Kázání
Židům 1, 1–3a
(1) Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků;
(2) v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.
(3) On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem.
Milé sestry, milí bratři,
dnešní biblický oddíl moc vánočně nezní. Úplně se nehodí k rozsvícenému stromku a štědrovečerní večeři. Možná se ale víc hodí k pocitům, které nás dnes naplňují.
Každý rok čekáme, že v kostele zazní především příběh o Josefovi, Marii a právě narozeném Ježíši – a ani letos jsem ho nemohl vynechat. Naše víra totiž stojí na příběhu. Není výsledkem našeho přemýšlení o Bohu, ale je probuzena konkrétní událostí. Proto si každoročně vyprávíme o tom, jak Bůh vstoupil mezi nás.
A přece už nedlouho po Ježíšově smrti a vzkříšení si křesťané nejen vyprávěli příběh, ale zároveň se pokoušeli odpovědět na otázku, kým Ježíš vlastně byl. Našli odpovědi, které jsou – jak se zdá – od Betléma, jesliček a pastýřů na hony vzdálené. Jednu z nich jsme slyšeli i v dnešním textu. Ježíš tu není vykreslen jako bezmocné děťátko zabalené v plenkách, ale jako odlesk Boží slávy, výraz Boží podstaty, jako ten, skrze něhož bylo vše stvořeno, který je dědicem všeho a vše nese svým mocným slovem.
Taková velká slova nás oslní a vezmou dech, ale zároveň působí trochu odtažitě. Možná si řekneme, co vůbec znamenají pro naši víru a jak nám mohou pomoci – zejména v těchto dnech, kdy jsme zahlceni tragickou událostí. Jsem přesvědčen, že přes teologickou vznešenost jsou úvodní věty epištoly Židům skutečnou dobrou zprávou. Pokusím se vystihnout, v čem spočívá. Těch zpráv je tam vlastně hned několik.
První zpráva. Bůh mluví. A Ježíš z Nazaretu je jeho posledním a rozhodujícím Slovem. Jestliže Bůh mluví, pak není jen nějaké nedostupné abstraktní cosi kdesi na nebesích. Bůh, o kterém nevíme vůbec nic a jen si něco sami domýšlíme, vzbuzuje úzkost. Co bychom od takového Boha mohli čekat? Vlastně nakonec cokoli. Dnes nám projeví přízeň, zítra se na nás z nějakého neznámého důvodu rozhněvá. Dnes chce, abychom se navzájem milovali, zítra nám přikáže, abychom se zabíjeli. Bůh dvou tváří, možná mnoha tváří. Bůh spojující v sobě dobro i zlo. Než mít takového Boha, to už raději nevěřit vůbec v žádného.
Bůh mluví, ale důležité právě je, že nemluví všude a ve všem. Je spousta událostí v tomto světě, skrze které Bůh nijak nepromlouvá. Nelze z nich vyčíst jeho vůli. Snaha zaslechnout Boží slovo v každém jednotlivém ději vede nutně k bezradnosti a zmatení. Copak Bůh mluví i skrz zemětřesení a pandemie? Nebo skrze vraždění a války?
Někteří křesťané si to tak skutečně představovali. Pokoušeli se vystopovat Boží záměry i v postavách ukrutných diktátorů: vítali je jako Boží vůdce a zachránce národa. Jeden takový vůdce je dnes některými křesťany oslavován jako Boží bojovník proti údajně zkaženému Západu. Proti tomu musíme trvat na tom, že v ničem takovém Boží slovo není. Lidské pokusy dešifrovat Boží vůli v dějinách jsou hrůzným varováním.
Boží slovo směli mnohokrát zaslechnout Izraelci od svých proroků. Ale to poslední slovo, naprosto spolehlivé a ničím nepřekonatelné, je nakonec jedno jediné – je ztělesněno v příběhu Ježíše Krista. V něm se dozvídáme, kdo je Bůh, jaké má s námi úmysly a co po náš žádá. Všechny ostatní zdroje poznání Boha mohou klamat. Všechna ostatní slova, včetně slov proroků, nám přinejmenším neříkají celou pravdu.
Slovo v Ježíši Kristu je celá pravda. Není odkázáno na ústa nějakých dalších lidí. Toto slovo se samo stalo tělem, stalo se osobou a příběhem. A ujišťuje nás, že Bůh má jen jednu tvář, totiž tvář milosrdenství a dobroty. I když nám různé strašné události chtějí vnutit myšlenku, že Bůh je náladové a svévolné božstvo, které se chová podle toho, jak se zrovna vyspí. Nevěřme jim, věřme Bohu. Bůh je láska, která se přišla k nám o vše rozdělit. Tato láska nezná žádné „ale“, žádné „jestliže“, žádné „za jistých okolností“. Bůh miluje každého a bez všech podmínek.
