Kázání
Matouš 7, 21–23
(21) Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
(22) Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘
(23) A tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘
Milé sestry, milí bratři,
toto Ježíšovo slovo zdánlivě nepotřebuje žádný dlouhý výklad. Význam je přece zřejmý. Nestačí o Ježíši či o Bohu jen hezky mluvit, je potřeba také plnit jeho vůli. Nelze kázat vodu, a přitom pít víno. Pravého Ježíšova učedníka poznáme po ovoci, po jeho skutcích.
Když se ale u Ježíšova výroku chvíli zastavíme, začne se nám jeho výklad trochu komplikovat. Začněme tím, že ho vztáhneme sami na sebe. Trochu nás zamrazí. Pokud nežijeme v sebeklamu, určitě nás napadne, kdo z nás do nebeského království vůbec bude moci vstoupit. Konat vůli nebeského Otce – kdo to opravdu dokáže? Trvale, bez přestání…
Vždyť někdy je docela složité už jenom zjistit, co touto vůli je a co není. Stává se, že se v životě ocitneme na rozcestí a ani při upřímné snaze netušíme, co je v Božích očích správné a co ne. Dokonce nastávají chvíle, kdy se náš křesťanský život podobá spíš bloudění temnou divnou mlhou.
Ale i v případě, že víme, co je Boží vůlí a toužíme ji naplňovat, ne vždycky se nám to podaří. Apoštol Pavel to popisuje nepřekonatelným způsobem: Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.
Naše okolí nám křesťanům někdy vytýká, že nežijeme podle ideálů, které sami hlásáme. Taková kritika se pravidelně vynořuje v souvislosti s různými skandály v církvi. A je potřeba připustit, že je to kritika zčásti oprávněná. Mluvíme nadšeně o lásce, odpuštění a pokoji, ale proměnit tyto hodnoty ve skutek pro nás bývá těžké. Vyznáváme Krista jako svého Pána, ale pravidla jeho panství nám nejsou vždy příjemná, a proto je různě obcházíme. Pánem našich životů se stává úplně něco jiného.
A tak nám nakonec nezbývá než říci: Pane, Pane – už zase jsem selhal, už zase tě prosím o odpuštění. To je nakonec to jediné, čeho se ve svých životech můžeme zachytit: že se za svým Pánem smíme kdykoli vrátit a spolehnout se na jeho milosrdenství. Věříme, že Boží království není jen pro ty, kdo bezchybně konají Boží vůli, ale i pro nás ostatní. Zpochybňuje snad Ježíš tuto naši víru?
Zkusme Ježíšův výrok zkoumat dál a odhalit další jeho vrstvy. Nestačí jen říkat: Pane, Pane, je potřeba plnit Pánovu vůli. To by mohlo být také varování pro všechny, kdo propadli přesvědčení, že podstatou křesťanské víry je mít tu správnou nauku o Bohu, to správné vyznání, případně tu správnou liturgii. A že toto korektní „Pane, Pane“ může nahradit živou víru, tedy milování Boha a milování bližního. Ve skutečnosti se víra týká celého člověka, a má proto pronikat do všech oblastí jeho jednání.
Vzpomeňme si na slavný Ježíšův příběh o milosrdném Samařanovi. Náboženští profesionálové, tedy kněz a levita, kteří nepochybně o Bohu správně smýšlejí i mluví, nedokáží svou víru přenést do každodenní praxe a ujmout se zraněného poutníka. Naopak Samařan, který možná neměl tu správnou teologii, se zastavil a poskytl mu první pomoc.
Ale můžeme sestoupit ještě hlouběji do Ježíšova výroku. Ježíš totiž pokračuje, a tím upřesňuje: Mnozí mi řeknou v onen den: ‚Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy jim prohlásím: ‚Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.‘
Tím se nám obraz těchto lidí trochu víc prokresluje. Nebylo by fér je prostě označit za pokrytce, kteří si na křesťany jen hrají a při soudném dni se nemohou prokázat žádnými skutky. Tito Kristovi vyznavači zjevně skutky mají – a ne ledajaké. Prorokování, vymítání zlých duchů a mnohé mocné činy – to rozhodně není málo. Jistě jsou na tyto schopnosti patřičně hrdí.
Máme tedy před sebou, jak se zdá, náboženské přeborníky. Vymykají se běžnému průměru a ve jménu Krista konají výjimečné věci. Z nich by přece měl mít Ježíš radost, a ne je od sebe na posledním soudu odhánět. Vždyť svými zázraky svědčili o Kristu přesvědčivěji než my ostatní svými průměrnými životy.
