Kázání
Jan 12, 20–26
(20) Někteří z poutníků, kteří se přišli o svátcích klanět Bohu, byli Řekové.
(21) Ti přistoupili k Filipovi, který byl z Betsaidy v Galileji, a prosili ho: „Pane, rádi bychom viděli Ježíše.“
(22) Filip šel a řekl to Ondřejovi, Ondřej a Filip to šli říci Ježíšovi.
(23) Ježíš jim odpověděl: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.
(24) Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.
(25) Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.
(26) Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“
Některé biblické verše jsou nebezpečné. Snadno se dají použít jako zbraň. Když se vytrhnou ze souvislosti, stává se z nich neřízená střela. Místo aby takové slovo osvobodilo, povzbudilo a uzdravilo, způsobuje nedorozumění, zmatky a zranění. A když je to slovo Ježíšovo, těžko ho můžeme obejít a tvářit se, že není důležité.
Zkouším si představit, že bych s tímto slovem přišel do bohnické nemocnice. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Doslova v textu stojí: kdo miluje svou duši, ztratí ji. Duševní nemoci jsou velmi různorodé, ale jedno mají společné. Lidé, které postihne, svůj život, či chcete-li svou duši, obvykle moc rádi nemají. Vlastní duše jim totiž přináší trápení, někdy přímo nesnesitelné, všelijak je omezuje, někdy přímo spoutává, každopádně jim brání v plnohodnotném životě. Někteří takto nemocní tvrdí, že sami sebe nenávidí, a podle toho se také chovají. Tato nenávist a trvalá vnitřní bolest je občas přivede k rozhodnutí, že už sami se sebou dál žít nedokáží, a tak si život vezmou.
Co si tito lidé mají s Ježíšovým slovem počít? Na terapii se namáhavě, krok za krokem, více či méně úspěšně, učí sami sebe přijímat a vážit, snaží se žít se sebou a svými zraněními, zkoušejí být vnímaví ke svým vlastním pocitům a potřebám, oceňovat se za každý malý pokrok. A pak jim někdo, třeba farář vybavený jistou autoritou, řekne, že nenávidět svůj život je vlastně v pořádku, že je to dokonce ten správný křesťanský postoj. A že kdo sám sebe miluje, je sobec a hříšník, protože přeci máme milovat Boha a své bližní, zatímco na sebe máme jakoby zapomenout.
Nemusíme ale myslet hned na duševně nemocné. Ježíšovo slovo zarazí i ty relativně zdravé. Nenávidět svůj život – jak si to máme představit? Skutečně je křesťanským ideálem člověk, který o sebe a svůj život vůbec nepečuje a zcela se odevzdá do služby druhým? V církvi byl takový postoj skutečně často kladen na piedestal: můj bližní znamená všechno, já neznamenám nic, já jsem jen Boží nástroj k pomoci potřebným.
Je to ale vůbec proveditelné? Ve skutečnosti je to tak, že se v každém okamžiku rozhoduji, čemu dám přednost: jestli zájmu toho druhého, nebo zájmu vlastnímu. Jestli strávím celý večer rozhovorem s přítelem, který je v krizi a potřebuje se vypovídat, anebo se budu věnovat rodině, kterou jsem v poslední době zanedbával. Jestli dám poslední peníze, které mi před výplatou zbyly, na charitu, anebo si koupím nové boty, přestože v těch starých bych ještě chvíli vydržel.
Těmto otázkám se nevyhneme: stále musíme zvažovat a vyhodnocovat, co je v danou chvíli důležitější, kam až sahá moje solidarita s druhými a kde už si musím říci stop. Možná je na tom lépe člověk, který žije sám, ale jakmile máme rodinu, jsme odpovědní i za ni a musíme ji do svých úvah zahrnout. Zdá se, že Ježíšovo slovo se svým absolutním nárokem nám v běžném životě moc nepomůže. Je příliš jednoznačné, je tu kategorické „buď – anebo“, zatímco my volíme jednou tak, podruhé jinak, podle toho, co převáží na miskách vah. Děláme různé kompromisy, někdy s lepším, někdy s horším svědomím.
Zkouším si ale představit situaci, kdy totéž Ježíšovo slovo zazní jasně a srozumitelně, kdy dodá sílu a naději. Myslím na muže a ženy na Ukrajině, kteří brání svou vlast. Způsobem, kterému s úžasem a obdivem přihlížíme – a možná si při tom říkáme, jak bychom se na jejich místě zachovali my. Dokázali bychom také zapomenout na své vlastní potřeby, přijmout nepohodlí, nenechat se sevřít strachem, napřít veškeré síly a schopnosti?
Ukrajinští hrdinové žijí s vědomím, že každý den může být jejich poslední. Nejspíš by neřekli, že svůj život nenávidí. Svůj život jistě také milují, ale nezáleží jim na něm tolik, aby se kvůli jeho uchování vzdali nepříteli a nechali se připravit o svobodu. Jsou naopak rozhodnutí a odhodlaní svůj život položit, aby svou zemi ochránili, případně vysvobodili od okupantů. Někteří z nich, možná většina z nich, zároveň věří, že i když padnou v boji, svůj život neztratí navěky, ale naopak jej u Boha získají.
