoštol Pavel. Bůh s námi, Immanuel – to je vánoční vyznání víry. Toto vyznání je ovšem zneužitelné. Snadno poslouží k sebepotvrzování a vymezování: my, kdo jsme na té správné straně, totiž na Boží straně, vedeme boj proti těm ostatním, proti zlým protivníkům, kteří to ale mají už předem prohrané, protože Bůh s nimi není. Není divu, že výrok Bůh s námi byl v minulosti také heslem různých armád, včetně té nacistické.
Pavlovo ujištění o Boží blízkosti není prostým potvrzením toho, že my jsme v právu, máme tu jedinou pravdu a jsme na té správné cestě. Bůh přece nezpečeťuje automaticky všechny naše skutky a postoje – i když třeba my máme dojem, že vyvěrají z naší víry a jsou vedeny těmi nejlepšími úmysly. Je-li Bůh s námi, pak nás chrání nejen před vnějším nebezpečím, ale také před námi samotnými. Vždyť já sám pro sebe mohu být tím největším nepřítelem, já sám sobě mohu nejvíc ničit život, sám sebe mohu odvádět od Boha. Je-li Bůh se mnou, pak se ale mohu spolehnout na to, že mě neopustí ani uprostřed mého vlastního bloudění, nevzdá se mě ani v mých nejhlubších propadech.
Konec roku bývá také časem bilancování – tedy hodnocení, co se mi podařilo a co ne, v čem jsem uspěl a v čem prohrál. Nějakým způsobem nás posuzuje také naše okolí, ale zdá se mi, že tím nejpřísnějším soudcem nad svými životy býváme nakonec my sami – protože jsme to především my, kdo neseme následky svých chyb, selhání a neúspěchů.
Také do tohoto našeho souzení zní Pavlova osvobodivá slova. Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Pavel tu má na mysli především žalobce a soudce vnější – vždyť on sám se několikrát ocitl na lavici obžalovaných nebo rovnou ve vězení. Jeho slova však můžeme vztáhnout také na svého soudce vnitřního, sídlícího v našem svědomí.
Jestliže Bůh ospravedlňuje, pak tím samozřejmě naše provinění nijak nezlehčuje a netvrdí, že jsme vlastně nic tak zlého neprovedli a nemáme si nad sebou lámat hlavu. Ospravedlnění znamená, že rozsudek je sice vynesen, ale vzápětí v plném rozsahu zrušen. Bůh na nás nepohlíží skrze naše hříchy, ale ani skrze naše přešlapy, slepé uličky nebo nezdary. Nejsme v jeho očích provinilci a ztroskotanci. Ano, svět se tak na nás může dívat, protože ve světě nám není pokaždé odpuštěno a musíme za své chyby často tvrdě platit. A také my sami takto na sebe někdy pohlížíme: nedokážeme si odpustit a neumíme přijmout svou nedokonalost, která nám ztrpčuje život.
Ale Bůh s námi takto nenakládá. Dívá se na nás jako na své děti. Těmi zůstáváme i tehdy, když někomu ublížíme nebo něco pokazíme. Před Bohem smíme udělat chybu, smíme šlápnout vedle – a přitom si být jisti, že tím v Božích očích neztrácíme hodnotu. Však jen Bůh sám ví, mnohem víc než naše okolí, a dokonce víc než my sami, co nás k tomu či onomu selhání vedlo a v jaké míře za ně neseme odpovědnost. Jedině Bůh sám nás dokáže správně posoudit, protože nás dokonale zná. Současně ale jedině on z nás může sejmou tíhu viny a dát nový začátek, když se utápíme ve výčitkách a toužíme vrátit zpátky čas. Bůh je s námi i v našich vinách. A tak vina nemusí zůstat vinou, nemusí nás táhnout ke dnu a vést k nekonečnému sebeobviňování. Může se stát příležitostí k poučení, k nápravě a novému životnímu nasměrování.
