Kázání
Marek 13, 28–37
(28) Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko.
(29) Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi.
(30) Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane.
(31) Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
(32) O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.
(33) Mějte se na pozoru, bděte, neboť nevíte, kdy ten čas přijde.
(34) Jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl.
(35) Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde, zda večer, či o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno;
(36) aby vás nenalezl spící, až znenadání přijde.
(37) Co vám říkám, říkám všem: Bděte!“
Milé sestry, milí bratři,
Na poslední neděli církevního roku se obvykle čtou biblické texty, které se zabývají koncem světa. Toto téma má v dnešní době značnou odezvu. Shodnou se na něm příslušníci protichůdných názorových proudů, lidé zbožní i bezbožní, konzervativci i progresivisté. Všude přece slyšíme, že lépe už bylo, svět spěje stále k horšímu a jeho konec se blíží. Nebo aspoň konec takového světa, na jaký jsme byli zvyklí.
Rozdíl spočívá pouze v tom, jak si lidé ten konec představují. Jedni naříkají nad tím, jak kdysi vládl ve společnosti řád, všichni věděli, kým jsou a co mají dělat, role mužů a žen byly jasně rozdělené a nezpochybnitelné; zatímco nyní se propadáme do chaosu, nebo možná zas do nějaké nové totality. Druzí upozorňují na nevratné změny klimatu, nové migrační vlny, nekontrolovatelnou umělou inteligenci a nastupující vládu hrstky superbohatých nad masami chudých. Tak nějak všichni společně, bez rozdílu politického přesvědčení, se obáváme válek, které snadno mohou přerůst v sebezničení lidstva, případně nových epidemií, mnohem zhoubnějších, než byl covid.
Mnozí věřící v tom všem vidí Boží soud nad lidskou zvráceností. Nevěřící zase správně poukazují na to, že ke globální zkáze žádného Boha-soudce nepotřebujeme, zvládneme to bez potíží sami. A najdou se dokonce prozíraví jednotlivci, kteří se na konec světa už připravují a mají sbalený kufřík poslední záchrany, umožňující přežít i v nastávajících katastrofách.
Jak se na konec světa připravujeme my křesťané? Přiznejme si, že v drtivé většině případů nijak. Tím se zásadně odlišujeme od prvních generací křesťanů. Ti ještě pevně věřili, že konec všech věcí se přiblížil a nejspíš se ho sami dožijí. Když člověk ví, že tomuto světu zbývá jen pár let, nejspíš se bude chovat jinak, než pokud počítá s tím, že se konec odsunul kamsi do nedohledna.
V rámci samotného Nového zákona přitom můžeme pozorovat posun. Na začátku, v prvních desetiletích po Ježíšově smrti, vnímáme dychtivé očekávání, že se Ježíš co nevidět vrátí na zem, aby dokončil to, co tady započal. Na konci, po sto a více letech, se už postupně vkrádá únava a rezignovanost, prokládaná ovšem výzvami, že je přesto nutné být stále připraven.
Tyto výzvy ale nemohly dlouhodobě fungovat. Nebylo možné uměle udržovat prvotní nadšení a napětí. A tak se očekávání blízkého konce z církve postupně vytratilo. Čas od času se nějakému náboženskému vůdci podaří ho krátkodobě vybudit, ale nikdy nemá dlouhé trvání. Jak máme Kristův opožděný příchod hodnotit? Máme z toho být nešťastní? Má to snad být dokonce důvod k tomu, abychom křesťanskou víru prohlásili na omyl?
Odpověď překvapivě najdeme už v bibli samotné. Musíme se ale smířit s jednou věcí. A sice, že sám Ježíš se v předpovědi konce světa pravděpodobně mýlil. To zní na první poslech přímo svatokrádežně. Ve skutečnosti tohle tvrzení Ježíšovu důstojnost a autoritu nijak nezpochybňuje: spíš ukazuje, že Ježíš byl nejen Bůh, ale také člověk. Jako člověk se mohl mýlit a také přehodnotit svůj názor.
Tuto změnu názoru můžeme vystopovat v oddíle, který jsme právě četli. Patrně je souborem Ježíšových výroků pocházejících z různých období. Nejprve Ježíš říká: Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se to všecko stane. Nepochybně byl přesvědčený o tom, že konec přijde ještě za jeho života. A když už viděl, že jeho smrt se přiblížila, stále se domníval, že Boží království propukne brzo. Rozhodně se ho dočká ještě přítomná generace, která byla svědkem jeho veřejného vystoupení.
Vzápětí ale slyšíme něco, co tuto jistotu poněkud zpochybňuje. O onom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec. Tím Ježíš naznačuje jistý odstup od svého vlastního přesvědčení. Trvá na tom, že konec světa přijde brzy, ale současně zdůrazňuje, že nikdo přesně neví, kdy. Nebeský Otec svůj záměr nikomu neprozradil. Ani Ježíš sám termín nezná. Možná nakonec bude všechno jinak, než si Ježíš původně myslel.
