Kázání
Filipským 1, 21–26
(21) Život, to je pro mne Kristus, a smrt je pro mne zisk.
(22) Mám-li žít v tomto těle, získám tím možnost další práce. Nevím tedy, co bych vyvolil,
(23) táhne mne to na obě strany: Toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší;
(24) ale zůstat v tomto těle je zase potřebnější pro vás.
(25) Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry,
(26) abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Ježíši, když k vám opět přijdu.
Milé sestry, milí bratři,
poslechněme pro srovnání ještě jiná slova, tentokrát nebiblická: Jaký zisk má pro mě ještě život? Je lepší rychle zemřít než po všechny dny snášet utrpení. Tento výrok pochází z Aischylova dramatu Spoutaný Prométheus. A ještě jeden citát: Nad novorozeným člověkem je nutno naříkat kvůli všemu zlu, do kterého se dostává, avšak mrtvého je nutno nechat odejít s radostí a chválou jako toho, kdo je ode vší bolesti osvobozen. Tolik jiný řecký klasik, Euripidés. A co na to apoštol Pavel? Nejsou jeho slova dost podobná?
Tak především: Pavel nepomýšlí na vlastní smrt proto, že by byl životem otrávený. Žádné nářky nad temným světem u něj nenajdeme, třebaže měl jistě dost důvodů si stěžovat. Místo toho svůj sbor ve Filipech opakovaně vyzývá k radosti. Důvodů k radosti – a sice k radosti pozemské, nikoli až té posmrtné – je totiž mnohem víc než důvodů ke smutku.
Téma smrti Pavlovi vnucují okolnosti. Sedí ve vězení a neví, jestli se z něj dostane živý. Musí počítat s možností, že jeho případ pro něj nedopadne dobře. Pavel smrt záměrně nevyhledává, ale zároveň se jí ani nebojí. Má-li přijít, přijme ji bez reptání a neuhne před ní. Kvůli záchraně vlastního života se neskloní před svými nepřáteli a nezapře Krista. Věří totiž, že smrt je pro něj branou ke Kristu. A tato prostá víra mu stačí. Být s Kristem – to je ten největší zisk, jemuž se nic nemůže vyrovnat.
Zdá se ale, že Pavel se k takovému postoji musel během svého života postupně probojovat. V prvním listě Tesalonickým, tedy v nejstarším dochovaném Pavlově listě – a zároveň v nejstarším dochovaném křesťanském spise – apoštol stále doufá, že nezemře dříve, než se Kristus vrátí na tento svět. A také Kristův příchod popisuje: Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve. Potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.
Těmito slovy Pavel potěšoval své spoluvěřící. Kristův příchod se ovšem stále více vzdaloval a šance, že se ho Pavel dožije, se snižovala. Pavel se během svého misijního působení navíc dostával do stále většího ohrožení, občas smrtelného. Ve vězení, s nejistou vyhlídkou do budoucna, se už neutěšuje očekáváním, že se Kristova příchodu dožije, ale vírou, že smrt ho nemůže od Krista odloučit – naopak ho k němu přiblíží. Ne až na konci času, ale ihned, bezprostředně po smrti, bude se svým Pánem.
Proto může Pavel říci: toužím odejít a být s Kristem, což je jistě mnohem lepší. To slůvko mnohem nás možná zaráží. Není tím přítomný život přece jen nakonec znehodnocen?
Život – to je pro mne Kristus, vyznává Pavel. Pravým životem je pro něj Kristus. To znamená dvojí. Jednak: život má pro něj smysl jen tehdy, je-li spojený s Kristem. Život sám o sobě může být všelijaký: může být taky jen přežíváním, živořením, marněním času, čekáním na smrt, zakopáváním svěřených hřiven, vysáváním druhých, destrukcí a sebedestrukcí. Život v Kristu, život ve službě evangelia naopak dává smysl a přináší radost. I když je třeba náročný a plný překážek.
K tomu se pojí druhá věc. Život – to je pro mne Kristus. Tedy: i když mé tělo a duše chřadnou, i když se blíží smrt, i když ta smrt nakonec přijde – Kristus dál zůstává mým životem. Život svěřený Ježíši Kristu nemůže ani smrt zničit. Až se mi bude hroutit půda pod nohama, až už nebude nic, na čem mohu stavět, až ztratím všechny své síly – stále tu bude někdo, na kom můj život stojí, trvale, za všech okolností, ať se se mnou stane cokoli. Kristus je základem věřícího člověka – v jeho žití, i v jeho umírání.
