Kázání
Jan 1, 19–23
(19) Toto je svědectví Janovo, když k němu Židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“
(20) Nic nepopřel a otevřeně vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“
(21) Znovu se ho zeptali: „Jak to tedy je? Jsi Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“
(22) Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“
(23) Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“
Milé sestry, milí bratři,
dnešní neděle je zvláštní. Podle církevního kalendáře sice čtvrtá adventní, ale my ji prožíváme již vánočně, protože je Štědrý den. V anglosaském prostředí, kde se dárky rozdávají až na Boží Hod ráno, tuto podivnost asi tolik nepociťují, protože se až do zítřejšího dne mají na co těšit.
Dvojakost dnešní neděle dobře souzní se situací, ve které se my křesťané trvale nacházíme, bez ohledu na to, jaké období církevního roku právě je. Žijeme v napětí mezi už ano a ještě ne. Věříme, že ta nejdůležitější světodějná událost už nastala. V Ježíši Kristu už Bůh udělal pro naši záchranu vše. Ale ještě nejsme v Božím království. Ještě mezi námi a v nás působí různé ďábelské síly. Zlo má ve světě stále velký prostor. Věříme, že smrt není naším posledním pánem, ale stále ještě umíráme.
Při nedělních bohoslužbách a dalších svátcích si připomínáme a slavíme to už ano. Vedle toho tu ale máme řadu všedních dnů, kdy si bolestivě uvědomujeme ještě ne, kdy spolu s celým stvořením vyhlížíme to, co pro nás Bůh připravil.
Do této podvojnosti vhodně zapadá také postava Jana Křtitele. On přece příchod mesiáše nejen ohlašuje, ale sám se s ním nakonec tvář v tvář setkává. V dnešním oddíle je ovšem Jan, na rozdíl od jiných míst v Novém zákoně, docela skoupý na slovo. Ani se mu nedivím, protože kněží a levité, kteří za ním z Jeruzaléma přišli, s ním nehodlali zapřádat žádný zajímavý teologický rozhovor, ale chtěli ho prostě vyslýchat. Je zajímavé sledovat, jak se náboženští vůdcové všech dob instinktivně obávají všech nezařaditelných a neskladných individualit a mají snahu je mít pod kontrolou, v případě potřeby se jich dokonce zbavit.
Jan ihned tuší, o co jim jde. Proto je hned na začátku ujistí, že on není mesiáš, z čehož ho jistě jeruzalémští inspektoři podezírají. A taky další jeho odpovědi jsou jasným ne, ne. Není ani znovuzrozeným Eliášem, který měl být podle tehdejších představ přímým předchůdcem mesiášovým. Ba dokonce není ani prorokem. To už nás asi zarazí: vždyť Jan Křtitel nepochybně prorokem byl. Jan ale všechna toto podezření odhání: ne, prosím nepleťte si mě s tím nejdůležitějším, kterému já nesahám ani po kotníky. Nechci vzbuzovat falešná očekávání. Nechci, aby se zaměňoval ten, který má přijít, za toho, který ho pouze ohlašuje.
V křesťanském umění je Jan Křtitel někdy vyobrazován pod křížem, jak ukazuje na ukřižovaného Krista. To je jeho úkol: ukazovat na toho, který přichází, připravovat na jeho příchod, mobilizovat k pokání. Když už chcete odpověď na otázku, kdo jsem, říká Jan vyšetřovatelům, pak vězte, že celý můj život není nic jiného než volající hlas, hlas ve službách mesiáše.
Na začátku Janova evangelia stojí: na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Hlas a slovo mají mnoho společného, ale Jan právě zdůrazňuje, že není tím Slovem, které vyslovil Bůh do našeho světa. Je jen hlasem volajícím k tomuto Slovu, k jeho naslouchání, k poslušnosti. Janův hlas nemá přehlušit Kristův hlas, nesmí překrýt to pravé Boží slovo.
Janovo volání je vzorem pro volání církve. Ani církev totiž nemá na sebe strhávat pozornost, upozorňovat a ukazovat na sebe, ale naopak volat ke slyšení a následování Slova s velkým S, které se stalo tělem. Církev má ukazovat, stejně jako Jan Křtitel, na Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého.
Po dlouhá staletí ovšem církev propadala pokušení být něco víc. Přestala ukazovat ke Kristu a obracela všechnu pozornost právě na sebe. Proměnila se v ústav spásy, kde sice Kristus fungoval jako jeho důležitá součástka, ale právě jen součástka, pohánějící tento stroj. Kristus přestal být Immanuelem, Bohem s námi, a ocitl se kdesi za kulisami, v pozadí, případně v nedostupných výšinách. Církev se prohlásila za instituci, která dokáže tohoto vzdáleného Krista přiblížit a učinit ho dostupným. Z hlasu volajícího ke Kristu se stal hlas Krista zastupující a často přímo nahrazující.