Problém zjevně spočívá někde jinde. Ježíš neodsuzuje selhávající věřící, kteří se kromě svého vyznání Krista jinak nemají čím chlubit. Zaměřuje se naopak na věřící, kteří jsou přesvědčení, že mají dobrých skutků nadbytek, ba dokonce mohou hrdě poukázat na své skutky mimořádné. Ježíš jim ale vzkazuje, že navzdory tomu všemu jim to podstatné schází. Dopouštějí se totiž nepravostí. Ježíš neupřesňuje, co tím míní. To slovo se dá přeložit také jako porušení zákona. Zřejmě tím Ježíš nemá na mysli nějaký konkrétní prohřešek, ale obecně jednání odporující Božímu zákonu či Boží vůli. Podstatné je, že svou nepravost se tito lidé pokoušejí – a nejspíš úspěšně – zakrýt úžasnými náboženskými projevy. Tak se jim daří odvést pozornost od jejich běžného života, který je Bohu naopak vzdálený.
Podobně jsou v Matoušově evangeliu popisováni farizeové. Libují si v okázalých projevech zbožnosti a vyžívají se v dodržování detailních předpisů zákona, ale uniká jim, že jeho jádrem je láska a milosrdenství. O bližního jim vlastně až tak nejde, pěstují si hlavně pocit vlastní dokonalosti. Zdá se ale, že toto farizejství postihlo – trochu v jiné podobě – také ranou církev. Jeho podstata je stejná: ukazovat na sebe a své mimořádné duchovní schopnosti a zapomenout přitom na obyčejnou, každodenní službu bližnímu.
Proto platí: ne každý, kdo se odvolává na Ježíše a v jeho jménu koná úžasné skutky, je skutečným Ježíšovým učedníkem. Nejsou totiž skutky jako skutky. Ježíš odmítá ty, které jsou zaměřeny jen na větší ego a slávu jejich vykonavatelů. Díky nim si člověk jen cosi dokazuje před sebou, před druhými, a dokonce před Bohem samotným. Naopak Ježíš přikazuje skutky, které třeba nejsou ohromující a nelze se jimi až tak chlubit, ale o to víc prospějí našim bližním.
Přesto nám ale Ježíšův odsudek přijde možná dost tvrdý. Nikdy jsem vás neznal – tímto způsobem prý kdysi rabíni zavrhovali své nevěrné žáky. Proč Ježíš pro ně nemá slitování? Ježíšovi jde o hodně – totiž o to, jakými skutky se bude církev projevovat, s jakými projevy si ji lidé budou spojovat. Anebo ještě víc: jaké činy si budou lidé spojovat s Kristem. Nezapomeňme, že tu byla řeč o mocných činech v Kristově jménu. Naše chování i postoje tedy budou rozhodovat o tom, zda bude Kristovo jméno v úctě, anebo bude v pohrdání. Jistě nemusím připomínat všechny nepravosti či přímo hrůzy, které se v dějinách církve zaštiťovaly Kristovým jménem a tím získávaly náboženské posvěcení.
Ježíšovo varování můžeme ale vnímat také jako pozitivní výzvu k posvěcování Kristova jména. Měřítko našeho jednání je nám dáno: máme konat Boží vůli. Nemáme sice jistotu, co po nás v každém jednotlivém okamžiku Ježíš žádá, ale to ani není zapotřebí. Z Ježíšova příběhu můžeme jasně vyčíst, že Boží vůlí je záchrana člověka. Vše, co rozmnožuje lásku, porozumění a odpuštění, vše, co slouží životu a obohacuje ho, je tím, co obstojí i na posledním soudu. To se po nás žádá. A Ježíš dobře ví, že se nám to daří pouze zlomkovitě a že před Bohem zůstáváme vždy tak trochu těmi, kdo kážou vodu a pijí víno.
Současně nás Ježíšovo slovo může v jednom ohledu uklidnit. Známkou Kristovy církve nejsou zázraky, pokud tím tedy máme na mysli mimořádné, nevysvětlitelné činy. Tím rozhodně nechci zpochybňovat, že se zázraky tu a tam opravdu dějí. Ale jsou právě něčím vzácným. Křesťan nemá trpět pocitem méněcennosti, když neumí například zázračně uzdravovat. Stejně tak nemusí být zmatený z toho, že se v jeho životě neodehrávají žádné nadpřirozené jevy. Církev nemusí a ani nemá naskakovat na současnou duchovnost, která prahne po všem tajemném a magickém.
Poznávacím znamením církve má být něco jiného, něco zdánlivě mnohem přízemnějšího, ale ve skutečnosti nesmírně důležitého. Ten největší zázrak se totiž odehrává tehdy, když Duch svatý přemáhá lidské sobectví, nenávist, rezignaci, únavu, zoufalství – zkrátka vše, co nás uzavírá do sebe a staví mezi nás hradby. Pane, Pane, ani těchto zázraků ti nemůžeme moc nabídnout, a přece doufáme, že nás od sebe neodeženeš.
Amen.
Ondřej Kolář