Ježíš svá nebezpečná slova vyslovil krátce před svou smrtí, o svátcích v Jeruzalémě. Za Ježíšovými učedníky přicházejí Řekové s prosbou, že chtějí vidět Ježíše. Řekové jsou řecky mluvící pohané, avšak ne ledajací, protože tito přišli do hlavního města poklonit se Bohu, takže to byli lidé věřící v Hospodina. Jejich přání spatřit Ježíše podle všeho nebylo splněno: zdá se, že jim Ježíš pouze poslal vzkaz přes své učedníky.
To jistě není náhoda. Řečtí poutníci chtějí Ježíše vidět, a tím ho poznat. Ježíš jim vlastně vzkazuje: Chcete-li mě poznat, nestačí mě jen vidět. Vidění není tak důležité. Mnohem důležitější je, abyste mě poslouchali a vzali vážně mou výzvu k následování. Dochází jakoby ke střetu dvou různých kultur: řecká kultura stojí na vidění, židovská na slyšení. To je důležitý vzkaz také pro nás: Ježíše jsme nikdo z nás neviděli, ale vlastně ho ani vidět nemusíme: podstatné je, abychom zaslechli jeho oslovení, vzali si k srdci jeho výzvu a zaslíbení. To stačí – tak se Ježíši přiblížíme mnohem víc, než kdybychom ho fyzicky pozorovali.
Ježíšova výzva se ovšem neposlouchá hezky. Volá k následování, a to nás bude něco stát. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník, říká Ježíš. Kde je Ježíš? A chceme tam také skončit? Sice na začátku zmíní, že právě přichází hodina jeho oslavení. Avšak vzápětí upřesní, co má tímto oslavením na mysli: utrpení, zmaření, smrt. Právě tato smrt bude zároveň oslavením. Jak tomu máme rozumět?
Ježíš si vypomáhá podobenstvím vzatým ze života rostlin, tak jak to učinil už mnohokrát. Když semínko padne do země, zdá se, že je mrtvé. My dnes samozřejmě víme, že mrtvé není, je plné skrytého života, který se ale ještě neprobudil a čeká na vhodné podmínky. Ale to na síle Ježíšova příměru nic neubírá. Semínko leží v zemi jako v hrobě – to je i pro nás docela srozumitelný obraz. Tento pohřeb je ale současně bodem zlomu. V temné a chladné hlíně se začíná rodit něco nového. Pokud by k onomu pohřbu nedošlo, semínko by zůstalo bez užitku, nerozvinulo by takříkajíc svůj potenciál. Proto může Ježíš říci: jedině když semínko zemře, vydá mnohý užitek.
Ježíšova slova o nenávisti k sobě jsou možná pro mnohé matoucí. Ale jeho životní cesta nás oslovuje jasnou řečí. Smysl života nezískáme tím, že budeme myslet jen na sebe a svůj prospěch, starat se jen o svůj vlastní život, uspokojovat své nejrozmanitější potřeby, všelijak se zajišťovat. To je ve skutečnosti způsob, jak svůj život promarnit a ztratit. Dnešním heslem je žít naplno, tedy nashromáždit co možná nejvíc silných zážitků, co nejvíc toho vyzkoušet, co nejvíc si urvat, dokud je čas. Na konci takové cesty sice všechno mám, ale nic mi nedává smysl. Dostaví se pocit marnosti.
Život, který umí jen si přivlastňovat, věci, lidi, zážitky, právě není život naplno, ale spíš život protékající mezi prsty. Život zaměřený jen na sebeuchování a sebepečování je jako semínko, které někdo uložil do sterilního, dokonale chráněného prostředí. Nic se mu sice nestane, ale zároveň také k ničemu nebude. Nepřinese žádné požehnání, nezanechá žádný dobrý otisk v tomto světě. Semínko, které nevzklíčí, ztrácí svůj smysl, protože ztratilo své poslání.
Ježíš nám nepodává žádný návod na život. Neříká nám, kdy či za jakých okolností máme zvolit svůj vlastní prospěch a kdy službu bližnímu. Rozhodně nemáme vůči sobě cítit odpor nebo dokonce provádět sebedestrukci. Ježíš nás osvobozuje od našeho já, umožňuje nám zdravý odstup. Nemusíme už na sobě ulpívat a trávit svůj drahocenný čas staráním o sebe sama.
Ježíšovo slovo je trvalým znepokojením v našem svědomí. Je neodbytnou otázkou, kterou už nelze vyhnat z hlavy. Co jsi se svým životem podnikl? Co z něj vyrostlo? Na čem jsi příliš lpěl – a čeho ses dokázal vzdát? A když tu jednou nebudeš – co bude tou rostlinkou, která tu zůstane?
Amen.
Ondřej Kolář