Toto poznání Pavlovi brání v tom, aby zapřel Krista. Vždyť by tím popřel svůj život. Pozemský život by tím možná prodloužil, byl by na svobodě, alespoň na nějakou dobu – ale za jakou cenu? Skutečný základ svého života by ztratil, a tím by ztratil vše. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? – ptá se Ježíš. Proto je Pavel ochoten na sebe v krajním případě vzít i mučednictví. Lidské žití je jistě dobré a krásné, ale nemá větší hodnotu než Kristus, který mu teprve dává smysl.
A tak nakonec lépe rozumíme tomu, když se Pavel svěřuje, že už touží odejít a být jen s Pánem. To neříká člověk rezignovaný, zdeptaný a znechucený. Pavel pouze chce, aby to společenství s Kristem, které už nyní zakouší a z něhož se už nyní těší, bylo plné a ničím nenarušené. Chce, aby se ke svému Pánu ještě víc přiblížil. Tam, za hranicí smrti.
Jenže Pavel není zbožný sobec. Vidí, že ho čeká ještě mnoho úkolů: zvěstovat evangelium, budovat sbory, upevňovat víru v Krista. Když z vězení vyvázne, může ještě udělat pro církev tolik práce. Pro něho samotného by smrt ztráta nebyla, vždyť by jen získal to, k čemu ho táhne jeho srdce. Ale pro jeho bratry a sestry by to nepochybně ztráta byla, a veliká.
Takže co je lepší? Odejít – což by bylo lepší pro Pavla? Anebo zůstat – což by bylo lepší pro Kristovu věc zde na zemi? Pavel před svými čtenáři otevírá tuto otázku, ale jako vážné dilema ji vlastně řešit nemusí. Rozhodovat nebude přece on sám, o to se postarají jeho soudci. Přesněji řečeno: rozhodovat bude stejně nakonec Bůh. A do jeho rukou se ve všech svých životních peripetiích vždy znovu svěřuje.
Co je lepší – zůstat, anebo odejít? Tuto otázku si běžně neklademe a ani není proč si ji klást. Vynoří se sama v krajních životních situacích, tak jako vytanula na mysli apoštolu Pavlovi ve vězení. Klade si ji těžce nemocný člověk, který tuší, že ho už nic moc hezkého nečeká, je plně odkázán na pomoc druhých, své bolesti musí tišit silnými léky. Nebo člověk, který po autonehodě nemůže pohnout ani jednou končetinou. Nebylo by už lepší všechno skončit? A také jeho blízcí si říkají: nebyla by smrt pro něj – a nakonec i pro nás – vysvobozením?
Otázka po smrti nás tak nakonec přivádí zpět k otázce po životě. Co je dobrý, hodnotný život? Je to pouze život na vrcholu sil, takzvaně produktivní a aktivní? Život úspěšný podle lidských měřítek? Život naplněný? Ale čím naplněný? Honbou za zážitky, majetkem, mocí?
V Pavlově době byli mnozí přesvědčeni, že život je samé zlo a utrpení, a proto je smrt důvodem k radosti a chvále. Dnes by se k takovému postoji přidal málokdo. Jistě také proto, že už dokážeme mnohá trápení odstranit nebo aspoň zmírnit. Běda ale, když to nedokážeme. Když jsme svědky nenávratného chátrání duše a těla, když už nemůžeme být ani produktivní, ani aktivní, když ztratíme soběstačnost. Pak dříve či později někoho napadne: skončeme to. Než takový život, tak raději žádný.
Křesťanský pohled se dívá na člověka jinak. Také člověk starý, nemohoucí, nemocný, s těžkým postižením zůstává hodnotným člověkem, má plné lidství a plnou důstojnost. A takový život, ač je to na první pohled nepravděpodobné, může přinášet a často přináší své plody. Trpícímu i lidem kolem něj.
Víra v Krista nás zároveň učí na životě za každou cenu nelpět. Jsou výjimečné chvíle, kdy je možné, a dokonce správné se ho vzdát – kvůli něčemu ještě vyššímu. A nemusí to být jen mučednictví pro Krista, které měl před očima Pavel. Například je pro umírajícího jistě lepší žít o pár dní či týdnů kratčeji, ale doma, v rodinném kruhu než si nechat uměle prodlužovat život v nemocnici, ale za cenu osamocení, bez možnosti se s blízkými rozloučit, třeba si odpustit a vůbec probrat s nimi tolik věcí, dokud je ještě čas. Veliký smysl také může mít položit život za svého bližního.
Život – to je pro mne Kristus, říká Pavel. To je především vyznání plné radosti ze života. Tryská z něj připravenost vděčně přijímat všechny dobré Boží dary, včetně těch zcela pozemských, ale také přijímat i různé ztráty a bolesti, které k následování Krista patří. Pavel životem nepohrdá, ale nechce si z něj křečovitě utrhávat co největší díl. Ví totiž, že ať žije, ať umírá, patří Kristu.
Amen.
Ondřej Kolář