Druhá zpráva. Ježíš Kristus jako věčný Boží Syn stojí na počátku světa a bude stát i na jejich konci. Současnými slovy bychom snad mohli říci, že tento svět má v sobě kristovskou genetickou informaci. Svět je výsledkem Boží lásky. Není slepou náhodou. Není výsledkem souhry neosobních sil. Není hříčkou ďábla, který nás škodolibě mučí. Jsme obklopeni dobrým Božím stvořením. Navzdory všemu bolestivému, co v životě prožíváme. Navzdory všem hrůzám, které je schopen způsobit člověk člověku.
Stejná láska, jakou zakoušeli lidé při setkání s Ježíšem, stojí u zrodu světa. A stojí u zrodu také každého z nás. Možná se svými životy nejsme spokojeni. Možná si máme na co stěžovat. Možná nám toho život víc vzal, než dal. Ale v Ježíši Kristu přijímáme povzbuzení, že náš život je přesto nesen dobrou předivnou mocí. Už od našeho narození, dokonce ještě předtím, než jsme se narodili, Bůh se pro nás rozhodl. Stejně jako se přede všemi věky se rozhodl pro tento svět.
Ježíš Kristus bude ovšem také na konci světa. V Apoštolském vyznání víry říkáme, že Kristus bude soudit živé i mrtvé. Toto očekávání nemá nahánět strach, ale má nás naopak potěšit. Zločinci nebudou věčně triumfovat nad svými oběťmi. Bezohlednost, bohorovnost a nenávist nebudou mít v dějinách poslední slovo. Zkáza nebude trvale mařit každé úsilí o dobrý život. Soudit nás bude ten, který se sám stal nespravedlivě odsouzeným a zavražděným, který se stal bratrem všech obětí lidské svévole.
Ježíš Kristus na konci věků znamená ale ještě něco dalšího. Často zažíváme, že dobro je ve světě vysmíváno a znevažováno. Milosrdenství bývá označováno za projev slabosti a donkichotství. Pravda a láska končívá v poli poražených. Zažil to na vlastní kůži také Ježíš. Věříme ale, že vše, co se odehrálo v lidských dějinách, bude jednou posouzeno podle Kristova příběhu, podle jeho jednání a učení. Nikoli podle lidských měřítek úspěchu a slávy. To, na čem skutečně záleží, je láska a její plody. Na konci času si Ježíš Kristus sám najde a posbírá to kristovské. Jedině to se prosadí, jedině to přetrvá navěky. Oslaven bude i ten nejmenší čin lásky.
Třetí a poslední dobrá zpráva: Kristus nese všechno svým slovem. Kristus není jen na začátku a na konci, ale je s námi také teď a tady. Svítí nám na cestu, orientuje nás, ukazuje směr. Skrze jeho příběh jsme poznali, co má v tomto světě hodnotu a smysl a co se tak jen tváří. To nám umožňuje prokouknout všechno pozlátko, vymezit se vůči tomu, co se tváří jako pupek světa a strhává na sebe naši pozornost. Kristus sám je přece odlesk Boží slávy – a naopak to, co se v tomto světě třpytí, není všechno zlato. Kristus nám dává svobodu nepoddat se pánům, mocnostem a silám ovládajícím tento svět.
Víra v Krista nám ale umožňuje nejen říci ne, ale stejně tak říci ano. Svět kolem sebe nemusíme vnímat jako temnotu, i když jsou chvíle, kdy je to pochopitelné a přirozené. Svět je ale místem, které už prozářilo Kristovo světlo. Stopy tohoto světla nacházíme všude tam, kde se prosazuje Boží království – a víme dobře, že to zdaleka není jen uvnitř církve. Víra nám dává odvahu postavit se už teď a tady na stranu lásky a nenechat se zdeptat těmi, kdo kolem sebe šíří zlobu.
Josef, Marie, malý Ježíš. Ta vánoční scéna není fascinující kvůli své líbeznosti, ale kvůli ohromnému kontrastu. Zahajuje totiž velký příběh, který je středem dějin. Osou, kolem níž se vše točí. V tomto velikém příběhu nacházejí smysl naše životy – navzdory všemu nesmyslnému, co se v nich děje. Ježíš přišel na svět jako bezmocné děťátko – a současně v něm přišel ten, který je první a poslední, Alfou i Omegou.
Sestry a bratři, po různých tragédiích, které zasáhnou celou společnost, říkáváme, že už svět nebude, jaký byl. Nevíme, co vše se změní po čtvrtku minulého týdne. Věříme ale, že po příchodu Božího Syna svět skutečně nezůstal, jaký byl. Vstoupila do něj nová naděje. Naděje také pro všechny, kdo jsou sevřeni smutkem a zoufalstvím. Naděje i pro nás.
Amen.
Ondřej Kolář