Kázání
Marek 10, 46–52
(46) Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák.
(47) Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
(48) Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
(49) Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“
(50) Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi.
(51) Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: „Pane, ať vidím!“
(52) Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.
Co chceš, abych pro tebe učinil? Není to poprvé, co se takto Ježíš ptá. Zbytečná otázka, nemyslíte? Co jiného, než okamžité uzdravení by si slepý člověk mohl přát?
Tak jednoznačná ale ta odpověď není. Někdy je potřeba si v životě ujasnit, co vlastně chceme. Chceme vůbec změnu? Změna znamená vstup do něčeho zatím neznámého, neprozkoumaného, a tím do nejistoty. Lidé, kteří si sami sebou nejsou moc jistí – a kdo z nás si je sebou zcela jistý? – mají ze změn obavu, protože nevědí, jak v tom novém, co je čeká, vůbec obstojí. Zvládnu změnu? Dokážu se vyrovnat s výzvami, které přede mě nový úsek mé životní cesty postaví? Nebude mi nakonec hůř, než je mi teď? Bude změna krokem dopředu, nebude spíš krokem zpět?
Někdy vtrhne změna do našich životů jako vichřice a neptá se nás, jestli po ní toužíme a jsme na ni připraveni. Někdy jsme zas donuceni, abychom ji sami provedli. Stávající stav už je pro nás natolik nesnesitelný, že se odhodláme se sebou něco udělat. Už sebe nemůžeme dál falešně ujišťovat, že je nám vlastně pořád jakž-takž dobře v tom, v čem právě žijeme.
Ženy týrané svými partnery si často musejí vyslechnout otázku: proč jsi od něj neutekla už dávno? Proč sis to nechala líbit? Takové otázky jsou pochopitelné, ale přehlížejí tisíc a jeden důvod, proč se člověk ke změně – i za mnohem příznivějších okolností – prostě neodhodlá a raději zatne zuby a hasí větší nebo menší požáry v naději, že to ještě nějak dá, že to ustojí. .
Co chceš, abych pro tebe učinil – ptá se Ježíš slepého Bartimaia. Zdá se, že je na tuto otázku jen jediná odpověď. Ve skutečnosti je možných odpovědí několik. Ta, která se nejvíc nabízí, zní: dej mi peníze. Pokud možno hodně peněz. Ježíš je přece slavný divotvůrce, když mohl rozmnožit chleba a ryby, dokázal by jistě rozmnožit také denáry. Ovšem, milý Ježíši, statut slepého žebráka mi prosím neber. Vždyť je to nakonec docela pohodlné být odkázaný na to, že mi druzí něco dají – a on se vždycky nějaký dobrodinec najde a postará se o mě.
Osobně jsem poznal řadu lidí s různým typem postižení, avšak u nikoho z nich jsme tento postoj k životu nepozoroval. Naopak to byli či jsou velcí bojovníci, snaží se být co nejvíc soběstační, nechtějí druhé obtěžovat, jen se někdy bez pomoci nás zdravých prostě neobejdou. A ta pomoc spočívá ani ne tak v tom, že bychom jim házeli peníze, ale spíš v tom, abychom jim umožnili a usnadnili jejich samostatný život a zvýšili jejich nezávislost.
S postojem, který bychom mohli nazvat natažená ruka, se naopak setkávám spíš u těch zdravých, kterým je ale pohodlné nechat se někým zaopatřovat. De facto ani nedospět a mít stále nad sebou někoho, kdo se o ně postará. A samozřejmě: nic na tom neměnit. Toho zdatně využívají někteří politici: já se o vás postarám – na takové heslo část občanů zabere vždycky, bez ohledu na to, jestli je inflace nebo není, a jestli dotyčný politik je vůbec schopen a ochoten se postarat, anebo o tom jen hezky mluví.
Tím vůbec nechci popřít význam solidarity a vzájemné pomoci. Opačný názor zase tvrdí, že každý ať se stará sám o sebe a buduje si svou naprostou soběstačnost. Hlavně ať nikdo od nikoho nežádá ani nepřijímá žádnou pomoc. Tento postoj zase popírá, že ve skutečnosti my lidé – ať jsme silní, nebo slabí, bohatí, nebo chudí, zdraví, nebo nemocní – jeden druhého potřebujeme a není to žádná hanba. Mnoho lidí se proto přímo stydí si říci o pomoc, protože svůj neutěšený stav považují za svou osobní vinu. Mají pocit, že kdyby poprosili o pomoc, tak by toto selhání přiznali a vystavili by se pohrdání ostatními.
Slepý Bartimaios už nechce být slepým žebrákem zcela odkázaným na almužnu od druhých. Nechce už dál vysedávat u bran Jericha s nataženou rukou. Přitom v tehdejší době žebrání nebylo považováno za něco odsouzeníhodného, protože sociální pomoc od státu neexistovala, a pokud člověk neměl dobré rodinné zázemí, nic jiného, než žebrota mu nezbývalo. Bartimaiovi ale nestačí jen sedět a žebrat, chce skutečně žít.