Nikdo a nic nás nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Ježíši Kristu. Toto zaslíbení si máme nést do nového roku a do všech událostí, které nastanou – očekávaných a nečekaných, dobrých a zlých. Apoštol Pavel nám nezvěstuje jistotu, že vše proběhne podle našich plánů a představ. Nepřichází s falešnou útěchou, že se nám obloukem vyhne každé trápení, nikdy se neocitneme v úzkých a nepodlehneme žádnému pokušení. To všechno patří k životu věřícího člověka.
Vědomí Boží blízkosti nám ale dává sílu se tomu všemu postavit. Nebýt jen obětí toho, co se na nás valí. Nepoddat se tomu, co si na nás činí nárok. V tom všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval, říká Pavel. To není evangelium jen pro silné a odvážné, kteří by nakonec byli silnými a odvážnými i bez Boha. Pavel popisuje zkušenost vítězství, které jsme právě nevybojovali vlastními silami, ale mocí, která přichází odjinud. S touto mocí smíme počítat ve všech časech a nečasech.
Nic nás neodloučí od Boží lásky. Může se navzdory tomu stát, že Boží lásku na sobě někdy nebudeme cítit? Že se naopak budeme cítit Bohem opuštěni a ponecháni napospas zlému? Ano, i to se může přihodit. Ale ani naše pochybnosti o Boží lásce nejsou důvodem, aby nás Bůh přestal milovat. Když prožíváme prázdnotu a marnost, když se nám zdá, že je Bůh daleko a nedostupný, není to signál toho, že na nás Bůh skutečně zapomněl. Bůh je s námi i tehdy, když nic povznášejícího neprožíváme a naše víra se otřásá. Ani naše malá víra nebo přímo nevěra nás nemůže od Boha odloučit.
Také apoštol Pavel o těchto pocitech zřejmě něco věděl. Cituje verše z žalmu 44, které je ve skutečnosti tvrdou výčitkou adresovanou Bohu: Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku. Stojí za to si ten žalm přečíst celý. Je totiž takových obvinění plný. Připomenu aspoň některé z nich: Teď jsi však na nás zanevřel. Lacino jsi prodal svůj lid, žádný zisk jsi z toho neměl. Dovoluješ sousedům nás tupit, svému okolí jsme pro smích. To všechno nás postihlo, ač na tebe jsme nezapomínali, nezradili jsme tvou smlouvu. Vzbuď se, proč spíš, Panovníku? Procitni a nezanevři na nás provždy! Proč skrýváš svou tvář? Proč na naše pokoření, na náš útisk zapomínáš?
Jsem rád, že v biblické tradici najdeme i takové modlitby, které vůbec nejsou pokorné a odevzdané, ale naštvané a vzdorovité. Nejsou to modlitby na každý den, ale jsou okamžiky, kdy po nich smíme sáhnout. Možná se podobně vyčítavě modlíme i my tváří v tvář té strašné události, která nás postihla před Vánocemi. Proč jsi to, Bože, dopustil? Bůh slyší i naše modlitební žaloby, které jej viní z něčeho, co způsobili lidé. Jsou to modlitby v slzách a vzteku, ale před Bohem je smíme vyslovit. Věřím, že ani naše zklamání z Boha nás nemůže od jeho lásky odloučit.
Pavlova slova se často čtou na pohřbech. Je to jistě kvůli zmínce o smrti, která je tím nepřítelem největším, ale ani ona nemá moc nás od Boha oddělit. Přijměme dnes Pavlovo evangelium jako zaslíbení pro náš život. Je mnoho mocností, které stojí mezi námi a Bohem jako hráz a chtějí nás zotročit. Je mnoho událostí, jejichž smysl nám uniká a které patrně ani žádný smysl nemají. Mnoho jsme toho sami pokazili, zničili, promarnili, někdy nenapravitelně. Ale nic z toho všeho nemůže zvrátit Boží rozhodnutí pro nás. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?
Amen.
Ondřej Kolář