Zdá se mi, že dnes čelíme jinému nebezpečí. Církev už si dnes většinou nehraje na zástupce Krista na zemi. Je ale pro své okolí tím naléhavým hlasem volajícím ke Kristu? Někdy o tom pochybuji. Můžeme se přít, nakolik si za to můžeme sami a nakolik náš obraz překrucuje naše okolí. Církve ale v naší zemi žijí již víc než třicet let ve svobodě, náš hlas může být bez omezení slyšen, nikdo nás neumlčuje, a proto není na místě hledat viníka stále jen u těch druhých.
Jaký hlas od nás naše společnost v posledních desetiletích slyšela? Hlas volající po vrácení majetků, které jí byly v minulém režimu ukradeny. Hlas volající po omezení práv lidí s homosexuální orientací a po návratu takzvané tradiční rodiny. Hlas volající po obnovení mariánského sloupu. Hlas volající proti hrozbě muslimské expanze. Hlas volající po likvidaci pohanských prvků různých svátků. A tak dále. Co tyto hlasy mají společné s evangeliem, radostnou a osvobodivou zvěstí, plnou lásky a naděje?
Samozřejmě nesmíme přeslechnout ani ty odlišné hlasy zaznívající z církve. Hlas volající k pomoci lidem trpícím nouzí a sociálním vyloučením. Hlas zastávající se ponižovaných a nespravedlivě pronásledovaných. Hlas volající k ohleduplnosti a solidaritě uprostřed pandemie. Hlas soucitu s lidmi prchajícími před válkou. A další hlasy, které zněly a znějí v tónině Ježíše Krista a jsou ozvěnou jeho kázání na hoře. Díky Bohu to jsou nejen hlasy, ale i konkrétní činy milosrdenství a pomoci.
Církev tedy kolem sebe – jak se dnes říká – vysílá nejednoznačné a nesrozumitelné signály. Není vždy průhledná, transparentní pro Krista. A tak, když se nás lidé ptají, kdo vlastně jsme, stejně jako se kdysi ptali Jana Křtitele, musíme velmi často odpovídat – podobně jako Jan – nejprve vysvětlením, kdo nejsme. Protože to není vždycky z našeho mluvení a jednání patrné.
Ne, nejsme firmami usilujícími o zisk, i když se majetku a peněz neštítíme, protože obojí může a má být použito na dobrou věc. Ne, nejsme spolek pro pěstování konzervativních hodnot, i když jsme přesvědčeni, že staré nemusí automaticky znamenat špatné. Ne, nejsme protipotratové hnutí, i když jsme přesvědčeni, že život má být chráněn ve všech podobách. Ne, nejsme agenturou pro žehnání čehokoli, traktory počínaje a letouny konče, i když rádi požehnáme tomu, co slouží lásce a životu. Ne, nejsme náboženská odnož socialistů, i když se zasazujeme o to, aby v této společnosti měli své důstojné místo také chudí, slabí a znevýhodnění. Ne, dokonce ani dobročinná organizace nejsme, i když se snažíme podat pomocnou ruku všude tam, kde je to zapotřebí. Jsme hlas volající, že Ježíš Kristus zemřel a byl vzkříšen pro záchranu všech a že tato dobrá zpráva má obnovit naše životy.
Ano, toto jsme či alespoň máme být především: hlasem zvěstujícím evangelium a volajícím k následování Krista. Ale zároveň spolu s Janem Křtitelem zdůrazňujeme, že my nejsme mesiáši. My nemůžeme spasit svět. Církev je společenství hříšníků, které si Bůh nepochopitelně vyvolil k velkým úkolům. Ale my sami nebe na zem nestrhneme. To Bůh sám jednou protrhne nebesa a učiní všechno nové.
Ještě nejsme v Božím království. Ještě žijeme v době adventní. Ale skrze Božího syna, který sestoupil mezi nás, už víme, kdo má přijít a přichází. Víme, komu patří budoucnost, co má smysl a hodnotu. A taky, co budoucnost a smysl nemá. Boží budoucnosti máme sloužit a z ní čerpat sílu pro naši přítomnost. A radovat se z každého okamžiku, kdy z té slavné budoucnosti něco zasvítí také mezi námi.
Amen.
Ondřej Kolář