Napadá mě ale ještě jedna prosba, kterou by mohl Bartimaios vznést. Prosba jistě absurdní – ale nejspíš každého z nás někdy napadla. Je to ovšem prosba nesplnitelná, dokonce i pro Ježíše nesplnitelná. Bartimaios by mohl poprosit o to, aby Ježíš změnil jeho minulost. Aby se prostě nestalo to, že se narodil jako slepý, anebo že během života zrak ztratil. Aby mu Ježíš vrátil to, o co Bartimaios přišel: všechny nevyužité šance, které by měl, kdyby nebyl slepý. Všechny životní cesty, které se mu natrvalo uzavřely tím, že měl tento hendikep. Všechny dobré věci, které by mohl mít, kdyby viděl. Všechnu krásu světa, kterou nemohl spatřit. Bartimaios mohl chtít, aby Ježíš zrušil všechny dny, měsíce a roky, které strávil na zemi s nataženou rukou v očekávání, že mu do ní přistanou nějaké drobné. Bartimaios mohl chtít, aby ho Ježíš nejen zbavil slepoty, ale zároveň ho přenesl na počátek jeho cesty, tak aby si mohl vyzkoušet život bez toho ohromného břemena, které slepota představuje.
Ani Bůh, kterého vyznáváme jako všemohoucího, něco takového nedokáže. Nedokáže změnit minulost nebo ji nahradit nějakou jinou. Nedokáže nás postavit znovu na startovní čáru s úplně jinými podmínkami k životu, s jinými vlastnostmi a talenty, s jiným prostředím, které by nás obklopovalo a formovalo.
Avšak naše budoucnost – ta je ještě před námi. Dnešní příběh nám přináší radostnou zvěst: nejsme zajatci své vlastní minulosti. Pro Ježíše není Bartimaios slepý žebrák na ulici, ale Boží dítě, pozvané do Božího království. My máme sklon se svou minulostí nadměrně zabývat, protože v ní nacházíme mnoho selhání, ztrát, špatných rozhodnutí, promarněných příležitostí a slepých uliček. Vidíme tam také různé nedobré okolnosti a tlaky, které nás ovlivnily a předurčily naše životní směřování. Někdy jsme tím vším přímo fascinováni. A současně nás to bolí a rádi bychom to ze sebe setřásli.
Když Ježíš uzdravuje Bartimaia, neškrtá tím jeho minulost – to ani nejde. Otevírá mu ale budoucnost. Volá ho k sobě. Povolává ho. Povolání není jen pomoc, odstranění nějakého problému. Je to uschopnění k nové cestě, nastartování změny. Ježíšovo slovo má tuto moc, kterou lidská slova nemají. My dokážeme říci jen: musíš se změnit, musíš na sobě pracovat. Ježíš sám mění a vysvobozuje i z té nejhorší minulosti.
Ale ještě před tímto Ježíšovým povoláním tu zní Bartimaiovo volání. Bartimaios sám sebe změnit nedokáže. Dokáže ale něco velmi důležitého. Totiž volat k Ježíši. A to hodně intenzivně, nenechá se odradit, i když ho ostatní okřikují. Zkusme si představit, jaké to pro něj muselo být: doslova výkřik do tmy. Ježíše nevidí, jen tuší, že někde kolem prochází. Nemůže se na něj bezprostředně obrátit, oslovit ho, navázat kontakt.
Někdy je naše volání k Bohu podobné. Volání do tmy. Ne vždy vnímáme na té druhé straně protějšek, ne vždy máme pocit, že nám někdo naslouchá, ne vždy máme důvěru, že se o nás Bůh zajímá. A stává se také, že nás okolí od modlitby odrazuje, podobně jako odrazovalo Bartimaia: kde je ten tvůj Bůh? Myslíš si, že tě někdo nahoře slyší?
Bartimaios si neumí sám vrátit zrak ani změnit svůj život, ale dokáže Bohu důvěřovat. Navzdory temnotě, ve které se nachází. To je začátek změny. Ta změna samotná je pak v dnešním oddíle popsána velmi úsporně, a přece zřetelně. Když Bartimaia k Ježíši zavolají, on sám vyskočí, odhodí svůj plášť a jde za Ježíšem. Zdá se to být celkem jednoduché – ale opět, představme si, jaké to je, když kolem nás vládne tma a jen slyšíme z různých stran kroky, hlasy a výkřiky. Bartimaios do tmy nejen volá, on do ní také vyráží. Doslova naslepo se vrhá k Ježíši. Proto pak může Ježíš říci: tvá víra tě zachránila. Jistě, je to Ježíš, kdo zachraňuje, ale Bartimaios k té záchraně běží vstříc, i když je to pro něj běh tmou.
A nakonec ještě jedna drobnost: Bartimaios za sebou zanechává plášť. Opět: pouhý plášť, řekneme si. Ale co všechno pro něj musel znamenat! Aspoň trocha ochrany v nevlídném světě, aspoň trocha soukromí. Ale i toho posledního, co mu zbývá, se Bartimaios dokáže zbavit kvůli Ježíšovu zavolání. Ví, že v tuto chvíli může všechno nechat za sebou, to dobré i to zlé, a odevzdat se dobré budoucnosti, která v Ježíši přichází.
Pro slepého Bartimaia je uzdravení začátkem následování. Hned prohlédl a šel tou cestou za ním, slyšíme na závěr. Boží království ztělesněné v Ježíši pro něj nezůstalo jen darem, ale stalo se také pozváním, úkolem a posláním. Odteď už nezůstává nic při starém. Pojďme i my za tím novým, nechme se inspirovat, strhnout a nasměrovat.
Ondřej Kolář