A nakonec říká Ježíš ještě něco jiného, co nám konec světa staví zas do jiného světla. Je to malé podobenství. Ona chvíle přijde jako člověk, který je na cestách: než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Tady už se zjevně počítá s prodlouženým časem. Pán domu odcestoval, ale nejspíš nejen nakrátko, ale na delší dobu, protože svým služebníkům svěřil různé úkoly, jež mají v tom mezičase vykonávat.
Z toho vyplývá, že právě tento mezičas je závažný. Jde o to, jak se v něm zachováme. Co budeme a co nebudeme dělat. Nemá být naplněný pouze úmorným čekáním na slavnou budoucnost, ale je dobou, kdy máme prokázat věrnost našemu Pánu.
Jak si máme všechny tyto Ježíšovy výroky poskládat dohromady? Myslím, že není zapotřebí v nich dělat nějaký pořádek. V otázce, kdy přijde konec, Ježíš zjevně neměl zcela jasno. To ale vůbec nevadí, protože tato otázka ani pro Ježíše samotného nebyla stěžejní. Stejně tak pro něj nebyla důležitá různá znamení blížícího se konce. Ježíš poněkud krotí lidskou zvídavost a fantazii, jak se dočítáme o pár veršů předtím. Čekají vás různá trápení, ale to ještě nebude konec. Přijdou různí falešní vůdcové, ale nenechejte se jimi oklamat. Přijde zatmění slunce i měsíce, ale ani v tom Bůh nebude. Konec přijde tak, že to každý ihned pozná. Zjeví se totiž Syn člověka v moci a slávě. A toho opravdu nikdo nepřehlédne. Teprve pak tu bude Boží království.
Ježíš tuto jistotu ilustruje přirovnáním k fíkovníku. Vyznačuje se tím, že v zimě ztrácí listy a na jaře zase obrazí. To pro nás Středoevropany není nic tak neobvyklého, ale na blízkém Východě to zas tak běžné není, stromy tam zůstávají zelené po celý rok. Rašení fíkovníku je docela pozoruhodný jev, kterého si každý všimne. A je to zároveň neklamné znamení, že se blíží léto.
Přirovnání k fíkovníku můžeme zařadit do velké množiny Ježíšových podobenství, které mají společný motiv růstu. Tyto příběhy na nás dýchají úplně jinou atmosférou než apokalyptické vize konce světa. Zatímco v apokalypse přichází Boží království jako dějinný zlom, padá doslova z nebe a je provázeno navíc různými hrůzami, v Ježíšových růstových příbězích se objevuje jako nenápadné a nepatrné semínko. Postupně raší, roste, rozvíjí se. Čelí různé nepřízni a protivenstvím, ale nakonec se prosadí.
Je pravda, že také Ježíš mluvil o Božím království jako o dějinném či přímo kosmickém zvratu. Zároveň ale nabídl alternativní vizi. Boží království je zprvu skrytá, ale postupně se zjevující Boží moc působící v tomto světě. Moc pronikající do lidských vztahů a zevnitř je proměňující. Moc Božího milosrdenství, které plodí odpuštění mezi lidmi. Moc Boží lásky, která inspiruje a povzbuzuje lásku lidskou.
Na tuto moc není potřeba čekat, až za milión let spadne na zem jako meteorit. Už se přece zjevila v Ježíši Kristu. Kdo měl oči k vidění, mohl v něm spatřit první výhonky fíkovníku, ohlašující léto Boží spásy. Boží království neleží jen někde ve více nebo méně vzdálené budoucnosti. Ježíš přece řekl: království Boží je mezi vámi. Mezi vámi – to pro učedníky znamenalo, že je tu přítomné v osobě samotného Ježíše. Mezi vámi ale také znamená, že si nachází místo v každém, kdo Ježíše následuje.
Od fíkovníku si vezměte poučení, říká Ježíš. Učit se od fíkovníku nemáme jen tím, že budeme vyhlížet něco, co tu ještě není. Ten fíkovník máme přímo napodobovat. Každý z nás jsme povoláni k tomu, abychom byli jeho větvemi a listím. Od svého mistra Pána Ježíše Krista se učme být fíkovníkem, ohlašujícím a nesoucím to nové, co pro nás Bůh připravil.
Proto Ježíš své učedníky opakovaně vybízí k bdění a k aktivitě. Nemáme usnout v čekárně na budoucnost, ale jsme vyzváni, abychom Boží budoucnosti šli v síle Ducha naproti. Je smutné, když křesťané líčí budoucnost v temných, apokalyptických barvách a nostalgicky se obracejí k jakémusi zlatému věku v minulosti. Ano, kolem nás i v nás je mnoho temnoty. Hrozby, před nimiž stojí tento svět, jsou reálné. Jsou tu ale také výhonky Ducha, větve fíkovníku, lístky nového věku. A je naším úkolem, abychom právě na ně poukazovali a sami se jimi stali.
Amen.
Ondřej Kolář